2°C
Jak důležitý je pro vás vzhled?
Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka. Když se člověk cítí nesvůj v tom, co má na sobě, určitě ho to oslabuje. Miluju módu, ráda se dívám na krásné věci, ale už netoužím po tom, vlastnit je. Za komančů jsme měli všichni stejné uniformy v pár variantách. Hodně se doma šilo a moje máma uměla dokonale plést, měla pletací stroj. Na základce, asi v osmé třídě, jsem musela obejít všechny třídy a všem se ukázat, jak rozhodně nemá žák chodit oblečený do školy. Měla jsem na sobě pletenou červenou dlouhou vestu. Dneska nepředstavitelná situace. Když jsem poprvé viděla časopis Burda, tak jsem málem upadla. Bylo to podněcující, „oblékat se“. Dneska už to tolik neřeším, když spěchám, jdu klidně v teplákách, mám úlet na overaly, což je strašně nepraktický oděv, ale černá a overaly se mě drží od dětství. Dobře oblečená se cítím dobře.
Měla jste někdy nějaké komplexy?
Mám stálý komplex, cítím se nedovzdělaná. Nesu v sobě ten podivný pocit malého města. Je to úžasné, že tahle generace může do světa a nemusí se hrbit. V pubertě jsem pochopila po několika nárazech, že jenom ten vzhled nestačí, že pod ním vždycky někdo je, a zadělala jsem si na hordu dalších nárazů, ale je to hnací síla.
Myslíte si, že se dříve na to, jak člověk vypadá, nedbalo tolik? Změnilo nás to?
Dříve se lidé oblékali podle sociálního zařazení, potřeb života... Dnes si můžeme vzít na sebe, co chceme – není to krása? Vím, co myslíte, jestli se příliš neprožíváme v prostoru, jakože společenský tlak. Myslím, že je to otázka pohledu na život. U nás v Divadle pod Palmovkou máme letos pátý ročník Mezinárodního festivalu Palm Off Fest 2021, podílím se na jeho přípravě, a když jsem si letos prohlížela fotky, zjistila jsem, že mám čtyři roky po sobě stejné šaty. Polilo mě horko, ale žiju a festival proběhl úžasně.
Jak vnímáte své tělo?
Potřebovala bych cvičit. Zatím nemám vůli, trošku se vymlouvám, že nemám čas. Ráda se hýbu, nejraději chodím, miluju dlouhé procházky, hory, jako dítě jsem chodila sama po Beskydech, klidně dvacet kilometrů, plavu, bruslím, ale málo. Cítím, že se musím vrátit, protože to povalování je záludné. Běžela jsem teď v zoo s dětmi trasu, kterou tam měří nějaké stopky, a výkon přirovnávají ke zvířátku. Vyběhala jsem si čas dvacet jedna, což je prase. Takže jdu hledat tenisky.
Jaký byl ten impulz k tomu, že jste se rozhodla pro plastiku prsou?
Ten rozhodující impulz bylo moje setkání s Mudr. Anetkou Krajcovou. Osudové setkání: roztrhla jsem si prst o hřebík na bedýnce v obchodě, viděla to a prostě mě sebrala, naproti měla ordinaci. A sešila mi to. Chápete to? Mohla se otočit na druhou stranu. Její máma se narodila ve stejném roce a měsíci jako já a jmenuje se Aneta jako moje dcera. Pak jsem poznala blíž její skvělou práci na klinice a pořád jsem ji otravovala dokola se svými ano, nebo ne a ona mi s trpělivostí sobě vlastní řekla: Už všechno víš, ostatní je na tobě. Cizí život se žije líp, tam vždycky umím poradit. Byl to kolotoč myšlenek. Co lidi? To mě trápilo chvilku, vím, že mi můj vnitřní pocit nevyřeší, vlastně je mi jedno, co si o tom kdo myslí. Musím být ve shodě se sebou. Říkala jsem si, že je to „rozežranost“, něco, co nepotřebuju, co nic nepřináší, neřeší. Pak myšlenky na charitu, na postižené, na to, jak se v neděli v kostele modlím, ať jsem lepší člověk, a řeším takovou povrchnost. Věnovala jsem opravdu hodně času svým pro a svým proti. A zjistila jsem, že nemá cenu, abych se dohadovala sama se sebou, protože když to neudělám, tak nebudu nikdy spokojena, ta myšlenka bude pořád se mnou. A co bylo velmi důležité: znala jsem práci Anety a viděla pacientky kliniky. Takže velké zázemí.
Toužila jste po tom už dříve?
Nevím, jestli bych to nazvala touhou. Mělo to svůj vývoj. Prsa po dvouletém kojení jsou jiná, ale měla jsem satisfakci, dítě, ale moje dítě má už svoje tři děti a mně přišlo, když už jsem měla čas se nad sebou zamyslet, že mi chybí ten pocit jakési celistvosti a že bych ta svá prsa chtěla zpátky, a když jsem tu myšlenku připustila, tak rostla a vykulminovala.
Určitě jste zaznamenala reakce okolí. Jaké byly? Co vám na vaše rozhodnutí a to, jak nyní vypadáte, řekli doma?
Moje dcera je dost konzervativní, dověděla se to až po a řekla mi, že je to moje věc. Konzultovala jsem to pouze s jednou kamarádkou a jedním kamarádem, tam byl vřelý souhlas. Nenakoupila jsem si oděvy s výstřihy a s kukátky "pozor, mám nová prsa", takže asi dobrý, nikdo nic, jen já víc zářím. Všeobecně reakce nadšené. Hlavně jako ty, že jsem ranařka... Trochu mě to někdy zaráží, že prso je vnímáno tak podivně, kdybych si nechala spravit díru ve stehně, tak by to nikoho neudivovalo. Doma jsou radostnější časy, protože já jsem spokojenější.
Jaké jsou reakce u mužů a jaké u žen? Liší se to?
Myslím, že jsou stejné a přející.
Já vám moc fandím a myslím si, že je to skvělé, pomoct si k tomu, cítit se ve svém těle dobře. Nelitovala jste svého kroku?
Nelitovala, přísahám, ani sekundu.
Říká se, že s jídlem roste chuť, máte tedy ještě nějaké plány s úpravami?
Ne, zatím mě nic nenapadlo, ale nikdy neříkej nikdy!
Ke krásnému poprsí patří také dekolt. Jak se staráte o svou pleť?
Nebudete mi věřit, minulý měsíc jsem byla poprvé na kosmetice. Bylo to skvělé. Zajdu ke kadeřníkovi a na obočí, to je celý můj repertoár. Mám v plánu se polepšit.
Chtěla byste vrátit čas?
Ano, nerozloučila jsem se s mámou, zemřela náhle, tak třeba být ještě chvíli s ní. Můj život je velmi pestrý, i když ne vždy veselý, ale žiju ho ráda, zvláště ted'.
Bojíte se stárnutí?
Ne, bojím se bolesti.
Co považujete na svém věku za nejpozitivnější?
Asi větší vnitřní klid. Mám opravdu krásné období života, moc si toho vážím. Mám zdravé bližní, lásku, zdraví a práci.
