2°C
Jitko, co vás přimělo připojit se k projektu Česky pěšky?
Mám ráda smysluplnost projektů, kdy ráda zaštiťuji něco, co je opravdu autentické s mojí osobou, co můžu zaštítit celým svým já, protože to nějak souvisí opravdu s celou mou bytostí. Měla jsem velkou radost z toho, že to má tradici, která mluví za vše. Lidé to mají evidentně rádi. Jsem hrozně ráda za takové to vztahotvorné propojení s tím, že si vezmu děti, že jdou celé rodiny, přátelé, že je to určitě inspirace k tomu, udělat si ten rodinný výlet a udělat si čas na sebe. Když někam jdete dlouho pěšky, tak se nejen může povídat, ale může se i mlčet, a i to je vztahotvorné, protože můžete být spolu. Ten společný čas je prostě ničím nenahraditelný a jsem ráda za propojení vozíčkářů. Když si to člověk zkusí takhle na vlastní kůži, když opravdu máte mnoho přátel mezi vozíčkáři, setkáváte se s tím blíže než jen okrajově, tak zjistíte, jak moc je těžký ten život na vozíčku. Takže gratuluji tomuto projektu a mám z něho radost, a jestli mým posláním ambasadora je posouvat nějak myšlenku tohoto projektu, tak to budu dělat moc ráda. Samozřejmě se aktivně zapojím s celou svojí rodinou, protože my chodíme moc rádi. Když chodíte pěšky, tak věci poznáváte úplně jiným způsobem, setkáváte se s lidmi, můžete s nimi mluvit. Je to tak nějak víc na těsno, to setkávání se s přírodou, s městy a s lidmi.
Víte už v tuto chvíli, který pochod vás nejvíc láká a který si vyberete?
Já myslím, že je to celkem těžké vybrat, ony jsou opravdu všechny hrozně hezké a zajímavé, nechám to na dětech. Nechám to na aktuální zdravotní situaci celé rodiny, protože jaro je, kdo máte školkové děti, tak to víte, složité. Takže až budeme všichni zdraví, vydáme se, co nám čas a aktuální fyzická kondice dovolí, a dáme jich určitě několik.
Jedním z dalších ambasadorů projektu Česky pěšky je i Michal Malátný. Vy spolu dokonce hrajete v divadle, že?
Spolu s Michalem hrajeme představení Kleopatra v La Fabrice, a to je velký sport, celé to představení. Michal tam hraje tři role, a kdybyste ho viděla na konci představení, tak to je, jako kdyby uběhl maraton. Takže já vím, že ten divadelní život, ta herecká dráha je velký sport, a ať si vyberete jakýkoliv výlet, jakékoliv putování, tak si, prosím vás, pusťte k poslechu Chinaski – skladbu Turista.
Vy jste měla poměrně nedávno zraněnou nohu. Už je vše v pořádku, že se můžete na takovou procházku vydat?
Děkuji pěkně za starost o moje zdraví. Noha je úplně v pořádku, zaplaťpánbůh stoprocentní hybnost je zpět. Takže já si troufnu i na ty velké trasy, jen to budeme muset zkombinovat s těmi dětmi. Ještě dodám, že jsem nikdy nebyla úplně organizovatelný typ nebo skupinový typ. Já spíš chodím dost samotářsky, ale musím říct, že v poslední době jsem se setkala s tak krásnými kolektivy, které dohromady vytvářejí tak hezkou energii, že mě posouvá ta energie a je to vlastně hezké. Takže já se poslední dobou začínám sdružovat do skupin a dělá mi to moc dobře.
Takže děti se pohybu nebojí?
Nejen toho. Musím říct, že se dvacet let pohybuji v neziskovém sektoru, jsem ve dvou nadacích, samozřejmě děti propojuji, chodí se mnou za pacienty s nemocí motýlích křídel do Debry nebo na setkání v UNICEF s různými dětmi. Moje děti tím pádem automaticky nějak fungují s handicapovanými, jsou přirozené, vědí, co a jak, a není tam žádná bariéra. Já mám velkou radost z toho propojování, tedy že pokud s námi bude i více vozíčkářů, tak jak děti, tak rodiny mají možnost si s nimi popovídat a být s nimi autenticky, přirozeně – a to považuji za strašně důležité. Formovat děti v tom, že se nemusí bát přistoupit k vozíčkáři... Nebát se ho zeptat, nebát se, protože ten strach je obrovská bariéra a pak si ho nesou dál do života. Takže čím víc takovýchto propojování s jakýmkoliv jiným typem nebo jakýmikoliv nemocnými je prostě skvělé.
Jaká byla vaše nejdelší pěší trasa, kdy jste si opravdu nejvíc sáhla na dno, fyzicky?
Úplně jednoznačně můžu říct, že skoro na dno to bylo v Tibetu, kdy jsme šli takový měsíční výlet po východní hranici Tibetu. My jsme dohromady ujeli asi 4 500 kilometrů, ale ten přechod přes hory byl jedině možný pěšky s batohy, s těmi velkými, kdy opravdu musíte velmi vážit, co všechno balíte, protože to nesete na zádech celou dobu. Když si něco zapomenete, nebo naopak berete navíc, tak vás to fakt může stát život, tam už to není úplná legrace. Šli jsme tři dny v kuse a vím, že jsme museli jeden den dojít do západu slunce, protože tam je nebezpečí vzteklých psů, které jsme potkali, a ty nechcete potkat. To ten výlet samozřejmě končí, takže to zkomplikujete všem ostatním, končí to pro vás, končí, myslím tím, že se musíte dostat někam blízko k lékaři, což je samo o sobě složité. Takže to za prvé nechcete nikomu komplikovat, za druhé sobě to nechcete komplikovat, chcete přežít. Vím, že jsme ten poslední úsek museli jít opravdu rychle, abychom se dostali nějak do bezpečného úseku tam, kde jsme přespávali. Přespávání bylo, prosím vás, pod jačími hlavami, které se sušily v takovém přístřešku. Strašně to smrdělo, ale byli jsme šťastní, že tam jsme. Ale nebýt Rudy Švaříčka, který nás motivoval, tak nevím, co by bylo, a to mu nezapomeneme, jak nás motivoval, abychom došli. Protože my jsme mlčeli, nejsme stěžující si typy, ale víte, že fakt musíte dojít, a že už fakt nemůžete, tak to si pamatuju výrazně. Teda ani ne, že by mě něco bolelo, ale už prostě nemůžete, vlastně nevím, jak to jinak popsat, takové celkové vyčerpání. Tak nebýt Rudy, který nás opravdu chlácholil a ukazoval nám imaginární světýlko někde v dáli, samozřejmě to říkal třeba čtyři hodiny, tak bychom nedošli. Takže nezapomenutelný Tibet roku 2011.
Která česká oblast je v pěší turistice pro vás tou srdcovou záležitostí?
Je to blízko toho mého rodného kraje, i když chtěla jsem říct Máchova kraje, protože je mi možná nejblíž, ale hned vzápětí mě napadají Beskydy a tolik dalších míst. No, tak kdybych teď měla vyřknout, tak asi Máchův kraj a Beskydy, pak mi bude líto, že jsem neřekla něco jiného, ale to mě teď napadá jako první. Já mám hrozně ráda, když chodíme s dětmi, protože mám tedy zvídavé děti, ony všechny děti jsou zvídavé, pořád se na něco ptají a vy musíte hledat tu energii, pořád na to odpovídat. Tak když jdete krajinou, ke které můžete mít různé příběhy v hlavě a historické věci, tak to mě hrozně baví – o tom povídat. A ty děti si to pak jinak pamatují. Samozřejmě to znamená, že když nevíte, tak si to večer před tím ještě musíte nastudovat a občas je to náročné.
Nosíte s sebou nějakou osvědčenou kápézetku a co je v ní?
Já jsem svačinářka, takže nejdůležitější je mít pořádnou svačinu, protože děti mají pořád hlad. To vyrazíte a ony už za rohem mají hlad, a to jim přitom říkáte, aby se najedly, že svačiny jsou omezené – tak ne. Pak voda samozřejmě a takové ty asi úplně nejzákladnější věci... Miluju ten sprej na různá poranění, dezinfekci, protože vždycky dojde k nějakým škrábancům. Pak papírové kapesníky a mokré ubrousky, to se taky hodí.
