2°C
Tak vy jste se s Veronikou našli v ekologii?
Ano, my ji řešíme i jako postavy v Ulici. A furt jsme si říkali, že to je málo, chtělo by to vymyslet něco víc. Jeli jsme někam do lesa a Verunka povídá: „Nejlepší by byl nějaký seriál.“ A najednou, jako když z nebe padá hvězda, ozval se telefon trrrrr a já slyším, jak na druhém konci někdo z Novy říká: „My bychom potřebovali seriál, který by se věnoval ekologii.“ Slovo dalo slovo a vznikla Expedice Ulice.
Kdo z vás je ekologií potrefený víc – vy, nebo ona?
Švihnutí jsme oba, ale každý jiným směrem. Verunka se zabývá hodně ochranou ohrožených živočišných druhů. Podporovala organizaci, která cvičí psy, co jsou pak používáni na afrických letištích, aby odchytávali pytláky. To je pro mě hodně exotický směr, tam jsem ještě nedošel. Já zase hodně dělám s českými a mezinárodními nevládními organizacemi, jako jsou Hnutí Duha nebo Greenpeace, a občas se podílím na nějakých akcích, které se u nás pořádají. Když jsou demonstrace, jako byla třeba blokáda na Šumavě, tak je moderuju.
A v soukromém životě? Sbíráte dešťovou vodu, všichni se doma postupně koupete v jedné vodě…
To úplně ne. (smích)
To jsou vaše děti tak špinavé, že po nich do vany nevlezete?
Zajímavé je, že děti jsou mnohem čistší než dospělí. Děti se umyjí a je po nich voda čirá. Já tam vlezu, a zůstane po mně ropná skvrna. (smích) Sám nevím, jak je to možné. Ale v jedné vodě se doma nemyjeme. Zadržuji ji a pak jí splachuji, to jo, to je o mně známé. Stejně tak chytám dešťovou vodu, kterou pak používám na zalévání zahrady nebo opět na splachování. A třídíme doma odpad, to považuji za automatické.
Tak to máte štěstí na manželku, že to všechno akceptuje.
Ano, velké štěstí. Když máte doma ženu, která váží 40 kg i s postelí, prostě štíhlou herečku, a přitom tahá do patra kýble s vodou, aby mohla spláchnout, tak je to znak velké tolerance. A teď jsem se dostal tak daleko, že čurám do kelímku od jogurtu a pak to nesu na kompost.
Není to škoda? Tu moč byste mohl i pít! Je o tom celý alternativní medicínský směr – urinoterapie.
To bych asi nedělal, přece jenom určité meze mám. Ale když to vylejete na kompost, tak ho obohatíte dusíkem a ušetříte deset litrů vody za spláchnutí. Já to vylévám daleko na dvorek. Ale děti mě s tím kelímkem nesmí vidět, ony tím opovrhují.
A co děláte se stolicí?
Tu, bohužel, zatím pořád posílám do oběhu, což je hrozná škoda. Chtělo by to vymyslet nějaký projekt. Naši předkové kadili do budky a pak to vyvezli na pole. Dneska to posíláme někam do čistírny, tam jsou z toho živy akorát bakterie a vyprodukuje to hrozně moc kysličníku uhličitého. On asi na to nikdo nebude slyšet, ale já bych chtěl vymyslet neziskovku, co by kálela na polích. Že bychom měli dobrovolníky, pojízdné záchodky, vždycky bychom vzali sto lidí, vyvezli je na určité místo, a tam by vykonali potřebu.
To je skvělý nápad, ale jak byste je naprogramoval, aby se všem chtělo ve stejnou chvíli?
No, ten timing by byl problém. A jsou tam i společenské překážky. Když vidíte, že vedle vás kadí dvě stě lidí, tak tu potřebu prostě nevykonáte.
Vaše děti jsou taky vášniví ochránci životního prostředí?
Ne tak vášniví jako já, ale zaplaťpánbůh spoustu věcí berou automaticky a nepozastavují se nad nimi. Úplně normálně třeba přijali, že už teď máme na střeše fotovoltaiku, takže si děláme elektřinu ze sluníčka. Ale naopak si nenechali moc vymluvit, aby chodili do fast foodů. Tak jsem jim řekl: „Jste svobodní lidi, musíte si udělat vlastní názor. Choďte si tam, ale beze mě.“
Tak to žádný velký trest není. Kolik mají let?
Jedenáct a třináct. Jejich starší sestra je občas na tajňačku vezme do mekáče, a pak z toho mají hroznou srandu, jak dělají odboj proti tatínkovi.
Dcera a syn z prvního manželství vyrůstali a studovali v zahraničí, už jsou zpátky?
Ne, ale dojíždějí sem.
Musí děti dojídat veškeré jídlo, které jim naservírujete, je to součást vašich pravidel, že neplýtváte potravinami?
To nemusí, kdyžtak to po nich dojím já. Protože já když byl malý dítě, tak jsem strašně málo jedl a bylo pro mě veliký trauma, když mě někdo nutil sníst všechno, co mám na talíři. I moje maminka s tím nesouhlasila. Byla válečné dítě a říkala, že za války nebylo většího vopruzu, než že se všechno muselo dojídat, a slíbila si, že ona to svým dětem nikdy dělat nebude.
Uvažují vaše děti o umělecké profesi?
Vůbec. Tady příroda moudře usoudila, že by měly jít jiným směrem. Starší děti se daly na dráhu počítačovou a psychologie. Jonáš chce být PC master a Hanka psycholožka. Eliáš z druhého manželství chce být konstruktér raket a ten nejmladší, Benjamín, programátorem.
Nemrzí vás to?
Ne, ať si každý dělá, co chce.
Jak jste přestál uplynulý rok, měl jste práci?
Během covidu jsem o většinu práce přišel. Nějaký čas se netočila ani Ulice, ale pak se to naštěstí zase rozjelo. A v té době jsem potkal kamaráda, operního pěvce Romana Janála a říkám mu: „Co děláš, když jsou divadla zavřený?“ A on povídá: „Dělám v domově důchodců kulturního referenta a je to úžasný!“ Tak jsem si řekl, že když to dělá taková operní hvězda, tak to můžu zkusit taky. A začal jsem pracovat pro neziskovku Letní dům. Věnuji se PR, mám na starosti vztahy s veřejností. A jsem tomu rád, protože je to neziskovka, která pomáhá ohroženým dětem. Ať už jsou v dětských domovech nebo nefunkčních či jinak problematických rodinách, kde hrozí, že by mohly být rodičům odebrány, nebo u pěstounů. Říkám si: kde jinde by měl člověk pomáhat, když má čas a může?
Zadarmo?
Jsem od nich placený, i když cifru radši říkat nebudu, protože by se mi všichni smáli. Ale jsem rád, že to mám jako povinnost, že je to skutečně moje práce. A snažím se všude o nich mluvit, protože si myslím, že tam řeší strašně důležité věci. Třeba rodiny, které jsou nějakým způsobem ohroženy, na tom byly během covidu strašně špatně. Řešily on-line výuku, počítače, přitom matky samoživitelky kolikrát přišly o práci. Vůbec to pro ně nebylo jednoduché. Myslím, že to, co tahle neziskovka dělá, je neocenitelné. Protože když se na děti v tomhle věku vykašleme, je to ohromná ztráta, a naopak pokud jim teď pomůžeme, bude to jednou ohromný přínos pro celou společnost. Kdysi jsem s nimi jezdíval na pobyty do dětských domovů a bylo to strašně zajímavé. Celý víkend se třeba malovalo, výtvarničilo a večer byla takzvaná chýška. Všichni jsme se sešli v nádherném stanu z batikovaných látek a povídali si, co se nám ten den líbilo a povedlo. Ty děti byly vyhladovělé po všem, co je zajímavé, hezké a barevné, po nových podnětech.
A asi i po kontaktu s lidmi zvenku…
Taky, ale já byl vychovávaný, že na cizí děti se nesahá, že je nemáme obtěžovat… Pak přijdete do dětského domova, naskáče na vás dvacet dětí a objímají vás, jak jsou vyhladovělé po fyzickém kontaktu. A Pražák jako já neví, co má dělat. Ale ony ten dotyk potřebují, chtějí někoho držet za ruku. Bylo to velmi zajímavé a poučné.
autor: Ivana Bachoríková
