Proč je hubnutí pro většinu lidí tak složité? Často se říká, že stačí mít silnou vůli, upravit jídelníček a víc se hýbat.
Není to otázka vůle. Naše biologické nastavení a prostředí jsou mnohem silnější než vědomé rozhodnutí „držet dietu“. Žijeme v obezitogenním prostředí – jídla je neustále dostatek, je snadno dostupné a navržené tak, aby bylo co nejchutnější. Potravinářský průmysl umí namíchat ideální kombinaci cukru, tuku a soli, tzv. bliss point, který stimuluje náš mozek a vede k tomu, že chceme jíst znovu a znovu. Proto většina diet selhává. Nedá se spoléhat jen na krátkodobou motivaci, silnou vůli nebo na léky. Jakmile motivace vyprchá, mozek i tělo se vrátí do svých „zajetých kolejí“.
Jak moc jsme během hubnutí ovlivněni psychikou?
Velmi. Nestačí sledovat jen číslo na váze nebo BMI. Je potřeba zkoumat vztah člověka k jídlu, jeho emoční spouštěče přejídání a pracovat na nich, například pomocí psychoterapie. Mnoho lidí cítí stud a výčitky, když „selžou“. Tyto pocity ale často brání dlouhodobé změně. Je lepší vnímat chyby jako zdroj informací –co se stalo, proč se to stalo, a hledat cesty, jak příště reagovat jinak.
Proč se lidé, a převážně ženy, často stydí za to, že hubnou?
To je velmi dobrá otázka. Já jsem tohle téma už s několika klienty rozebíral. Je to podobné jako u psychoterapie – člověk se stydí za svůj problém, a tím, že vstoupí do prostoru, kde se to řeší, jako by veřejně přiznával „Já jsem tlustý“ nebo „Mám psychické potíže“. Paradoxní přitom je, že když někdo viditelně trpí obezitou, všichni to stejně vidí, ale ten pocit studu, že to nahlas přizná, zůstává. U psychických potíží je to ještě horší, protože už samotný krok k psychologovi v sobě nese přiznání, že něco není v pořádku. Ta stigmatizace lidí s obezitou i s psychickými onemocněními je pořád obrovská. Společnost to stále vnímá jako otázku morálky, že kdo má nadváhu, je líný, slabý, nemá vůli. A to je špatně. My se snažíme dlouhodobě tenhle morální rozměr z obezity odstranit a lidem ukázat, že vůle v tom hraje mnohem menší roli, než si myslí.
Velkým hitem se stalo hubnutí pomocí injekcí. Můžete vysvětlit, jak vlastně fungují?
Tyto injekce působí primárně na regulaci chuti k jídlu. Fungují tak, že napodobují přirozené hormony, které naše tělo normálně uvolňuje po jídle, například GLP-1. Ten hormon zajišťuje pocit sytosti a zpomaluje trávení, takže člověk přirozeně jí méně. Umělá forma tohoto hormonu je navíc silnější a vydrží déle, takže pocit sytosti trvá delší dobu. Díky tomu se snižuje nejen fyzický hlad, ale i psychologické „vábení“ k jídlu, tedy ta hédonická složka, kdy jídlo působí jako odměna nebo uklidnění.
Zabraňují tedy i jakési posedlosti jídlem…
Ano, do jisté míry. Tyto léky chemicky „vypínají“ signály hladu a tím snižují touhu po jídle, což vede k menším porcím a rychlejšímu hubnutí. Problém je, že pokud léčbu vysadíte, tyto signály se vrátí a většina lidí rychle nabere zpět váhu, kterou ztratili. Dosavadní výzkumy ukázaly, že dlouhodobé udržení nízké hmotnosti bez pokračování v injekční léčbě je jen málo pravděpodobné.
Znamená to tedy, že člověk musí tyto injekce používat dlouhodobě?
Přesně tak. Z dosavadních výzkumů a doporučení vyplývá, že léky by měly být užívány trvale jako u jiných chonických onemocnění, protože jinak se signály hladu obnoví a člověk začíná opět přibírat. V praxi se ale často nasazují jen na několik měsíců, a to je problém. Lidé si pak myslí, že zhubli jednou provždy, ale realita je taková, že tělo reaguje zpět a váha se zpravidla vrací.
Způsobují tyto injekce nějaké vedlejší účinky?
Ano, většinou gastrointestinální – tedy nevolnost, zvracení, bolesti břicha. Pro někoho jsou tyto účinky snesitelné, pro někoho ne a léčbu přeruší. Uživatelé léku také nic nevede k tomu, aby upravovali nebo měnili své stravovací návyky nebo vztah k jídlu, protože hlad a chutě jsou chemicky potlačeny. To může být jedním z důvodů, že po vysazení léku jsou ztraceni a rychle naberou zpět.
Mohou tyto vedlejší účinky trvat po celou dobu léčby, nebo jen po dobu, kdy si tělo na lék zvyká?
To je velmi individuální. Většinou se s lékem začíná postupně – nasazuje se nižší dávka, která se pak pomalu zvyšuje. Přesto se ukazuje, že u desítek procent pacientů je léčba ukončena právě kvůli vedlejším účinkům.
Je pravda, že při této léčbě lidé sice zhubnou, ale často i nezdravě?
Samozřejmě s tím souvisí ještě jeden poměrně zásadní problém, který se teď hodně řeší i v odborné komunitě. Když se člověku nasadí tyto léky, výrazně se mu sníží chuť k jídlu a pocit hladu. Jenže často nedostane žádné konkrétní výživové doporučení – co by měl jíst, jak si poskládat jídelníček, aby hubnutí bylo zdravé. A ukazuje se, že sice lidé rychle ztrácejí na váze, ale zároveň ztrácejí i svalovou hmotu, protože jejich jídelníček bývá výživově chudý. Někdo třeba dál jí sladké, jen v menším množství, ale nemá v jídelníčku dostatek bílkovin nebo vlákniny. A protože hubne i bez cvičení, má pocit, že vlastně nemusí nic měnit.
Můžeme předpokládat, že si lidé na těchto injekcích mohou vytvořit určitou závislost? Že je začnou brát jako trvalou zkratku k hubnutí?
Zatím o tom nemáme žádné jednoznačné důkazy – ani pozitivní, ani negativní. Nevíme, zda může vzniknout biologická závislost. Ale psychologická závislost se samozřejmě nabízí. Typicky to vypadá tak, že člověk uvažuje: „Když přestanu lék brát, ztloustnu, takže ho radši budu brát dál.“ To je pochopitelné, ale už to samo o sobě může vytvářet vnitřní tlak a závislostní vzorec chování.
Mění taková léčba i psychiku? Může ovlivnit vztah člověka k jídlu nebo k sobě samému?
Určitě může. Pokud totiž někdo dlouhodobě využívá jídlo jako způsob, jak se zklidnit, uvolnit nebo vyrovnat se stresem, a najednou mu tuto možnost „vypneme“, tělo i psychika na to reagují. Jídlo má totiž přirozený zklidňující efekt – funguje to tak téměř u každého člověka, jen u někoho více, u jiného méně. U lidí s nadváhou nebo obezitou jídlo často hraje významnou roli v emoční regulaci. Když se tento mechanismus vypne, stres, tlak ani emoční zátěž nezmizí. Jen už tam není ten dřívější způsob, jak si ulevit. A pokud s tím člověk nepracuje jinak, například v terapii, může se po čase sesypat. Nemusí to být hned, může to přijít i po delší době.
Existuje skupina lidí, kterým byste tyto injekce doporučil?
Doporučení vhodnosti léčby je záležitostí lékaře, ne psychologa. Tomu, kdo o léčbě uvažuje, bych doporučil zeptat se lékaře nejenom na to, kolik zhubnu, ale také, co nastane potom, až zhubnu. Z pohledu psychologa by bylo vhodné provést psychologické posouzení, zda je léčba vhodná. Pokud má například člověk silnou emocionální vazbu na jídlo, léčba nemusí být efektivní a může vést k frustraci i ztrátě peněz, protože adherence k léčbě může být v takovém případě nízká. Ideálně by měla být medikace kombinována s psychoterapeutickou podporou, což zvyšuje šanci, že si člověk nový režim udrží i po případném vysazení léků. Dlouhodobé studie ale zatím chybějí, takže přesná data, zda kombinace léčby a psychoterapie vede k trvalé změně, nejsou k dispozici. Zjednodušeně řečeno: Tyto injekce nejsou „vyléčením“, ale nástrojem léčby. Bez komplexního přístupu, založeného nejen na lécích, ale také na psychoterapii a výživové terapii, bude efekt omezený a u mnoha lidí nebudou samotné léky stačit k dlouhodobému udržení zdravé hmotnosti.
