Snažíte se páchat dobro?
Myslím, že permanentně.
Právě páchání dobra a otázka, jestli je altruismus do jisté míry sobecký, jsou totiž tématem tohoto čísla Mojí psychologie, takže abych svoji otázku upřesnila: Dělá vám dobře pomáhat druhým?
Určitě, podle mě máme nějak zakódované v DNA, že nám to dělá radost.
Takže věříte, že lidé jsou v podstatě dobří?
To už bych si tak úplně tvrdit netroufl. Vlastně nevím, možná je to tím, že zlo je v životě asi trochu víc vidět a že důsledky zla rozhodně víc pocítíte. Zlo se ve vlnách objevuje ve všech, přijde odněkud z vesmíru, zažehne některé buňky v našem těle a my potom děláme věci, které nejsou úplně v pořádku. Ale upřímně chci doufat, že většinově jsme dobří.
Když se vrátíme k tomu konání dobra, přistihnete se občas, že se snažíte někomu pomoci, i když o to třeba nestojí?
Celkově jsem člověk, který nikoho do ničeho netlačí. Sám vnímám svoje dětství a dospívání jako dobu, kdy jsem si na drtivou většinu věcí musel přijít sám, odkoukat je, případně jsem později měl to štěstí, že jsem vždycky narazil na ty správné lidi, vzory, učitele. Takže je možná mojí nevýhodou, že se s touhle zkušeností občas třeba ptám méně, než by lidé kolem mě potřebovali. Neznamená to, že se o ně nezajímám, ale netlačím je do odpovědí nebo do situací, kde by jim nebylo dobře. Většinou to totiž stejně dopadne tak, že spustí sami, když jsou na to připravení. Pak umím být dobrá zpovědní vrba.
Takže nejste ten typ, který dává nevyžádané rady?
Tomu se snažím hodně vyhýbat.
Nestalo se vám to ani v současné pozici šéfa pražského Činoherního klubu?
Na to se právě neustále snažím myslet, a i proto jsem na sebe možná přísnější, než bych měl být. Vždycky když se přistihnu, že ze mě nějaké moudro tohoto typu vychází, byť je založené na zkušenosti, kterou člověk v mém věku už logicky má, hned se ve mně spustí automatický hlas sebekontroly: „Tak dobře, no, dokonči myšlenku, ale moc to nepřeháněj.“
Na druhou stranu, nejste vy teď přesně v situaci hereckého barda, které jste obdivoval a od kterých jste se učil, když jste po DAMU nastoupil do Národního divadla?
Podle okolí a reakcí mých mladých hereckých kolegů by se to asi dalo předpokládat, ale to neznamená, že bych se měl takovým patentem na rozum stát i ve své vlastní hlavě. Navíc je mi to trochu líto. Poměrně často si říkám, že bych ještě, sakra, chtěl, aby mi někdo řekl, nebo alespoň naznačil, jak mám něco udělat, ale už je toho jako šafránu.
Od toho přece jako herec máte režiséra, nebo ne?
To sice ano, ale poslední dobou se mi velmi často stává, že na jevišti zkusím nějaký monolog nebo scénu a režiséři to nechají být, že je to prý dobrý. Pokud se začnu ptát, jestli bych třeba neměl zkusit ještě tohle či tohle nebo třeba udělat to a to jinak, tak mi řeknou, ať to klidně zkusím, ale že to bylo dobrý. Asi i proto, že jsem byl v mládí zvyklý neustále hledat cestu, pochybovat o sobě a zkoušet na to jít z různých úhlů, teď pociťuji, že nesu určitou tíhu věku, toho, že mám něco za sebou a že už jsem víc ten, kdo by měl rady spíše dávat než je dostávat.
Není možné, že už jste natolik dobrý herec, že žádné rady zkrátka nepotřebujete?
Slýchávám to, ale upřímně si myslím, a není to žádná falešná skromnost, že nic takového jako být moc dobrý neexistuje. Ano, jsem hercem dlouho, někam jsem dospěl a určitě už něco umím, ale nechci se v tom zakonzervovat. S každou další rolí začínám de facto od nuly. Samozřejmě je to jiné, než když mi bylo dvacet. S nadsázkou se dá říct, že to jde i snáz, protože herecký aparát se ve mně dnes spouští rychleji, ale já bych zároveň opravdu moc chtěl ještě objevit něco, co jsem zatím neobjevil. Chci překvapovat a rád bych překvapoval sám sebe.
Máte nějakou roli, archetyp, který jste si ještě zahrát nezkusil?
Určitě, myslím si dokonce, že je jich spousta, ačkoli mám štěstí, že hlavně na divadle, ale i ve filmu, v televizi nebo rozhlase jsem si prošel opravdu širokou škálou charakterů, a věřím, že jich ještě dost bude. Když jsem ve filmu začínal, měl jsem ještě vyholenou palici, takže jsem přirozeně získával role vrahů a sígrů, a hrozně jsem toužil po tom, zahrát si policajta. Těch se potom objevilo taky dost, takže jsem si říkal – vrahy mám, policajty taky, co dál? A takhle se to postupně přidávalo, ale mě spíš zajímá, do jaké míry se do postav dokážu opravdově dostat, nahlédnout jim do hlavy. To je složitější, protože na jednu stranu už něco vím, ale na druhou stranu jsem taky trochu línější, než jsem býval v mládí, takže je pro mě náročnější dávat postavě tolik péče a energie.
Nedokážu si vás představit líného…
Lenost velmi patří k mé osobnosti, ale pravda je, že na ni nemám čas. Kdybych si to mohl dovolit, byl bych strašně líný. Ale myslel jsem to spíš tak, že jako mladý herec jsem spoustu věcí neměl odžitých, musel jsem si je odpozorovat, načíst, vyhledat, teď už mi to v hereckém aparátu spíná rychleji, snadněji dokážu propojit sebe s tím odpozorovaným. Nejvíc bych si ale stále přál dostat možnost existovat nějakou dobu v hlavě někoho jiného, protože i se svojí letitou hereckou a životní zkušeností stejně nikdy nemám šanci pochopit, proč se někteří lidé chovají tak, jak se chovají. Proč třeba ve volbách volí toho, koho volí. Kdybych měl použít úplně extrémní případ, tak bych chtěl být třeba hodinu, protože to by úplně stačilo, v hlavě Adolfa Hitlera, Vladimira Putina nebo Donalda Trumpa, protože tito lidé dělali a dělají věci, které ve své hlavě nemám šanci úplně pochopit.
Možná že kdybyste věnoval pár hodin denně konzumaci návykových látek, tak se vám to částečně splní…
Pár hodin denně? To radši ne. Nicméně pro herectví je nesmírně důležitý impulz konkrétního jednání, důvod, proč postava něco říká nebo se nějak chová, a tyto impulzy vycházejí z nastavení a myšlení konkrétního člověka. V tom si jako lidé budeme vždycky trochu cizí, protože vy se sice i jako největší altruisté můžete ze všech sil vciťovat, ale do hlavy se druhému nikdy nedostanete.
O což se vy jako umělecký šéf Činoherního klubu ale musíte permanentně snažit. Jak vám v té funkci vlastně je? Protože primárně se šéfy divadel stávají spíš režiséři než herci a vy jste v několika rozhovorech zmínil, že jste se do vedení úplně nehrnul.
Jsem takový „troubelín“, že mi jde vždy především o moje okolí a čistě své osobní potřeby někdy upozadím. Ať už jsem byl v angažmá kdekoli, vždycky pro mě bylo strašně důležité, v jaké kondici divadlo je a co v něm děláme. Ne ve smyslu, jaké jsou moje role nebo moje postavení, tam se zpravidla podřizuji celku, protože věřím, že celek a kolektiv jsou naprosto zásadní. Z tohoto důvodu jsem nakonec kývl i na to šéfování. Samozřejmě že by se našli i jiní, kteří by to mohli dělat, ale já jsem zkrátka byl v konkrétním čase na daném místě osloven, chvíli jsem nad tím uvažoval a pak jsem se do té těžké práce pustil.
