2°C
Asi se to nehodí, ale já vám to řeknu. Máte senzační odstín vlasů. To je nějaký přeliv?
To je slunce!
A ten účes? Ještě nedávno jste si hlavu holil.
Vyholoval jsem si ji dva měsíce, ale moje děti mi řekly, že se jim líbilo, když jsem měl vlasy. A taky jsem vypadal trošku jako Lenin, když jsem ještě nosil bradku, takže jsem polevil a zapustil. Hlavně se ale chystalo natáčení Tajemství staré bambitky 2, a tam potřebovali, abych měl vlasy jako člověk. Aby byly delší a navazovalo to na děj předtím, i když je tam skok nějakých sedm let. Vyhrožovali mi parukou, a dokonce mi ji i nechali vyrobit. Tak jsem si říkal: to ne, tohle fakt nechci, navíc v těch vedrech. Vlasy mi rostou rychle, tak jsem tam, kde jsem.
Nepustíte je až k ramenům?
Někdy jo, ale teď o tom neuvažuji, protože s těmi dlouhými vlasy bylo strašně moc práce, což jsem si tenkrát neuvědomoval. Ale bylo to nepohodlný. Já třeba chodím rád do sauny, a to tam pak musím být o dvacet minut déle, než mi uschnou. Navíc se mi rychle mastí, tak jsem si je musel často mýt.
Váš kolega Tomáš Havlínek, se kterým hrajete v Elefantazii, zkouší teď v Divadle ABC Hamleta. Co tomu říkáte, nechtěl byste si ho jednou zahrát taky?
Kdyby za mnou přišli s Hamletem, tak mě mají. Ale neumím si představit, že by někdo měl takovou odvahu a svěřil mi ho. Ten se dává za zásluhy.
A je nějaká role, ke které byste se chtěl jednou dostat?
Ne, já jsem už na škole věděl, že nebudu klasickým divadelním hercem, ale performerem. Mě bavila vždycky improvizace, kombinovat různé umělecké žánry, takže jsem tušil, že velké klasické pecky mě nečekají, a díky paní Adamové (zesnulá herečka a profesorka DAMU Jaroslava Adamová – pozn. red.), se kterou jsem od začátku bojoval, jsem pochopil, že velké role patří lidem, kteří jsou divadlu opravdu odevzdaní.
Ale určitě vám po Elefantazii nějaké nabídky přišly.
Přišly, ale nebylo to to, co bych si představoval a čemu bych chtěl věnovat svůj čas, kterého mám už tak málo. A teď ještě míň, protože dlužíme našim fanouškům spoustu koncertů. Ale hraní se rozhodně nebráním. Jenom jsem vybíravý, protože když člověk začne zkoušet divadlo, je to časově opravdu náročné a já se snažím, dokud jsou děti malé, být tady především pro ně.
Nejstarší Josefína chodí do druhé třídy. Jak se jí líbil návrat do školních lavic po nouzovém stavu?
Hrozně se na to těšila. Chodí do školy, kde je jich ve třídě osmnáct, panuje tam rodinná atmosféra. A má fantastickou paní učitelku, která jim během lockdownu četla po večerech pohádky. Takže jsem strašně vděčný za to, že jsme se rozhodli dát ji zrovna na tuhle školu a že jsme měli štěstí na „naši“ Šárku, která děti i během nouzového stavu udržela pohromadě, aby se z nich nevytratilo to nadšení být spolu. Protože to je myslím největší bolest celého jejich návratu do škol.
Takže Šárka suplovala práci rodičů.
Ona jim nečetla před spaním každý den tak, jako to děláme my a teď už i Josefína, ale dvakrát týdně to bylo. A pustila se do toho hlavně pro to, aby se děti mohly spolu jen tak bavit a přitom si nemusely dávat pozor, jestli neřekly něco špatně nebo jestli vypočítaly správně příklad. Nebyla to výuka, ale mohly si sdělovat zážitky nebo jenom říct, že se nudí, cokoliv.
Alfréd půjde do školy po prázdninách?
Právě přemýšlíme o tom, jestli mu nedáme odklad. Ještě není ani předškolák, protože teprve v červnu měl pět let, tak by příští rok jít nemusel. A my teď zvažujeme, co je správně. Protože Josefína je druhá nejmladší ve třídě. Já byl taky druhý nejmladší a vím, že je to ošemetný. Přemýšlíme, jestli našemu dítěti neprodloužit dětství tím, že ho necháme hrát si ve školce. U Josefíny to bylo podobné, ale ona neustále o škole mluvila a strašně se na ni těšila. Tak nejspíš zvolíme stejnou taktiku i u Alfréda a v momentě, kdy nás postaví před to, že do školy chce, vyhovíme mu. Je poměrně vyspělý a velmi komunikativní, společensky zdatný. Zatímco Josefína je emotivní, křehká bytůstka, Alfréd je řízek. A navíc ho baví výzvy typu, že když je někdo někde ostrej, vstoupí do toho a tu situaci krotí.
Ale doma máte hlavní slovo snad pořád ještě vy?
Jo, ale přirozeně aspiruje na vůdce smečky. Je to Alfréd, alfa samec. Když se narodil, vypadal jako můj děda a vlastně svým způsobem jím je. Občas z něj vypadnou takové věci, a nejsou to jenom otázky, ke kterým jsem já sám ještě nedošel a možná ani nikdy nedojdu, ale dozvím se je až díky němu. A to jsou okamžiky, kdy si říkám, že duše opravdu neustále cirkuluje a ta jeho tady byla evidentně vícekrát než ta moje.
Děláte ve výchově dětí rozdíly podle věku nebo třeba pohlaví?
Alfréd mi například pomáhá nosit dřevo, zatímco Josefína má na starosti krmení slepiček. Jenůfku zatím tolik nezapřaháváme, nehledě na to, že to s ní bude jednou hodně složité.
Protože je líná?
Protože je svéráz. Lenivé naštěstí není z našich dětí žádné, protože mají hyperaktivní maminku, tím je to dané. Ale Jenůfka si chce věci dělat po svém. Ne, že by je odmítala, ale když jí poradíme, jak na to, na just to udělá jinak. Třeba jí řekneme, ať si obrázek vybarví červenou pastelkou, a ona schválně použije zelenou nebo fialovou.
Starší děti takové nebyly?
Ty se nechaly inspirovat. Ne, že by byly dětmi, které kam postavíte, tam je i najdete, ale Jenovéfa je z nich, co se svéhlavosti týká, nejvýraznější.
Tak jak je vychováváte?
My nejsme zastánci nevýchovy, ale vychováváme je cíleně. Já mám pocit, že nejrozumnější výchova je rodičovský příklad a nejlepší investice trávit s dětmi čas. Hračky jim udělají radost na pár chvil, dovolená taky, ale důležité je, že jsme spolu. Ony ty vzorce chování nasávají jako houby, takže to vůbec není na houby takhle se chovat.
Můžu vědět, jak je případně trestáte? Slovně, dostanou na zadek, vezmete jim tablet…
Já přemýšlím, jestli vůbec děti trestáme. Protože ony nám k tomu nedávají příležitost. Když už něco opakujeme potřetí, zvýšíme hlas, ale nikdy ještě nedošlo k tomu, že bych měl vůbec jenom tendenci přemýšlet o nějakém trestu.
To máte štěstí.
Myslím si, že je to hodně tím, že jsme žili pět let ve dvou malých místnostech nad sebou, a tím pádem jsme se naučili smečkovému chování. Když je mezi dvěma lidmi dusno, přeskočí za chvíli na další a je to zbytečné. V tu chvíli tam někdo zafunguje jako harmonizér a udělá z problému humor, takže se tomu začnete smát. A ten, kdo je v pozici viníka, se chytí za hlavu a shodí to.
Umí harmonizovat i vaše děti?
Velmi dobře. A to není jenom náš dojem, protože rodiče mají tendenci svoje děti glorifikovat, ale jak ve škole o Josefíně, tak ve školce o Alfrédovi učitelky tvrdí, že jsou tmeliči. Když se kluci a holky skupinkují, tak naše děti to sice dělají taky, ale nevytváří mezi sebou válku. Hlavně Alfréd je propojovatel. Říká: proč by si s náma holky nemohly hrát na policajty a zloděje?
To má po vás. Vy si taky rád hrajete s holkami.
To jo, ale teď už jinak než dřív. (smích)
autor: Ivana Bachoríková
