Havel chtěl žít s milenkou i manželkou. Olze ale milence zakázal! | Pro ženy | Blesk.cz

Havel chtěl žít s milenkou i manželkou. Olze ale milence zakázal!

21. července 2020 | 06:00

„Vycházeli jsme z reálných událostí a historických faktů, ale prohnali jsme je jakýmsi fiktivním mlýnkem, aby nám fungovaly jako hraný film,“ říká Slávek Horák o svém celovečerním filmu Havel, který bude mít dnes večer premiéru. I když v něm řada postav nemá jméno, ti, kdo jsou aspoň trochu obeznámeni s životem bývalého prezidenta, vědí, koho si za ně dosadit. Barbora Seidlová hraje Havlovu milenku Annu Kohoutovou, Anna Geislerová jeho první manželku Olgu a v Havla i s jeho typickým ráčkováním se proměnil Viktor Dvořák.

Jak vás napadlo natočit film o Václavu Havlovi, co bylo tím prvotním impulsem?
Když to řeknu ve zkratce, tak po Domácí péči, kterou jsem točil o své mámě, jsem hledal další inspirativní postavu, a to mě dovedlo k Havlovi. Vždycky mi připadal zajímavý, chtěl jsem ho prozkoumat, víc se o něm dozvědět a vynést znovu na světlo to veliké, co udělal, a na co se už pomalu začíná zapomínat.

A tím je pro vás co?
Tím základním tématem pro mě bylo, že poslouchal svoje svědomí a choval se podle něj, i když mu to přinášelo obrovské ústrky. A to je téma nadčasové. Možná se mnou nebude každý souhlasit, ale já si myslím, že dneska politické tlaky na občany už nejsou tak silné, aby je nutily dělat něco, co nechtějí, aby se chovali jako stádo, ale ty ekonomické stále takhle fungují a vlastně se pořád propojují s politikou. Takže jsou to věci, kterými se musíme zabývat pořád všichni. Jestli se pod nějakým tlakem, a nemusí to být jenom tenhle velký společenský, ale i drobná situace nějakého bezpráví, zachovat správně a dostat za to na budku, anebo zaujmout pasivní pozici a žít ve své pohodlné konformní ulitě. To je pro mě pořád čerstvé téma a tohle Havel reprezentoval skvěle. Všechny obecné pozitivní hodnoty, které představoval, jsou dnes už spíš vysmívané než nějakým způsobem připomínané, ale já jim upřímně věřím a šel jsem do toho i s tím rizikem, že to bude vypadat naivně nebo příliš jednoduché. Ale přijde mi správné tohle dělat.

Nebál jste se, že půjde o film problematický, nejednoznačně přijímaný?
Já jsem si to nepřipouštěl. Šel jsem do toho potichu a pomalu. Postupně jsem nakoukával a nastudovával všechno o Havlovi a zpětně jsem si už nekladl otázky, jestli je to dobře, nebo špatně. Mě to zajímalo, a to pro mě bylo potvrzením, že je dobře, když ho natočím.

Co vás na Havlovi zajímalo nejvíc? Disidentský život, nebo ten osobní, kde zdaleka neprojevoval takovou statečnost, zvlášť když se měl rozhodnout mezi dvěma ženami, které obě, i když každou jinak, miloval?
Mě zajímaly obě roviny a to, jak se protínají a navzájem ovlivňují. Snažili jsme se jim dát rovnoměrně čas a prostor.

Z jakých podkladů jste čerpal?
O Václavu Havlovi toho bylo publikováno strašně moc. Taky je skvělý, že napsal spoustu her a sám dal řadu rozhovorů, ze kterých se toho dá hodně dozvědět. Takovým středobodem, který to všechno shromažďuje, je Knihovna Václava Havla. Mají tam skvělý archiv, který je úplně k nezaplacení.

Ale o jeho osobním životě, zejména milostném, toho zase tolik napsáno nebylo. Naposledy snad kniha Jitky Vodňanské, s níž měl vztah paralelně s Olgou. Četl jste ji?
Přečetl jsem úplně všechno, co o něm vyšlo, i Vodňanskou, ale pro mě bylo nejdůležitější to, co napsal on sám. A pak výpověď Anny Freimannové, která vede Knihovnu Václava Havla a v 70. letech měla chalupu na Hrádečku hned vedle něj. Ta pro mě byla nejkorektnějším zdrojem informací, protože byla přímým účastníkem událostí, o kterých film vypráví, a těmi je dění kolem Charty 77 (Freimannová byla mimo jiné editorkou samizdatových edicí, asistentkou režie v Divadle Na zábradlí a později tajemnicí prezidenta republiky Václava Havla, pozn. red.). Ale naslouchali jsme všem, kteří Havla znali, a z toho jsme si poskládali jeho obraz. Když se informace od různých lidí opakují, víte, že jim můžete věřit. A pak jsou tu osoby, a tím nemyslím právě Jitku Vodňanskou, které na něj mají svůj názor. Ale pokud není potvrzený z více stran, těžko se s ním dá pracovat, protože může jít pouze o osobní pohled. To je podobné jako v novinařině. Když máte něco ověřené z vícero zdrojů, tak víte, že je větší pravděpodobnost, že to tak bylo.

Jak velká je pravděpodobnost, že si Havel posadil proti sobě svou milenku Annu Kohoutovou a svoji manželku Olgu a řekl jim, že budou bydlet všichni pod jednou střechou, ale Olga musí opustit svého tehdejšího milence?
Tak právě tato scéna vychází ze skutečnosti. Bylo to uvedeno v několika zdrojích. Je založená na pravdivé události. Havel si chtěl uspořádat osobní život a pojal to takto.

Snažil jste se oslovit ohledně spolupráce i vdovu Dagmar Havlovou?
S paní Havlovou jsme se setkali, četla i scénář, což bylo skvělé, protože mi dala připomínky, podle kterých jsem mohl upravit některé nepřesnosti. Teď nemám na mysli faktografické, ale třeba takové zajímavosti, jako že byl Havel přeučený levák. Tím je shodou okolností i Viktor Dvořák, čímž pádem psát nepřirozeně pravou rukou mu šlo lehce. Takže s paní Havlovou jsem scénář konzultoval, protože kdo by ho měl znát líp než jeho žena?

Nicméně ona se vůči němu ohradila a distancovala se od filmu.
Tam došlo k nedorozumění, kdy mě špatně citoval tisk, proti čemuž jsem se ohradil, a bylo to následně upraveno. S paní Havlovou jsme si to vyříkali a máme dobrý vztah. Měla by přijít i na dnešní premiéru.

S jeho bratrem Ivanem Havlem jste se taky setkal?
Ne, protože Ivan je vědec, který si žije ve svém vlastním světě. Ale pokud vím, na premiéře by měl být i on.

Šokovala vás nějaká stránka Havlovy osobnosti, když jste ho tak pečlivě studoval?
Havel byl hodně specifický, ale že by mě něco vyloženě šokovalo, říct nemůžu. Nejvíc mě překvapilo, jak moc byl pracovitý, kolik toho napsal. To nebyly jenom hry, ale i spousta různých žádostí, dopisů, komunikace se soudy a institucemi, což je strašná práce, která zabírá spousty času. A on to všechno poctivě dělal. Jak pro Chartu, tak pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, pro všechny ty disidentské aktivity. A mě ohromilo, kolik toho bylo. Jenom naklepat to všechno na stroji a jít s tím na poštu je úctyhodný výkon.

Jak jste přišel na Aňu Geislerovou, která hraje Olgu?
To bylo hrozně jednoduché. Mně přijde, že Aňa je jediná česká herečka, která je Olze aspoň trochu podobná. A shodou okolností je i nejlepší herečka své generace, tedy je ve věku, ve kterém jsme Olgu chtěli mít. A je taky podobná povaha. Trochu Aňu znám, i když jsme spolu předtím nikdy nepracovali, tak vím, jak je rázná, jasná a neústupná. Vůbec jí nevadí říct svůj názor i za cenu konfliktu nebo nepochopení ze strany ostatních. A já jsem si Olgu z toho, co jsem o ní dokázal nastudovat, představoval právě takhle. Takže to byl nejjednodušší casting.

Projevovala se Aňa takto radikálně i během natáčení?
Aňa se nebojí říct svůj názor, a to je správné. Naštěstí jsme kamarádi, takže si můžeme všechno otevřeně vyříkat bez toho, že by vznikala nějaká nedorozumění, a to je skvělý, protože pak může být naše práce kreativní.

Vždycky jsme probrali, co budeme točit, ona mi řekla, jak to vidí, já jsem jí sdělil svůj pohled a vybrali jsme tu nejlepší cestu. Já respektuji, že ona je na plátně, hraje tu roli a má na ni nějaký názor, a myslím, že ona respektovala, že z pozice režiséra mám určitý nadhled nad celým filmem. A v momentě, kdy jsem si myslel, že něco nevyjde tak dobře nebo to vyjde jinak, než si myslela, natočili jsme obě varianty a pak se šlo do střižny.

Martin Hofmann tvrdí, že svého Lanďáka trénoval. Stejně jako Viktor Dvořák, který se zase snažil věrně napodobit Václava Havla. Jak se připravovala Aňa, jak probíhalo její nacvičování Olgy?
Tolik jsme zase zkoušet nemuseli, protože Aňa je velká zodpovědná profesionálka. Udělala si přípravu sama. Přišla za mnou už s hotovou Olgou a bylo to ono. Spíš jsme zkoušeli konkrétní scény, abychom viděli, kdy dialog funguje a kdy by bylo lepší říct ho jinými slovy. Tohle je lepší vyzkoušet dopředu, protože na place je stres a zbytečně by nám to ubíralo času. V momentě, kdy jsme měli základ udělaný a věděli jsme, že jsme na stejné vlně, ladili jsme už jenom detaily.

Barbora Seidlová se na filmovém plátně často neobjevuje, ale shodou okolností jí dal roli Havel ve svém filmu Odcházení, který sám režíroval, a vy taky. Svěřil jste jí postavu jeho milenky Anny Kohoutové. Jaké jste měl na tuto roli požadavky?
Měla to být postava, která působí jinak než Olga, tedy Aňa Geislerová. Chtěl jsem, aby v ní bylo víc té tradiční ženské energie a přístupu. Myslím si, že Bára se na takovou roli přesně hodila, v tom filmu je skvělá. A je to tak, jak říkáte, ona ho poznala osobně, takže o něm ví víc než já.

Vy jste se s Havlem nikdy nesetkal?
Ne, akorát jsem ho jednou zahlídl sedět někde na pivu v centru Prahy. To už nebyl ve funkci, takže byl sám, bez bodyguardů, stařičký pán… Ale nešel jsem za ním pro fotku nebo pro podpis. Nechtěl jsem ho otravovat, tak jsem ho neoslovil. A hlavně jsem v té době vůbec netušil, že o něm jednou budu dělat film. Takže jsem ho pouze takhle zahlídl, ale nikdy s ním nemluvil.

Šlo z něj něco výjimečného?
Určitě, je to ikonická postava, takže to z něj vyzařovalo.

Na Havlovi je zajímavé, jaký hrdina a bojovník byl směrem ven, ale doma už takovou rozhodnost neprokazoval.  
Každý člověk je unikátní a má nějaký soubor vlastností, díky nimž se projevuje nějak ve veřejném životě a trochu jinak v tom soukromém. Anebo je ve veřejném životě trochu víc vidět jedna stránka osobnosti a v soukromí zase jiná. Podle mě to nemusí být nutně rozdělené na pozitivní a negativní, každý je prostě lépe uzpůsobený pro jiné vztahy. A zrovna u Havla to bylo všechno komplikované a my jsme se nechtěli vrtat v podrobnostech, prát špinavé prádlo. Sledovali jsme spíš ty vlastnosti, které propojují jeho veřejný a soukromý život, tam, kde se to navzájem ovlivňovalo, protože to mělo pro náš příběh smysl.

A váš osobní názor? Nestává se ve vašich očích menším tím, že některé věci neuměl řešit? Nebylo to slabošské?
To bych neřekl. Ale je pravda, že nebyl chlap, co bouchne pěstí do stolu, řve a bije svoji ženu, ale to je právě hezké, ne? Havel v osobním životě nebyl nějakým alfa samcem, ale já si ani nemyslím, že zrovna tito chlapi jsou ideálem mužství. S Olgou měli krásný vztah proto, že se dobře doplňovali, a že jí jeho osobní vlastnosti seděly. Proto spolu byli celý život, až do její smrti.

Ovšem s mnoha vedlejšími milostnými aférami. Která scéna pro vás coby režiséra byla nejtěžší?
Už jenom z technického hlediska to byla scéna ve vlaku, kdy Havel s Lanďákem jedou s Chartou za Dubčekem. Jednak je to jedna z mála scén, které se ve skutečném životě takto nestaly, protože do Bratislavy jel původně někdo jiný, jednak taky proto, že nešlo o ateliér, ale o natáčení ve skutečném vlaku za jízdy. A to bylo opravdu peklo. Nevěděli jsme, kdy se co stane, jestli nevjedeme do tunelu, do toho se všechno hejbalo a lomozilo, takže celková nervozita a stres byly umocněny ještě tímhletím.

Našli jste ve fundusu vše, co jste k natáčení potřebovali?
Protože to není tak dávná doba a díky tomu, že našim koproducentem je Česká televize, která má velký kostýmní sklad, tak to nebyl takový problém. I když za tím byla spousta práce.

Počítáte s tím, že se film prodá ven, když jde o osobnost takového významu, jako je Václav Havel?
Samozřejmě chceme, aby ho vidělo co nejvíc lidí. I venku. Takže ano, budeme se o to snažit.

A je možné, že se po čase k tématu Havel vrátíte a zachytíte jeho  prezidentské období a život s Dagmar Havlovou, že vznikne volné pokračování?
Teď si vůbec nedovedu představit, že bych něco takového dělal. Zatím na to nemyslím.

Autor: Ivana Bachoríková