Manžel vám prý rád nosí na premiéry květiny, co dáváte vy jemu?
To je vždycky problém. Jednou jsem mu dala metr piv, to jsem mu koupila poukázku, nebylo to na počet, ale na metr. Tu poukázku máme pořád doma, je to už asi sedm let. Ale různě si dáváme třeba jídlo, je také pravda, že jsem na jeho premiéře dlouho nebyla, protože jsem hrála zrovna někde jinde. Jdu ale na generálku nebo na představení potom.
Jste spolu víc než deset let, z toho šest let manželé. Přijde mi, že jste do sebe pořád tak hezky zamilovaní. Jaký je Jiří manžel?
Nejpozornější ze všech. Myslím si, že by si z něj mohli všichni brát příklad, co se týče žen. Vždy takový byl, je velkorysý, vycítí, kdy na mě nemá mluvit. Pořád mi něco nosí. Co bych si řekla, to by mi splnil. A já to mám opačně, já vlastně nic nechci, a to ho rozčiluje. Teď se mě ptal, jestli nechci novou pračku. A já na to, že vůbec, a byl z toho oheň na střeše. Vždyť máme tu nejlepší, funguje, proč by se něco měnilo jen tak. A Jirka se směje, co jsem to za ženskou, že mu ještě vynadám.
Díky němu už jste i babička. Jak si novou roli užíváte?
Užívám. Akorát jsme ještě mladí a hodně hrajeme. A náš denní rytmus si musíme domlouvat.
A jste hlídací babička a děda?
Zatím moc ne, nebo to, co si představuji pod hlídací babičkou já, tak to nejsem. Na to není zatím čas.
Na sociálních sítích máte přes sto tisíc sledujících. Sdílíte zábavná videa i ze soukromí. Máte jasně dané, co sdílet?
Mě to moc nebaví, spíš koukám na ostatní. Můj kamarád říká sociálním sítím chlubidlo. A to je přesný výraz. Pochlubím se, že jsem támhle moderovala. A když mě tam někdo označí, tak já to přesdílím, to je pro mě nejmenší bolest a mám pocit, že mám vystaráno a jsem aktivní. U ostatních mi to vlastně nevadí, naopak. Je to pro mě inspirace, že někdo zkouší a že někdo byl támhle a že to bylo hezký. Takže u jiných mi to nevadí, ale u mě mi to přijde nějak trapné. A když se vyfotím, tak to vlastně desetkrát smažu, protože stejně blbě vypadám, a podobně. Ale někdy chceme udělat někomu radost, že jsme někde byli, a dáme to tam, že jsme spokojení. Ale moc se tím nezabývám. Určitě máme dané, že nebudeme dávat nic z domova, z baráku, maximálně kousek zahrady, tam je tráva a tu má skoro každý.
V rozhovoru s Honzou Dědkem jste o sobě řekla, že jste byla v mládí introvert a taková šedá myška. To bych do vás vůbec neřekla, kdy se to zlomilo?
To je pravda. Nikdo by to do mě neřekl. V práci jsem teď někomu říkala, že moje dcera to má po mně. Je introvertní. Já jsem vlastně měla extrovertního bratra. Nevím, čím to bylo, prý se po sedmi letech mění krev, tak je to asi tím. Můj brácha říká, že jsem byla vždycky taková hodná, poslouchala jsem maminku, mě prý dali do kouta, a tam jsem byla. Nechodila jsem na žádné dramaťáky, styděla jsem se, když jsem měla říkat básničku. Až jednou, táta dělal ochotnické divadlo a my se chodili dívat na zkoušky jako děti herců. A táta říkal ostatním, co mají udělat, a oni nějak nebyli schopní to udělat a mě to rozčilovalo. A sama jsem si to zkoušela někde v koutě, jak bych to udělala, kdyby to táta řekl mně. No a pak se brácha dostal na konzervatoř a já za ním jezdila do Prahy. A byla jsem úplně okouzlená prostředím i holkama, první jsem viděla Mahulenu Bočanovou, šla jsem do kolen, ty její vlasy. Nebo Sabinu Laurinovou, byla princeznou, já byla úplně paf. A říkala jsem si, tohle chci prostě dělat, tohle je ono.
A co na to říkal bratr?
Soucitně se na mě koukal a říkával našim, co jí to děláte, že ji dáte na ty zkoušky. Já jsem ani nechtěla tátovi ukázat, co jsem si připravila za monology. A pak jsem to šla zkusit. Do toho se mi v tomto období z nepochopitelných důvodů začaly kudrnatit vlasy, moje teta podezřívala mámu, že mi nechala ve čtrnácti udělat trvalou. Předtím jsem je měla krátké, rovné jako hřebíky, a najednou mi z nich začaly růst vlny, jako má Markéta Hrubešová, opravdu to nikdo nechápal, co se se mnou stalo za změnu.
