2°C
Se zpěvačkou jsme se osobně nesešly, protože většinu času tráví momentálně na horách. Jak sama řekla, nechce podcenit současnou situaci. Náš rozhovor vznikal po telefonu, ale i tak byla Jitka moc milá a upřímná.
Některé ženy svůj věk hodně řeší. Jak to máte vy?
Dokud to číslo nevidím někde napsané, tak si ho vůbec neuvědomuji. Nemá smysl to řešit, nic s tím nenadělám. Beru to tak, jak to je.
Léta vypadáte pořád stejně… Je to v genech?
Děkuji za kompliment. V genech mám rozhodně dobrou pleť po mamince a za to jsem moc ráda. To je základ.
Vyrůstala jste v hudební rodině. Předurčilo to výběr vaší profese?
Nepochybně ano, moji rodiče byli oba muzikanti. Jenomže zatímco tatínek mě v hudební dráze podporoval, maminka byla tak trochu proti. Já jsem si ale nakonec zpívání prosadila.
V roce 1967 jste zabodovala v soutěži amatérských zpěváků v Jihlavě a následně získala angažmá v Praze v Divadle Rokoko. Odejít do Prahy v sedmnácti asi nebylo úplně snadné…
Naopak, bylo to senzační! Já jsem byla z toho „velkého světa“ nadšená. Tatínek byl už na mou pubertu v některých chvílích krátký, takže můj přechod do Prahy byl vlastně do jisté míry záchrana jeho duševního zdraví.
V té době jste začala vystupovat také s Gustavem Bromem, Václavem Hybšem, Karlem Vlachem. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to krásné období a dneska zpětně si velmi vážím hlavně toho, že nám tahle spolupráce vydržela vlastně dodnes.
Ve vaší kariéře byl osudovým rok 1973. Jak to tehdy bylo?
Měla jsem řadu osudových roků, ale rok 1973 odstartoval mou spolupráci s Karlem Gottem a Skupinou Ladislava Štaidla. Potkala jsem Karla, Láďu a jeho bratra Jirku na chodbě umělecké agentury Pragokoncert. Zpětně, když jsem o tom přemýšlela, jsem si říkala, že to asi nebyla úplně náhoda. Vypadalo to, jako by tam na mě číhali, aby mi mohli učinit pracovní nabídku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
