Tu neztratila ani v nedávné minulosti, kdy musela čelit rakovině prsu. S nemocí se nezavřela mezi čtyři stěny a otevřeně o všech peripetiích, které se s ní pojily, mluvila. Nejedna žena v podobné situaci se na ni obrátila, když byla sama na dně se silami.

Vnímáte pořád jako správný krok jít s pravdou veřejně ven? Nebylo by bývalo třeba jednodušší mlčet a ve větším klidu si těžkými chvílemi projít sama?

Určitě by to bylo mnohem jednodušší, ale neznala jsem nikoho, kdo by věděl, že můžou selhat zobrazovací metody, natož i dvě naráz. Žít s vědomím, že mlčím a kvůli tomu si i další ženy můžou myslet, že jsou zdravé, protože prošly bez nálezu a že ten útvar, který cítí, je tedy nějaká zduřeninka, jsem vážně nechtěla. Bylo to správné rozhodnutí. Navíc díky otevřenosti jsem měla možnost psychicky i jinak pomoct docela velkému množství pacientek. Je úžasné sejmout z člověka paralyzující strach a posílit víru v dobrý konec.

Obracejí se na vás ženy i teď?

První dva roky jich bylo nejvíc, sama jsem se seznamovala se situací, jak moc rozšířená tahle nemoc je. Byla jsem překvapená. Zvlášť smutné je, že postihuje i velmi mladé ženy. Jsem šťastná, že se dá říct, že pokud je nemoc podchycena včas, úspěšnost léčby je téměř stoprocentní.

Když se vrátíme zpět, jaký moment během nemoci byl nejtěžší?

Patřím k malému množství žen, které neměly strach o život. Přijde mi, že jde o nějaký ochranný mechanismus, když člověk ví, že je pro někoho nepostradatelný nebo tak něco. Takže nejtěžší pro mě bylo smířit se s mastektomií (odstraněním prsu, pozn. autorky).

Jak jste si udržovala vnitřní klid, který vám nedovolil bát se?

Řekla bych, že zafungovala minulost, kdy jsem prožívala léta panický strach o celou svou budoucnost. Prožila jsem i strach o život neteře a další těžké věci. Své onemocnění jsem vnímala podobně jako chřipku. Mně nahánělo obavy jen to, aby se o mě nebál syn, abych mohla dál fungovat, zajišťovat příjem a vše v chodu. Jakmile jsem byla po operaci, už jsem věděla, že se ničeho bát nemusím. Bolest byla snesitelná a mohla jsem hned pracovat. Nutno poděkovat za výjimečný přístup k pacientům mojí onkoložce, paní profesorce Petře Tesařové, která dokáže působit velmi uklidňujícím dojmem. Stejně tak plastický chirurg profesor Andrej Sukop má tenhle dar. Oba mi dokázali navrátit sebevědomí, které jediné utrpělo největší zásah.

Zrovna nedávno jste zveřejnila kontrolní výsledky, které dopadly dobře. Jak moc obtížné je čekat pravidelně na ortel lékařů?

Ve mně je stále silná víra, že jsem v pořádku. Vím, že návraty nemoci se občas dějí, ale tohle vědomí mě pouze přimělo radovat se ze života každý den. A to znamená mnohé. Když si začnete vážit té nejvzácnější veličiny, jakou je váš čas, přestanete se trápit malichernostmi. Přestanete lpět na lidech, kteří si vás neváží a nejsou pro váš život lidským přínosem. Naučíte se říkat ne a velmi dbáte na to, abyste se věnovala věcem, které vás baví. Neříkám, že v průběhu kontrol trochu obavy nemívám, ale vyloženě o strach nejde. Moje víra je velmi silná.

Jak si takovou nemoc zpracovává máma od dítěte, jestli jste třeba i přemýšlela o tom, co by nastalo, kdyby…

Napadne vás to, je to přirozené, potřebovala jsem si tedy pouze vyřešit, jak by bylo o Romiho postaráno, aby se případný zásah do jeho života obešel bez dalších traumatizujících změn. Byla to otázka jednoho krátkého rozhovoru, poté jsem okamžitě tuto myšlenku mohla zapomenout.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Vyzkoušet za 1 Kč Více informací

Už mám předplatné. Přihlásit se