Neděle 21. dubna 2024
Svátek slaví Alexandra, zítra Evženie
Zataženo, déšť se sněhem 7°C

Tereza Maxová: Moje vrásky mi připomínají, jaký život jsem žila

1. listopadu 2021 | 06:00

V éře 90. let patřila mezi nejúspěšnější české topmodelky ve světě, objevila se na titulních stránkách prestižních časopisů, poznala řadu světových osobností. Když si o jejím pestrém životě povídáte nad domácí limonádou a zákuskem, máte ovšem pocit, že je to (v tom nejlepším slova smyslu) „holka od vedle“. Zanedlouho vyjde její netypická autobiografie, ve které odhalí svůj profesní i soukromý život.

Nedávno jste oslavila padesátiny, a přestože je tato otázka hodně otřepaná, tak se zeptám: bilancovala jste s příchodem kulatin?

Nenazvala bych to bilancováním, spíš to byl takový návrat do minulosti a ke vzpomínkám. Oprášila jsem všechny svoje deníky, které jsem si za celou kariéru v modelingu psala, den po dni, od roku 1990 do roku 2000. Takže jsem měla zase možnost vidět, jak jsem uvažovala, když mi bylo dvacet, jak jsem se vyrovnávala se samotou, s rozchody, jak jsem poznávala svět se svou naivní spontánností… Je to taková velmi autentická výpověď mého života.

Musela to být asi hodně zajímavá jízda, nahlédnout takto intenzivně znovu do minulosti.

Taky že byla. Pobavila mě jedna z fotek z doby, kdy jsem pracovala pro Karla Lagerfelda. Na jednu z fotografií jsem si napsala FANDY. Pochopila jsem až později, že šlo o značku Fendi… Prostě vyjukaná mladá holka, která neuměla jazyk, neměla žádné zkušenosti. Život v Paříži v 90. letech – to bylo pro holku z Čech trošku jiný kafe.

Video se připravuje ...
Slavné české modelky, které dobyly svět • VIDEO: Videohub

Dala jste své deníky v průběhu let někomu přečíst?

Když jsem přiletěla ze světa domů, dávala jsem je číst rodině, která o mně toho tehdy moc nevěděla. S mamkou jsme si volávaly jen přes telefonní karty, žádné mobily ani Skype nebyly. V letadlech jsem trávila spoustu hodin, psaní pro mě bylo vyplnění času i psychoterapie zároveň.

Vaše kniha bude plná fotografií, v podstatě půjde o takovou obrazovou sondu do vašeho života. Kde se tento nápad vlastně vzal?

S nabídkou mě oslovilo nakladatelství Albatros, nechtěla jsem ale vydat typickou autobiografii. Lepší variantou byla obrazová kniha. Taková, která by ukázala mé mládí, ale i určitý pohled na život. Takže ke všem fotografiím, které se v knize objeví, jsou přiloženy můj psaný komentář, příběh i vzpomínka. Třeba na to, když jsem poprvé viděla MTV nebo banány bez front. To byly zážitky! To moje děti už nevědí, co to je. Knížka tak v podstatě bude dárek nejen pro mě, ale především pro moje děti.

Co nějaká ta třináctá komnata, odtajníte ji v knize?

Určitě. Ale některé věci jsem v průběhu tvorby musela vyškrtnout, protože byly už moc intimní.

Doba, kdy se fotilo výhradně na film, je pryč. Většinu svého života zaznamenáváme už jen na mobily. Jak je to u vás?

Máte pravdu, nejstarší syn má z dětství ještě to klasické „fotoalbíčko“, Mína už má o něco menší a chudák Aiden už nemá nic moc, jen hromadu fotek z digitálu v počítači a pár zarámovaných v knihovně. Prostě víc fotíme telefony a fotografie sdílíme na Instagramu. Já díky tomu, že jsem během let vše schraňovala, mám tak velký archiv, že jsem se měla vždycky kam podívat. Vzpomínky se mi právě díky fotkám krásně vracely. Zjistila jsem, kolik jsem toho prožila, bylo by to tak na deset životů (směje se). Jsem vděčná i mojí tetě, která mi jedno rodinné album s mými předky věnovala a doplnila kousky skládačky mé rodinné historie.

Dnes není nic zvláštního, když se po světových molech promenují patnáctileté dívenky. Vy sama jste do světa vyrazila v osmnácti. Bylo to tak akorát?

Když mě chtěli do Paříže, ještě mi nebylo osmnáct, však mě taťka ani nechtěl pustit. Osmnáctiny jsem oslavila 31. srpna a 1. září jsem už stála na peroně a čekala na vlak.

Jaká byla ta čerstvě dospělá Tereza?

Ježišmarjá, no to víte, že naivní a nezkušená! Vzpomínám, jak moji kamarádi v Česku studovali vysoké školy a prožívali ta bezstarostná léta, byli plní nezávislosti a čerstvé svobody, a já pracovala a měla spoustu povinností. V Paříži jsem neměla rodinu a na koho se obrátit, protože práci sice zajišťovaly profesionální agentury, ale jinak se člověk musel o sebe postarat sám. Však taky pokaždé, když jsem se vracela zpátky do Francie, záviděla jsem bráchovi ten VIP servis od maminky! Myslím, že tohle třeba bude mým dětem chybět, člověk se je od všech těch útrap snaží kolikrát chránit, ale někdy jim tím prokazuje medvědí službu...

Nemrzelo vás, že jste nezačala studovat práva? Na právnickou fakultu jste se přece dostala...

Zpátky se neohlížím, byla to skvělá škola života. Práce modelky je sice dočasná, ale každý si to svoje životní štěstí musí najít především v sobě. A to je ta největší dřina. Ano, být modelkou je fajn, ukazujete se světu v záři reflektorů, ale zároveň je to velmi pomíjivé a povrchní. Brzy jsem dospěla, naučila jsem se nejen mluvit čtyřmi jazyky, ale i být samostatná a soběstačná. V lecčems jsem odolnější, protože jsem v tom velkém světě módy byla často dost sama. Nebyla to moje komfortní zóna, ale nevzdala jsem to, a to mě zocelilo. Možná jsem měla už průpravu ze sportovní školy, kde nás vedli pod heslem „zatni zuby a makej“.

Nedávno si bývalá topmodelka Linda Evangelista, která si nechala odstranit tukové buňky pomocí mrazu, postěžovala, že zákrok se nevydařil, ona tak zůstala znetvořená a přišla o všechny pracovní zakázky. Jak se na podobné zákroky díváte?

Lindu znám, měla jsem možnost s ní fotit i předvádět, protože byla ve stejné modelingové agentuře. Víte, riziko, že se podobný zákrok nepovede, hrozí vždycky. Já sama se bojím bílého pláště jako čert kříže, a tak se od plastické chirurgie držím dál. Na druhou stranu to vůbec neodsuzuju. Když to může někomu pomoct a zvedne mu to sebevědomí, tak proč ne? Já preferuju přirozenější způsoby, byť je to možná běh na dlouhou trať. Každý si musí dobře zvážit, jakou cestou se vydat. Já prostě věřím genům, a když bude nejhůř, dám se na modlení (směje se).

Takže se nemusím ani ptát, jestli sama nějakou tu úpravu máte...

Nemám nic, i když některé zákroky můžou vypadat hodně dobře. Pak se ale kouknu na svou maminku, které je dvaasedmdesát a která vypadá výborně, a tak žiju s tou – možná mylnou – představou, že jednou budu taky tak vypadat. Je fajn vidět někoho, kdo umí stárnout s grácií a zachovat si mladistvost i uvnitř sebe. To si myslím, že je stejně nejdůležitější. A ty moje vrásky mi připomínají celou mou životní cestu. Jsou dny, kdy na těch svých padesát vypadám celkem dobře, ale jsou i dny, kdy vypadám špatně. Člověk se málo vyspí, není mu dobře, má nemocné děti, a hned je to znát. Obličej vypovídá, jaký jste měla a máte život, a to z něj ničím neodstraníte.

Snažíte se o sebe pečovat jinak – víc než třeba před dvaceti lety?

Je pravda, že s věkem je péče o něco větší, vidím to na sobě. Dříve se mi někdy stalo, že jsem dopracovala, a s make-upem dokonce šla v klidu spát. Nějaké odličování jsem neřešila. Dnes už se pečlivě odličuji, pleť ošetřuju krémy, dopřávám si meditaci, sluníčko, procházku, prostě o sebe pečuju. V mládí tyto věci člověk tolik nepotřebuje.

Nakolik vás zaměstnávají vaše tři děti?

Popíšu to na jedné situaci. Nedávno byla u nás v pražském bytě autorka mé knihy Veronika Bednářová a viděla naprostou divočinu. Mína zrovna přišla z tanečního kurzu a šla rovnou do ledničky, do toho na mě mluvil Aiden, který akorát dělal úkoly, a k tomu na mě ještě pokřikoval Tobias, který se chystal do Londýna. Já vytočená, a do toho mi Veronika říká: „Jé, já jsem tak ráda, že jste taky taková normální rodina!“ Nemyslete si, i u nás se řeší tyto běžné věci. Puberta, nevyspání, není toho málo (směje se).

Umím si to živě představit. Které z dětí je to nejtemperamentnější?

Rozhodně Mína. Toby si zaleze k sobě, Aidánek je spíš takový klidný filozof, potřebuje neustále o něčem hloubat a rozprávět. To Mína je živel, plná života, radosti, ráda jí, tančí, má ráda muziku a taky má pronikavý smích. Prostě je s ní veselo. V něčem je můj velký vzor. Tobiáš je zas velmi citlivý, taky o všem hluboce uvažuje, někdy mu spousta věcí připadá povrchních. Od svých dětí se stále něco učím.

Jak se jim líbí v rodné zemi jejich mámy?

Hodně času děti trávily v Monaku a třeba tam se vrátit vůbec nechtějí. V Turecku jsou všichni rádi, ale Kaplankaya, kde žijeme, je spíš letní resort. V Praze jsou nadšení, mají tady babičku, sestřenice. Mína s Tobiasem mluví výborně česky, Aiden se zatím učí.

Kde se cítíte doma vy?

Já se cítím pořád jako Češka, mám to v sobě zakořeněné. Turecko je krásná země, kolébka civilizace, kam kouknete, tam je nějaká vykopávka, taky výborné jídlo, krásné podnebí, srdeční lidé, ale tím, jak tam nežijeme, ale trávíme jen čas dovolené, máme na Turecko jiný pohled, než mnohdy mají místní, kteří zde žijí nastálo.

Váš muž v sobě nosí balkánskou krev. Tak mě napadá: umí se pořádně rozčílit? Působí totiž jako velký kliďas.

No to on je. Křikne, až když už se jedná opravdu o něco zásadního. Když se něco nelíbí mně, tak umím taky zvýšit hlas. Ale Itálie u nás není, nemám ráda konflikty.

Nadace Terezy Maxové, kterou jste založila, oslaví příští rok 25 let působení. Napadlo vás tehdy, že bude za čtvrtstoletí patřit mezi nejúspěšnější u nás? Že pomůžete tolika opuštěným dětem?

Když jsem se při psaní knihy vracela ke svým deníkům, tak jsem si to připomněla. Tehdy jsme se neměli kde učit, šli jsme svou cestou, stylem pokus-omyl. Trpělivě, pomalu… Měla jsem nějaké zkušenosti ze zahraničí, spoustu kontaktů. Cítila jsem, že toho všeho můžu využít, a nechtěla jsem nic jiného než pomoct. Trávila jsem s opuštěnými dětmi spoustu času a přišlo mi nefér, že trpí za nezodpovědnost nás dospělých, proto jsem chtěla jejich životy změnit k lepšímu. To byl můj hnací motor.

Autor: Dita Mrázková
Video se připravuje ...