Báru Basikovou jsem viděla poprvé naživo ve svých sedmnácti letech na představení Jesus Christ Superstar. Tehdy nasadila muzikálovou laťku v mých očích tak vysoko, že už ji nikdy nikdo nepřeskočil. Když se mi naskytla možnost udělat rozhovor s jednou z našich nejvýraznějších zpěvaček, byla jsem proto nadšená. A moc mě bavil. Bez zaváhání odpověděla upřímně na jakoukoli otázku. Bavily jsme se i o tom, co vadilo jejím partnerům na tom, že je známá osobnost, proč měla psychické problémy, a prozradila, že ač má program hodně nabitý, vždy si udělá čas na to, aby podpořila dobrou věc. Naposledy třeba dětskou psychiatrii v Motole nebo další projekt Lucie Šaléové (ne)Závislá, zabývající se obtížemi žen, které jsou týrané nebo žijí v toxickém vztahu. S obojím má totiž zkušenosti.
Pomáháte bourat předsudky a otevřeně mluvíte o závažných tématech, jako je třeba týrání žen nebo psychické problémy. Sama jste si tím i prošla…
S psychickým onemocněním jsem se už narodila, ale vyrůstala jsem v době, kdy se tyto problémy moc neřešily. A u dětí vůbec. Až v dospívání jsem musela najít cestu k léčbě, sehnat si dobrého psychologa, psychiatra a začít ten problém řešit. A také jsem si prošla velmi tragickým manželstvím, žila jsem s někým, kdo mě týral, a musela jsem vyhledat odbornou pomoc. Takže můžu mluvit z vlastní zkušenosti, apeluji na to, aby se lidi nebáli, aby se úplně vykašlali na předsudky a řešili hlavně sami sebe. A co si o tom myslí okolí? To je opravdu absolutně druhořadé, bezvýznamné, nedůležité. Ti, kteří mají nějaký psychický problém, ho musejí řešit stejně tak jako problém fyzický. Když máte zlomenou nohu, jedete na chirurgii, ale zlomené srdce bolí mnohem víc a hůř se léčí a zachraňuje.
Mají tyto zkušenosti vliv na vaši výchovu, snažíte se tomu u svých dětí předejít?
Samozřejmě. Odmalička. Vždycky mě zajímaly komplexně, chtěla jsem znát, co je těší, co je baví, ale i co je trápí. Na všechno se mě mohly zeptat. Zkrátka absolutní opak toho, co jsem v dětství zažívala já. Jsem z generace, kdy děti tak nějak byly a prostě rostly a rodiče se jim moc nevěnovali a neptali se vůbec. My jsme museli držet hubu a krok, takže už z toho důvodu jsem k výchově svých dětí přistupovala úplně jinak. A hlavně moje děti byly na rozdíl ode mě chtěné, milované a strašně mi na nich záleželo a záleží dodnes. Odmalička jsem je učila zdravému sebevědomí, vyjadřovat se k věcem, které jsou jim nepříjemné, aby uměly říkat, když jim něco vadí, nebo nedělaly věci, které dělat nechtějí. Aby se uměly svěřit a měly svou hrdost. Aby zejména dcery znaly svoji cenu, vážily si samy sebe a nepřipustily, aby nějaký partner na nich páchal násilí nebo nátlak. To je strašně moc důležité v dětech pěstovat.
A jinak jste jako máma spíš tolerantní, nebo přísná?
Spíš tolerantní. A nikdy se mi to nijak nevymstilo. V životě jsem na děti nekřičela ani je neuhodila. Mám klidnou povahu, vše jsem trpělivě a citlivě vysvětlovala pořád dokola. Počkala jsem, až to samy pochopí nebo přestanou vzdorovat. Tím nenásilím se dalo všechno řešit, o všem si povídat, všechno ventilovat a naprosto upřímně otevřeně rozebírat, protože dítě je taky člověk. Už malé dítě má srdíčko a duši, kterou vnímá a cítí, a je velmi zranitelné a citlivé. Na to je třeba brát ohled a opravdu na všechny otázky odpovědět, všechny problémy s nimi řešit a být za všech okolností chápavá, milá, tolerantní, a hlavně taky povzbuzující. A je opravdu důležité dítěti věřit, věřit v něj a podporovat jeho sebevědomí. A to, co chtějí dělat, je zásadní.
Neprověřilo vaši klidnou povahu, když syn půjčil kamarádům klíče od bytu v době, kdy jste byla na dovolené?
Tak to jsem trošku zvýšila hlas. V momentě, kdy se to provalilo, věděl, že to přehnal, a hned se omluvil. Vysvětlil mi, že se mě chtěl zeptat, ale tak nějak tušil, že bych mu to nedovolila, tak to radši zkusil takhle. Ale byl z toho špatný, musel doma vygruntovat, celé prázdniny měl zaracha a nikam nesměl. Všechno jde řešit klidnou cestou. Tedy pokud se nestane nedejbože tragédie, ale tady byl jen binec v bytě, nic víc. Ale varovala jsem ho, že se mohla stát nějaká nehoda nebo opravdový průšvih, a z toho důvodu se to nesmí opakovat.
Pociťujete nějaký rozdíl mezi pubertou holek a kluka?
U mých dětí velký. Ale taky to není paušální a každý rodič s každým dítětem to má úplně jinak. Mám třeba kamarádky, které si lámou hlavu, že je jejich dcera v pubertě úplně nepříčetná, to já o mých holkách říct nemůžu. Ty měly pubertu naprosto klidnou, úplně v pohodě, ani nevím, že ji měly. Asi taky proto, že jsem jim leccos dovolila, akorát jsem chtěla vědět, kam jdou, s kým jdou, kde budou, aby o sobě daly vědět, a tím, že měly svobodu a volnost, mohly cokoli, tak je to nenutilo někam spěchat, něco rychle zažívat, a díky tomu pomalinku dospívaly až kolem sedmnácti. Byly zlaté, neudělaly nikdy žádný průser. Zato syn je číslo, je odmalička velmi společenský, velký extrovert, rád baví okolí a je středem pozornosti. Má spoustu kámošů, kteří ho mají hrozně rádi, takže občas společně dělají lumpárny ve škole.
Být mámou vás očividně naplňuje, přemýšlíte už i o roli babičky, nebo to zatím moc neřešíte, když máte teprve šestnáctiletého syna?
Syn je sice ještě malý, ale dcerám už je 33. A zatím žádné miminko na obzoru. Ale věřím, že to jednou přijde. Je to jejich život a musím to nechat na nich.
Těšíte se na to?
Moc. Bude to další významná etapa mého života a naší rodiny, na kterou se strašně moc těším. Nové miminko v rodině mě zajímá ze všeho nejvíc. Rozhodně víc než nové koncerty, projekty či desky nebo tak.
