4°C
Muzikant Jan Lstibůrek, kterého zřejmě znáte z kapely Tomáše Kluse nebo Toxique, společně s textařem a autorem Robinem Králem vymyslel projekt Song pro tebe. Je to jednoduchý, ale skvělý nápad. Můžete dát složit písničku komukoliv na přání. Já jsem celým procesem prošla s tím, že jsem si po dlouhých úvahách, komu bych udělala radost, nechala složit píseň sama pro sebe. Zní to trochu narcisticky, já vím, ale nějak to bylo nejrychlejší a nejsnazší řešení a vězte, že jsem byla hodně napnutá, jak to dopadne. Výsledek byl opravdu velmi zábavný a po všech stránkách dokonalý. Spolupráce s profesionály ve svém oboru byla také velkým zážitkem. Na chvilku se i z vás stane hvězda a dostanete možnost nakouknout pod pokličku české hudební scény. Já jsem pro vás ještě dva hlavní protagonisty projektu vyzpovídala.
Jak tenhle projekt vlastně přišel na svět?
Jan: Přišel s tím Robin hned, jak přišel první lockdown. Viděl, v jakém jsem stavu a že nemohu dělat to, co dělám nejraději a čím se živím – a stejně tak hodně mých kolegů – takže vymyslel projekt s pracovním názvem Písnička do domu.
Robin: V tu chvíli mi hlavou běželo milion nápadů, z nich většina byla naprostá blbost, ale řekl jsem si, že se nebudu stydět kamarádům tyhle věci říkat, a tak jsem se svěřil Honzovi, že bychom mohli skládat písničky pro lidi. Hrozně mě překvapilo, že se mu to líbilo.
Nahlíželi jste na to ze všech stran, aby se to třeba proti vám nějak nemohlo obrátit?
Jan: Je zajímavé, že vás to napadá, protože nás to samozřejmě také hned napadlo. Máme s tím dost zkušeností, protože písničky na přání píšeme v podstatě od té doby, co se známe, a teď, když jsme se rozhodli s tím jít takhle veřejně, tak máme velice dobře udělané všeobecné obchodní podmínky.
Robin: Aspoň si to tedy myslíme. Je ale pravda, že mě vždycky bavilo dělat texty na něčí zadání, je tam spousta prostoru pro to, abych si to udělal tak, jak já chci. Když vás napadne vlastní věc, tak je to skvělé, ale tahat si nápady takhle z lidí a doplňovat je svými disciplínami, to je super. Pak jsme si říkali, že někdo třeba bude chtít napsat píseň, kterou se bude chtít pomstít svému expříteli nebo tak něco, tak jsme si tam samozřejmě pro jistotu dali právo odmítnout věci určitého typu.
Jak je těžké naladit se na stejnou vlnu se zákazníkem?
Robin: Honza to má jednoduché, ten se musí naladit na stejnou vlnu se mnou. Myslel jsem si, že bude otrava ptát se lidí na vše podstatné k tomu, aby se vytvořil text, ale paradoxně mi přijde, že je to nakonec ta nejzábavnější část práce. Mám příležitost s lidmi, kteří do toho jdou s otevřeným hledím, probrat to, co chtějí písní říct a v jaké souvislosti. Bývají to velice příjemné rozhovory a někdy docela dlouhé.
Je to tedy pravidlo, že vždycky vzniká nejdřív text a potom hudba?
Jan: Ano, my s Robinem takhle děláme vždycky. Jeho texty jsou už od začátku hodně hudební, takže mě to inspiruje hned při prvním čtení a hlavně to dává smysl po té obsahové stránce. Robinovi tím ulehčuji situaci, protože se pak nemusí trefovat do nějakých mých výmyslů a frázování či melodií, které jdou proti češtině. Díky tomu může i Song pro tebe existovat, protože až teprve poté, co objednavatel schválí textovou část, tak já začínám dělat hudbu.
Jak dlouho tedy taková píseň vzniká?
Robin: Celkově to trvá asi tři týdny. My se snažíme do týdne dodat text a potom už záleží na tom, jak zákazník spěchá. Dá se vše samozřejmě domluvit individuálně, ale do tří týdnů jsme schopni dotáhnout vše do konce a ke spokojenosti zadavatele.
Kdyby se vám něco povedlo tak, že by ta píseň měla potenciál stát se i komerčním hitem, co pak?
Jan: Mysleli jsme na to na začátku, ale přiznám se, že to mám přebité tím, že jak komunikujeme přímo se zadavatelem a vše je velmi osobní, adresné a plné emocí, tak mi to nevadí. Měli jsme tu pár, on dal své přítelkyni píseň jako dárek a ona strašně plakala, štěstím, a říkala, že nic tak hezkého ještě nikdy nedostala.
Robin: Jinými slovy, celková dávka emocí je stejná jako zasáhnout deset tisíc lidí trochu. V tomhle případě chceme zasáhnout jednoho člověka, ale pořádně!
Kdyby se z té osobní písně stal třeba díky sociálním sítím virál, co s tím?
Jan: Z toho budeme mít samozřejmě radost všichni. Písnička patří tomu člověku, ale my jsme stále autory a jediný háček je, že pokud by chtěl tuto píseň použít ke komerčním účelům, musel by se s námi domluvit.
Pokud se tenhle projekt rozjede a budete mít mraky zakázek, budete to stíhat?
Jan: V tuto chvíli nemohu dělat jinou práci a stejně tak desítky mých kolegů, takže jsme připraveni fungovat ve velkém množství. Máme v okolí spoustu šikovných lidí, díky kterým jsme schopni pokrýt i masivní poptávku.
Robin: Než jsem začal s Honzou spolupracovat, tak jsem si myslel, že muzikanti se mezi sebou nemají rádi a pomlouvají se, ale opak je pravdou, všichni se znají a jsou to kamarádi. Ta síť funguje výborně, máme domluvenou řadu dalších spolupracovníků, za kterými si stojíme. Nemáme problém jim zadávat věci, které sami nezvládneme. Bylo by skvělé, kdyby tahle situace nastala a my bychom mohli dát práci dalším kolegům, kteří trpí koronakrizí.
Máte vy dva mezi sebou někdy nějaké neshody?
Jan: To je zajímavá otázka, já si to snad vůbec nevybavuji. My se s Robinem výborně doplňujeme. Robin není muzikant a má díky tomu k hudbě zajímavé poznámky, které by mě nikdy nenapadly.
Robin: Děláme spolu už opravdu dlouho, a tím pádem jsme si zvykli na to, jak pracuje ten druhý, takže si umíme věci pro sebe vzájemně připravit. K malým neshodám tam v tvůrčím procesu vždycky dochází, ale ty se snadno vyřeší, nikdy se nestalo to, že by jeden říkal: „To bylo skvělé, a tys to zkazil.“
Robine, vy vlastně píšete knihy. Jak jste se dostal k hudbě?
Já jsem od začátku rozkročen mezi hudebním a literárním prostředím. Absolvoval jsem školu tvorby textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde teď i vyučuji. To tyto dvě kategorie spojuje. Psaní písňového textu a poezie je jádro, psaní prózy moc nedělám, občas něco překládám, třeba pro děti. Mimo jiné to mám z rodiny, protože dědeček byl básník a textař a babička byla spisovatelka prozaička, takže od dětství to mám takhle propojené. Texty písní patří do literatury, možná to bude pro někoho novinka, ale je to tak.
Honzo, vás všude pracovně obklopuje hudba – co posloucháte, když jste doma?
Teď jsme se přestěhovali do malého domečku, kde nemám ani pracovnu, takže se vše řeší v jedné místnosti. Tím pádem tam hrají buď pracovní věci, nebo si pustíme něco s dětmi. Jinak na poslech není moc prostor, takže spíš neposlouchám nic.
Teď bych ještě ráda věděla, jak se vám pracovalo na písni pro mě...
Robin: To bylo báječné. Myslím, že jsem vás do toho trochu navezl, že to bude píseň o vás. Jak jsem říkal, že rozhovory jsou nejzajímavější část té práce, tak musím říct, že jsem si opravdu užil vás vyslýchat po telefonu. Materiálu byla spousta, tak doufám, že jsem se trefil a že vás v tom poznají i ostatní.
(Pozn. red.: Text už četla spousta mých kamarádů a smáli se, protože to opravdu sedí. Chtěla jsem, aby to bylo trochu s nadsázkou a humorem, což se povedlo.)
Jak se, Honzo, perete s hudbou vy?
Vy jste mi poslala svůj oblíbený playlist, tak jsem měl radost a říkal si, že to projedu, a pak jsem zjistil, že jsou tam stovky písní! To je ovšem dobře, protože mi to dá dohromady nějakou množinu, která reprezentuje váš vkus. Samozřejmě mě těší stejně jako Robina skládat na zakázku, ale spíš si vždycky, když dostanu od něj ten text, říkám, co to tam proběhlo za terapii, že se mnohdy jde opravdu do hloubky... A já už se to snažím jen nezkazit.
