„Hýbeme se opravdu málo,“ říká desetibojař, který jako první na světě pokořil hranici 9000 bodů, olympijský vítěz, rekordman a persona české i světové atletiky. Ověnčený tituly začínal před více než deseti lety v jiné profesi zase od nuly.
Vrcholoví sportovci po konci kariéry někdy cítí prázdno. Měl jste to také tak?
Naštěstí ne, ale já jsem pokračoval dalším sportem, a to golfem, který jsem docela intenzivně trénoval. Nabídka na moderování se naskytla asi až po roce. Takže jsem do toho tak nějak plynule přešel. Sport jsem dělal vrcholově hodně dlouho, takže konec kariéry nutně musel přijít. Věděl jsem, že nastal čas odejít.
Začátky vašeho moderování sledovala veřejnost s velkým zájmem. Zázrak se nekonal, přesto jste to nevzdal. Profese vás nadchla?
Moderování mě chytlo, protože ze začátku to bylo něco úplně nového. Moc mi to nešlo, a já věděl, že se v tom budu a musím zlepšovat. Takže jsem na sobě pracoval, což mě baví. A pak už přicházely lepší impulzy, že to člověka už baví a těší se na to.
VIDEO: Roman Šebrle: Jsem vždycky šťastný!
V této roli jste musel poměrně dlouho trénovat, než byl projev hodný profíka. Co vám pomáhalo?
Právě to vědomí, že se musím zlepšovat, mě motivovalo. Celý život jsem byl zvyklý na sobě makat a rád jsem viděl výsledky. Vzdát se můžete vždycky, ale to já nedělám.
Být stále na očích má asi i úskalí, že?
Ne že by mi to vyhovovalo, spíš si na to člověk zvykne. Přijme to, že to k tomu patří.
Prý byste byl jinak zřejmě ajťákem…
Nechtěl jsem být úplně ajťákem, ale studoval jsem po gymnáziu dvouletou nástavbu v oboru. Měl jsem k tomu dva osobní důvody – jednak jsem chtěl zůstat v Pardubicích, kde jsem trénoval atletiku, a druhý, že jsem odmala programoval. Ale kdybych se ajťákem stal, tak by mi to vlastně ani nevadilo, bavilo mě to.
Čím jste si udržel postavu? Z mnoha hodin sportování jste přešel třeba na jednu denně, někteří sportovci jsou pak rázem o pár velikostí větší…
Mám výhodu, že se nepřejídám, jím do polosyta a to mi stačí, necítím hlad. Možná to je i genetika. A také si občas zajdu zaběhat, do posilovny, prostě sportuju.
Padesátku máte za sebou. Byla pro vás zlomová?
Všechno dělám, jak jsem dělal. Člověk samozřejmě změny cítí, zvlášť když byl profesionální atlet, ale postupně. Já třeba miluju fotbal, doteď ho hraju, ale tam už vnímám, že rok od roku je to horší a s věkem rychlost prostě odchází, ale zvyknete si.
Jak proběhla vaše krize středního věku?
Asi už ji mám za sebou a jsem rád.
Nyní tvoříte pár s Hedvikou Liškovou (44). Omlazuje vás?
Nemyslím si, že by ten věkový rozdíl byl až tak velký, zvlášť v našem věku. Rozumíme si a jsem teď spokojený. Omlazují mě spíše děti…
Plánujete další?
Já mám své, Hedvika taky a je nás už hodně, takže takhle nám to asi stačí.
Čím jsou vlastně pro vás ženy inspirující?
Já myslím, že ženy jsou inspirující pro každého muže, protože je to fajn, být s nimi. Je to úplně jiný svět. Ale o to jde, aby nás doplňovaly.
Co u žen není sexy?
Těžká otázka. Například… když ženy mluví sprostě. Obecně nemám rád, když lidi používají hrubý slovník, a u žen je to o to horší.
Obě vaše děti se věnují sportu, dcera je atletka, syn fotbalista. Měli to s vaším příjmením těžké?
No asi to někde těžší měli, někde zase asi lehčí. Káča dělá atletiku pro sebe, pro radost, takže ji se mnou nemají důvod srovnávat. A Štěpa to možná těžší měl, protože hraje ve fotbale první ligu. Ze začátku na něj určitě koukali trochu jinak. Kdykoli jsem s ním někde byl, říkal jsem jim: Nekoukejte na něj jako na Šebrleho, ale jako na kohokoli jiného. Ať se tím sportem hlavně baví. Ať tam není kvůli tomu, že je Šebrle, ale kvůli tomu, že něco umí. Když ne, tak mi to radši řekněte. Ať klidně hraje nižší soutěž, kde ho to bude bavit, než že by se někde výš trápil.
Musel jste je do sportu nutit, nebo viděli oba aktivní rodiče a bylo to pro ně přirozené?
Oni to po nás podědili a odmalička sportovali rádi.
