Prostor pro duši čtenáře rozbrečí, rozesměje i poučí. Oceňuji, že v ní nepřicházíte s žádnými klišé, ale s pravdami, za kterými je cítit osobní zkušenost a poznání. Jak na ni lidi reagují?
Bezprostředně po jejím vydání mi přišla spousta krásných zpráv a chodí mi doteď. Ženy mi často píší, že je moje kniha navedla k lepší práci nebo ke kvalitnějšímu vztahu nebo k rozhodnutí zbavit se strachu a změnit svůj život. Pro mě je to znamení, že jdu správnou cestou a že to, co dělám, má smysl. Jedině tak už chci v životě fungovat, pracovat a tvořit. Nedělám to pro slávu nebo pro peníze, ale protože moje psaní lidem pomáhá. Inspiruje je k životním změnám, dodává jim odvahu. Je to prý jedna z mála knih, které mají na nočním stolku. Opakovaně se k ní vrací. A tohle jsem si opravdu přála. Aby to nebyla knížka, kterou si přečtete a pošlete dál, ale abyste ji nechtěla nikomu půjčit ani darovat, protože jsou v ní poselství, která budou aktuální pořád, a když vám bude těžko, otevřete si ji, přečtete si kousek a zlepší se vám nálada nebo se vám uleví.

Psali vám i muži?
Ano. Nebylo jich tolik ani na ně při psaní necílím, protože jsem žena a vyprávím o vlastní ženské zkušenosti, ale muže zkoumám, celý život zřejmě budu a baví mě. Tato kniha k sobě přitáhla hlavně emocionálně a citově založené muže, kteří chtějí ženám porozumět. A jeden z nich mi napsal, že byl úplně vyděšený, když ji četl, protože mu ukápla slza, což ho úplně vylekalo. Muži, samozřejmě ne všichni, emoce moc neukazují. Dokážou se od nich odpojit a jsou na to hrdí.

Jsou podle vás muži předělatelní?
Nejenom muži, ale i ženy se mohou změnit. Ale jedině pod podmínkou, že sami chtějí. Nutit k tomu nikoho nemůžete. Pokud budu na partnera tlačit, posílat mu linky na různé články, podsouvat mu knihy psychologického charakteru, tak ho jenom naštvu. Taktéž nemůžu nikoho přinutit, aby chodil na terapie, aby na sobě pracoval a vědomě se někam posouval. Každý člověk se sám musí rozhodnout, kterou cestou chce jít. Jestli mu ta změna za to stojí, nebo mu vyhovuje to, v čem momentálně je, a žádné výzvy ho nelákají.

Mahulena Bočanová o nevěře: Odpustila jsem a udělala bych to zase

A není lepší si hned na začátku vybrat protějšek, se kterým souzníme, byť je jasné, že s žádným partnerem nebudeme zajedno ve všech ohledech, než potom očekávat, že na sobě zapracuje?
To určitě, ale jak to poznáte? Na začátku se všichni – a mnohdy podvědomě – děláme lepšími. Ukazujeme svoji lepší stránku, protože chceme zazářit, zaujmout. Přece nebudeme na prvním rande v depresi. Naopak. Jsme vtipní, okouzlující a tím se vylepšujeme.

Ale po půlroce už přece poznat lze, s kým mám tu čest.
To určitě, ale já jsem to nikdy tak dlouho nevydržela. Vždycky jsem byla tolik toužící po tom ideálním a krásném vztahu nebo možná až moc naivní, že když jsem zažila první momenty zamilovanosti a propojení, říkala jsem si, že není na co čekat, pojďme do toho. Nejsem racionální typ, většinou dám na první emoce. Ale dneska už jsem zkušenější a vím, že zamilovanost nemá s láskou nic společného. Je to stav jako na drogách. Ale pokud chceme trvalý vztah založený na opravdových hodnotách, vyplatí se nespěchat, pozorovat a vnímat, jak se cítíme a jestli neomlouváme něco, co překračuje naše hranice.

To se dá vztahovat i k vašemu současnému manželství. Podle toho, co vypouštíte na sociálních sítích, soustavně pracujete na tom, aby neskončilo debaklem. V kuloárech se dokonce šeptá, že spějete k rozvodu.
Já jenom otevřeně přiznávám, že v našem vztahu jsou i problémy a ne vždy je všechno ideální. Jsem nastavená na upřímnost. Když už funguji na sociálních sítích a jsem mediálně známější, tak proč bych měla lhát a prezentovat se, že je všechno super a dokonalé, pakliže není? Znáte to, pak ti lidé najednou spolu nejsou a vy se nestačíte divit, protože všechno bylo přece tak úžasné, nikdy se nepohádali, a najednou šli od sebe.

Takže jak je na tom momentálně vaše manželství?
Procházíme těžkým obdobím, ale pořád spolu bydlíme, rozvedení nejsme. Dostali jsme se do fáze, která podle mě musela přijít, abychom si ujasnili, jakou cestou se vydat dál. Jsme v procesu uvědomování a ujasňování si, co od života vlastně chceme. A možná zjistíme, že každý toužíme po něčem jiném. Nebo že jeden chce bojovat za rodinu a manželství, ale ten druhý už ne. A člověk nemůže nikoho nutit, aby s ním zůstal a miloval ho ani aby na sobě pracoval. Je to taková zvláštní osvobozující fáze, kdy nevíte, co bude, ale zároveň se té nejistoty nebojíte. Protože nemáte co ztratit, možná jenom to, co už nefunguje.

Zvládáte to sami, nebo jste se obrátili na odborníka, který se na vaše manželství může podívat s nadhledem?
Klidně to otevřeně přiznám: ano, chodili jsme společně na párové terapie k Honzovi Vojtkovi a potom i každý zvlášť. Myslím si, že je to velmi užitečné. Pohled nezaujatého člověka je hrozně ulevující a umožnil nám určitou sebereflexi, které v tom naučeném vzorci, kdy jeden druhého, aniž si to uvědomujeme, obviňujeme a popichujeme, sami schopni nejsme. Takže terapeutická sezení můžu jenom doporučit. Jak samostatná, tak společná. Můžou vztah zlepšit nebo bez emocí ukončit, což nemusí být žádná tragédie, protože na vás někde čeká někdo vhodnější. Taky jsem kontaktovala mediátorku Kateřinu Bělkovou, která se snaží každý konflikt mezi lidmi zjemnit, ideálně úplně eliminovat a najít nejlepší řešení pro všechny, zejména pokud jsou jeho součástí děti.

V Prostoru pro duši se velmi obnažujete. Přitom herci obecně si soukromí spíš chrání. Neubližujete si tím?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, že bych si měla chránit soukromí, něco tajit a to ošklivé skrývat. Ale já se ani za herečku nepovažuji, rozhodně nejsem tou, která by primárně dělala všechno, aby jí byla. Spíš vycházím ze sebe. Znáte to, někdy má člověk pocit, že musí jít jinou cestou. Nevíte ani proč, lidé kolem vám říkají, že jste se zbláznila, ale vy cítíte, že potřebujete jít právě tudy. Dříve jsem se taky bála říct, jak to v mém životě skutečně bylo. Dlouhá léta jsem třeba tajila, že jsem měla bulimii, styděla se za to. Jenomže pak přišla fáze, kdy jsem si řekla, že jediná možná cesta je pravda a autenticita. Zranitelnost a přiznání chyb. Pokud mám pomáhat nebo inspirovat, tak musím ukázat, že jsem normální ženská, která taky o sobě pochybuje, taky se stydí a taky se cítí někdy nespokojená. Nedivím se, že spousta žen má ze sociálních sítí deprese, protože všichni jsou tam skvělí a dokonalí. Kam ta společnost spěje, když poruchami příjmu potravy trpí už osmileté holčičky, které chtějí vypadat jako jejich idoly, herečky a zpěvačky?

Bohuš Matuš půjde pod kudlu! Kvůli o třicet let mladší Lucince chce být hezčí

Přece jenom jste ale ve filmech hrála a dobrou roli určitě zase vezmete, a toto prostředí je rivalitní. Nesetkala jste se s negativní reakcí mezi kolegy, nebodl vás někdo do bolavých míst?
S takovými lidmi já už ale nechci spolupracovat. Pokud by měl někdo potřebu urážet mě a ponižovat, tak to pro mě není partner do jakéhokoliv projektu. Kdyby se takhle krutě zachoval ke mně nebo k někomu v okolí, zasáhla bych a odešla. Věděla bych, že spolu nic nevytvoříme, že naše spolupráce není možná.

Nemám na mysli režiséra a štáb, ale kolegyně. Mohou vás rozsekat už jenom tím, že udělají nevhodnou poznámku na vaše krátké nohy, o kterých se sama v knize zmiňujete.
Pokud to říkají, tak o tom nevím. Nejsem typ, který by se zúčastňoval sezení s kolegyněmi v hospodě, jsem dost introvert. I když to tak možná nevypadá, nejlíp je mi doma zalezlé u psaní. To je činnost, která vychází z mého srdce a duše, tohle je možná povolání, které je mi nejbližší. Herectví ani tak ne, právě kvůli té rivalitě, kterou nemám ráda. Já neobvolávám režiséry, aby mi dali roli, nikam se necpu, nikde se neprezentuji… Když někdo chce, abych v jeho filmu hrála, zavolá mi, což se děje. Nebo mi nabídne scénář, a pokud se mi líbí a můžu mu být prospěšná svojí vlastní zkušeností, jdu do toho. Už jsem pár rolí kvůli tomu, co jsem si odžila, získala. Protože producenti a režiséři si řekli: Ta bude vědět, o co jde. Takže není špatné říct, kdo doopravdy jsme a co máme za sebou. Díky tomu, že dané problematice velmi dobře rozumíme, můžeme získat projekt, ke kterému bychom se jinak nedostali.

V knize se dotýkáte bývalého i současného manžela, obnažujete jejich slabiny. Nevadilo jim to?
Můj současný manžel Prostor pro duši četl a řekl, že je na mě hrdý, to mluví za vše. Líbilo se mu, že jsem napsala pravdu, i když nebyla příjemná. On si taky myslí, že ji nemáme překrucovat jenom proto, abychom vypadali, že jsme skvělí a úžasní. Takže byl rád, že jsem věci řekla, jak opravdu jsou. Proto nemám problém sdílet naše problémy na sociálních sítích. Pokud se tak opravdu staly, nemůže mi nic vytknout.

Mohl by říct, že se mu nelíbí, že ztratil anonymitu. Lidi teď vědí, jak vypadá i jaký je. Třeba to, že jste se na Silvestra pohádali a on nebyl schopný udělat smířlivý krok. Můžou si na něj ukazovat prstem, kontaktovat ho.
To se mu neděje. Je pravda, že sociální sítě rád nemá, ale říká, že když už tam já být musím, tak ať se tam dávám nenamalovaná nebo s holým zadkem, jako když se mi tuhle roztrhly kalhoty.

Pracoval jako filmový producent a pak se dal na výrobu fermentovaných limonád. Zůstal u nich, nebo se k filmu vrátil?
Bohužel, nezůstal. Je to škoda, protože byly opravdu skvělé. Myslím, že to byla dobrá cesta. Lidem chutnaly, pily je i děti, protože jsou zdravé, dobré na imunitu. Ale rozhodl se jít ještě jinou cestou.

Je takhle šikovný ve všem?
To jo. Manuálně je zručný. Opak ženského elementu. Umí doma udělat všechno. Opravit, přivrtat a zároveň je racionální, pracuje s čísly a tabulkami. Pravý opak mě. Já nepřivrtám nic a ani se do toho nepletu. Nemám v úmyslu srovnávat se s muži a dokazovat jim, že jsem lepší než oni. A čísla jdou absolutně mimo moji realitu. Já pracuji s intuicí, emocemi, pocity, které jsou zase naprosto vzdálené mému muži. Blbý je, když nás ta rozdílnost začne iritovat a vzbuzovat v nás averzi.

Vydáváte teď novou knihu Najdeš mě ve tmě. O čem je?
O tom, že ve tmě, což může být naše dno nebo temné stránky, na které se nechceme koukat, prostě to ošklivý v nás, se skrývá největší poklad. Protože to, že je nám těžko a jsme strašně smutní, když o něco přicházíme, je obrovský potenciál k růstu. Abychom byli zralejší a v životě šťastnější. Je to paradox, ale říká se: "Ono je dobře, že se ti něco těžkého děje, to znamená, že tě čeká něco krásného." A já tomu věřím. Moje knížka je průvodcem tímhle obdobím temna s obrovskou nadějí na konci, že když změníme svůj vnitřní svět vnímání, uzdravíme sami sebe a můžeme být potom v životě šťastní a přitáhnout k sobě šťastné lidi. Při psaní jsem čerpala ze sebe, ze svých zkušeností a dovoluji si říct, že jsem zase přišla na něco výjimečného, co mi otevřelo oči a navedlo mě na novou cestu. Jako v knížce předtím, když jsem dospěla k tomu, že je třeba mít hranice, aby nám lidé neubližovali, tak tady docházím k dalším velmi zajímavým myšlenkám, které mě osobně dostaly do momentu, kdy jsem paradoxně i po těžkých zkušenostech, které se v mém životě v poslední době udály, vnitřně smířená, klidná, šťastná a plná nové energie a očekávání, co bude.

Jste senzitivní typ, takže vždycky se vás bude něco dotýkat, nad něčím budete přemýšlet, znamená to, že brzy přijde další kniha?
Teď si myslím, že si na chvilku vydechnu a budu se věnovat herectví nebo šperkům, které vyrábím. Nebo módě. Prostě věcem, které mě baví. Já to s psaním nemám tak, že bych ráno vstala, dala si dvě hodiny u počítače a pak si šla svojí cestou. Psaní ke mně přijde vždycky znenadání, při nějaké velké emoci nebo uvědomění si něčeho. Hodně mě inspiruje hudba, která ve mně vyvolává emoce, na hudbu i píšu. Takže psaní je pro mě nenaplánovatelný způsob bytí. O to víc mě baví. Je pro mě naprosto kreativní. Nikdy nevím, co přijde za nápad a kdy přijde. Takže jestli bude další kniha, netuším, ale jak se znám, bez psaní dlouho nevydržím.

Jan Přeučil a Eva Hrušková si platí módní stylistku. Proč elegán Přeučil málem omdlel?

Píšťalka z Básníků Eva Vejmělková přiznala: Dušan byl můj první muž!