2°C
Byl jste Karlu Gottovi na pohřbu?
Nebyl. Myslím, že kromě kapelníka Pavla Větrovce a Felixe Slováčka tam nebyl nikdo z orchestru.
Jak je to možné, když jste ho doprovázel pětadvacet let na bicí?
Jo, na to neumím odpovědět. Hrál jsem s ním až do roku 2002, ale paní Ivanku moc neznám. Potkal jsem se s ní všehovšudy dvakrát. Když mu kdysi pomáhala s kufrem do autobusu a pak na nějakém koncertě, kde jsme seděli u jednoho stolu. Já se svou současnou manželkou Olívií a Karel s ní. A pak jsem ji neviděl strašně moc let stejně jako Karla.
Bylo vám s kolegy líto, že jste nebyli do Chrámu sv. Víta na poslední rozloučení s Mistrem pozváni?
Kromě Slávka Taliána s klukama kontakt nemám, téměř se nevidíme, ale určitě jim to muselo být líto stejně jako mně. Když s někým spolupracujete tolik let, doprovázíte ho doma i na zahraničních turné, tak předpokládáte, že se s ním budete moci i rozloučit. Ale byli tam holt jiní lidé. Například mladí zpěváci, kteří se s ním párkrát někde potkali… Každopádně to bylo zvláštní.
Karel Gott Band jste opustil z vlastní vůle, co vás k tomu vedlo?
Karel začal hodně spolupracovat s Boom! Bandem. Na jeho šedesátinách už bylo vidět, že to jde celé jinudy, a mně se to nelíbilo. V roce 2002, což si dobře pamatuji, protože jsem se právě oženil se svojí současnou manželkou Olívií, jsme už neměli s Karlem skoro žádné koncerty. Bylo tam jenom třídenní miniturné v SRN, potom dlouho nic a nakonec jediný koncert až u Baltu v Trawemünde, na severu Německa. V tu chvíli jsem si řekl, že ten jeden koncert mě nezajímá. Už jsem toho měl dost, byl jsem trochu naštvanej a hlavně taky zamilovanej. A na rozdíl od některých kluků z kapely, kteří říkali „hele, furt dobrý něco než nic“, jsem tam odmítl jet. Zpětně mě ale mrzí, že jsem kapelníkovi Pavlu Větrovcovi způsobil těžké starosti.
Karel se s KGB nerozešel a přitom začal vystupovat s Boom! Bandem?
Přesně tak. Chvíli to táhnul paralelně s oběma kapelami, ale s KGB zpíval čím dál méně. V praxi to vypadalo tak, že s Boom! Bandem hrál velké koncerty v Česku včetně těch televizních a nás bral na kšefty do Německa, které byly samozřejmě taky dobře placené, ale mně už to nedávalo smysl. Vím dokonce, že Pavel Větrovec o tom vedl s Karlem několik debat, ale bylo to k ničemu. Karel vlastně nikdy kapelu oficiálně nerozpustil, neřekl, že je konec, ale víceméně s námi už nepočítal.
Asi neměl sílu zarmoutit vás. Ale jsou situace, kdy takový postoj nadělá víc škody než užitku.
On prostě neuměl dávat padáka a normálně se s muzikantem rozloučit. Když měl být někdo z kapely odejit, tak nedostal na další dobu ferman, ale Karel mu nikdy neřekl: Díky za těch spousty let, co jsi tady byl, ale já to teď chci dělat jinak, mám jinou představu o kapele… Ne, ten člověk se to dozvěděl někde na Václaváku, když mu kdosi řekl: Hele, oni jedou do…, ty s nima už nejedeš?
Nechtěl být poslem špatných zpráv, a pokud vím, nerad jim i naslouchal.
To je pravda, konflikty neměl rád, nechtěl se hádat. Ale pro každého muzikanta by férová výpověď byla daleko přijatelnější, měl by aspoň čas porozhlédnout se po novém angažmá.
Třeba měl strach, že by na něj vyvíjel nátlak, aby ho v kapele nechal, že živí rodinu a podobně.
Nesmysl, toho se bát nemusel. Všichni byli vynikající muzikanti, neměli problém uplatnit se jinde. Já měl taky takovou příhodu. Pamatuji si, že jsem hrál v nějakém jazz clubu, přišel za mnou kolega basista a říká: „Ty už prý s KGB nebudeš hrát, místo tebe tam má jít Zbořil.“ Co to znamená, já o ničem nevím, divil jsem se. Tak jsem Karlovi volal, proč mi to neřekne na rovinu. A on, že všechno zůstává, jak je, že dál hraju já, ale že s tím Zbořilem opravdu jednali… Údajně se nedohodli na honoráři, tak jsem v kapele zůstal ještě další čtyři roky.
Nebyl vyřizováním takových záležitostí pověřen Ladislav Štaidl, dokud jste hráli s jeho orchestrem, a později Pavel Větrovec, který šéfoval KGB?
Já si myslím, že to měl spíš na starosti doktor Zítko, který byl Karlovým manažerem (JUDr. Miroslav Zítko měl v suterénu Gottova domu na Bertramce svoji kancelář, pozn. red.). Ten dostal zřejmě za úkol nedat někomu ferman, a tím pádem ten člověk v kapele skončil.
Ve své knize Zlatá léta s Karlem Gottem se o něm zmiňujete jako o muži, který uměl všechno zařídit. Nebyl náhodou spolupracovníkem StB?
Určitě byl. Ale uměl jazyky, byl inteligentní, Karla měl rád a psal ty zprávy pro StB nejspíš tak, aby všechno fungovalo. A mě nakonec požádal, abych mu svědčil na svatbě, což jsem s bývalou ženou udělal.
Když dnes na Karla vzpomínáte, co vám naskakuje, jaký zážitek?
Těch je spousta. Vždyť jsem s ním hrál čtvrt století. Nedá se říct, který je nejsilnější. Snad, že opravdu fantasticky zpíval. Všechny koncerty se mohly okamžitě točit na desku, později na CD. Neudělal chybu, nespletl se, nezaintonoval špatně. Byl to nejlepší zpěvák, jakého jsem kdy doprovázel.
Zdá se vám o něm někdy?
Často. Třeba, že jsem někde v šatně, kluci hrají a já se z ní nemůžu dostat. Nebo že se mi nedaří sestavit bicí, něco mi chybí a oni už vystupují. Nebo jak mi Karel něco říká. Já ho docela často imitoval a ty jeho hlášky mám pod kůží. Vím, co by udělal v určité situaci, jak by se zatvářil, co by asi řekl…
Věděl, že ho umíte imitovat?
Možná ani ne, ale kluci, když jsme jeli autobusem a já ho předváděl, řvali smíchy.
Karel byl tak trošku slaboch a vy jste byl zase až patologicky slušný, aspoň to o vás řekl Ladislav Štaidl.
Snažil jsem se být nekonfliktní a myslím, že i díky tomu jsem se tam udržel tolik let. Leccos jsem spolknul, ale občas mi taky prdlo v kouli. Ale minimálně. Vždycky jsme měli s Karlem dobré vztahy, a že jsem pak odešel… Možná mi to zazlíval, ale nikdy nic neřekl. Viděli jsme se tři roky poté, na šedesátinách Ládi Štaidla, mluvil jsem s ním, ale slovem se nezmínil. To byl prostě on. Nikdy nikomu nic nevyčítal. Neříkal: Tos mě teda naštval… To nebyl jeho styl. Dělal, jako že nic. A když jsem mu někdy něco odseknul, tak to radši přešel nebo poodešel, než aby zvýšil hlas a nějakým způsobem to v tu chvíli řešil. Nikdy jsem ho neslyšel, že by na někoho křičel nebo se rozčílil, což mně se stává běžně. Nemám daleko na někoho vyletět. A jestliže o mně Láďa řekl, že jsem patologicky slušný, to mělo souvislost… Na turné jsem pomáhal stále jedné slečně se zavazadly a kluci mi říkali: „Že se na to nevyprdneš!“
V orchestru jste si dělali srandičky jeden z druhého. Doplatili na to Jitka Zelenková i Felix Slováček. Vyhodili jste někdy z konceptu i Karla?
Ne, to bychom si nikdy nedovolili. K Jitce Zelenkové a tanečníkům, to jo. Ale nebylo to myšleno zle, prostě jsme se chtěli pobavit. Ale vůči Karlovi jsme měli obrovský respekt.
Ale i on byl nakonec napálen! Jedna bohatá německá panička mu slíbila, že když zazpívá na jejím pohřbu, odkáže mu obrovské jmění.
No jo, zanechala závěť, že když jí zazpívá na hrobu její dvě oblíbené písničky, tak mu odkáže zámky na Loiře, nebývalý majetek. A on opravdu šel a na tom hřbitově jí zpíval. Jenomže celé to byl podvod, německý televizní pořad ve stylu skryté kamery.
Muselo se ho to nesmírně dotknout.
No strašně, byl z toho úplně špatnej. Nesměli jsme o tom v kapele vůbec mluvit, ale Němci řvali smíchy, že jim naletěl.
Taky mu šlo několikrát o život. Jak k tomu došlo?
To jsem byl v kapele rok nebo dva, byli jsme na koncertě v tehdejším Západním Německu, kousek od českých hranic, když mu anonymně vyhrožovali, že ho zastřelí, že nějakého komunistu z Východu tam nechtějí.
To je neuvěřitelné.
Docela jsem se bál, protože jsem na koncertech seděl s bubny hned za ním. V sále tenkrát bylo hrozně tajných, kteří ho hlídali. Rozhodně nebylo příjemné čekat, jestli někdo náhodou nezačne střílet.
A vy jste se domnívali, že by to udělali přímo na koncertě?
Řekli, že na koncertě v tom konkrétním městě ho oddělají. A policisté to rozhodně nebrali na lehkou váhu.
Po čase si pořídil ochranku – Tomáše Smolu, který se pak stal jeho řidičem. Z čeho měl strach?
Karla kdosi vydíral. Chtěl po něm peníze… To byla aféra v 90. letech, která s tou předchozí vůbec nesouvisela. Policie s tím ale byla obeznámena. Hlídali mu dům, přijali bezpečnostní opatření… A Tomáš s ním jezdil nějaký čas se škorpionem v kufru auta, aby ho případně ochránil. Později se stal jeho osobním řidičem.
Jak to skončilo, chytila policie vyděrače?
To už nevím, myslím, že ne, nějak to vyšumělo.
Než se usadil, měl Karel Gott spoustu známostí. V Česku je spíš tajil, bral je s sebou aspoň na svoje německá turné?
No tak v Německu měl spíš německé milenky, než že by si tam vozil nějaké odtud (smích). Akorát, když chodil s kakaovou (mulatka Manuela Pechová, pozn. red.), tak ta s námi byla v Americe. Vím, že pořád courala po obchodech a vybírala boty. A Karel byl strašně hodný, tak jí koupil asi deset párů. Ale pak se nějak urazila a rozešli se. V Rakousku na turné byla s Karlem i Martina Zbořilová, později Formanová. Taky s námi jednou jela do Německa Marika Sörösová, obě byly milé a příjemné.
Chodily německé milenky na jeho koncert?
Samozřejmě, byli jsme někdy svědky i toho, že s nimi šel na hotel, ale že by nám je představoval, to ne.
V kapele nebyl nikdo, komu by se svěřoval?
V této oblasti určitě ne.
Po celou dobu kariéry si Karel Gott před koncerty často stěžoval, že je indisponovaný. Byla to už taková obehraná písnička, kterou všichni znali a nebrali vážně. Co ho k tomu vedlo? Chtěl být přesvědčován, jak je dobrý, přemlouván, aby vystoupil…
Karel byl maximalista, vždycky chtěl odvést perfektní výkon, a když se zdravotně necítil, přišel s tím, že by bylo lepší vystoupení zrušit. V tomhle hrála roli i psychika a nejlíp na něj působil Láďa Štaidl, který mu to vymluvil a dostal ho do stavu, že koncert nakonec odzpíval a většinou dobře. Nebo šel k doktorovi a nechal si opíchat hlasivky kortikoidy, i když to nebylo nic zdravého a příjemného. Ale cítil zodpovědnost vůči fanouškům. Já mu navrhoval celý koncert natočit, a kdyby se něco nečekaného přihodilo, pustit ho z playbacku. Ale on: „No to ne, to nemůžeme! Kdyby se na to přišlo…“ Za žádnou cenu by to nepřipustil. A i když se třeba necítil úplně dobře, zpíval vždycky živě. Playback mu byl proti mysli. Ale nakonec se stalo, že jsme dělali vánoční Lucernu a Karel byl hodně indisponovaný, tak jsme asi tři čtyři písničky hráli z playbacku. Řeknu vám, byl to hodně nepříjemný pocit. Lucerna zase není tak velká a lidé na balkoně blízko jeviště to vždycky poznají. Hlavně na bubeníkovi, protože úder jde z beden, neslyší ho živě.
Máte ještě to sako, které vám Karel kdysi věnoval?
Nemám, zůstalo v bytě mé bývalé manželky, se kterou mám, mimochodem, výborný vztah. Už bych se do něj ani nevešel. Dneska mám o dvacet kilo víc.
Rozdával Gott často svoje věci?
Občas něco přinesl, a protože jsem měl v té době postavu jako on, mohl jsem je nosit. Musel toho mít doma strašná kvanta. Jakmile se v nějakém saku objevil v televizi, podruhé už ho na sebe nevzal. Tak se nás zeptal: „Kluci, nechcete to?“ Nebo nám řekl, abychom si nebrali na vystoupení smokingy, ale oblékli se civilně. Jenomže kluci na sebe navěsili občas věci, že Karel úpěl: „Ne, tohle tedy ne…“ Když viděl, že náš vkus pokulhává, přinesl nám raději svoje saka a košile. Dlouho jsem třeba hrál v jeho lesklé stříbročerné košili, byla fakt úžasná, on měl všechno kvalitní. Pár věcí jsem od něj měl, ale nenapadlo mě schovat si je, což mě dneska dost mrzí. Těšilo by mě mít je na památku. Člověk prostě nemyslel tak dopředu.
Čím se teď živíte, koncertujete ještě?
Učím na Konzervatoři Jaroslava Ježka a vedle toho vystupuji s Pražským filmovým orchestrem. Hrajeme hudbu z krásných filmů. Od Hvězdných válek až po Piráty z Karibiku. Ale i z českých. Máme s tím obrovský úspěch, na koncertech dvakrát až třikrát přidáváme. Baví mě to, hodně si tam zahraji. Jak klasickou muziku, tak rock i jazz. Já byl vychovávaný pro klasiku, mám státní konzervatoř a na soupravu jsem se naučil hrát víceméně sám. A teď po letech hraní pop music a jazzu jsem se vrátil k vážné hudbě.
Sólového zpěváka byste doprovázet nechtěl?
Už ne. Stačilo mi to. Navíc manželka je zpěvačka, máme doma malé nahrávací studio, dělám jí podklady pro vystoupení a někdy je i zvučím. Je s tím hodně práce. Do toho mám čtyři až pět koncertů měsíčně s PFO, každý pátek zkoušíme… A taky učím ve škole a cvičím, abych se v tom hraní nějak udržel. To mi úplně stačí, víc toho mít nemusím.
Máte talentované studenty?
Ano. Jsou tu bezvadní mladí hráči. Každý rok absolvují tři, z toho dva jsou vynikající. Až mám obavy, kde budou hrát. Práce s nimi je úžasná, člověka to nabíjí a motivuje, aby se sám dále rozvíjel a nezakrněl.
Kdysi jste měl vztah s Dominikou Gottovou, jste ještě v kontaktu?
Neviděli jsme se spousty let, myslím, že naposledy v roce 1999. Zaslechl a četl jsem, jakými si prochází peripetiemi, i že se dost změnila. Nemám s ní už žádný kontakt a je mi jí dnes nějak líto. Přeji jí do budoucna jen vše dobré.
