Říkali mu Drobek a mučil Krause! Partner Míši Kuklové byl grázlíkem | Pro ženy | Blesk.cz

Říkali mu Drobek a mučil Krause! Partner Míši Kuklové byl grázlíkem

16. června 2020 | 06:00

Bojuje s rakovinou prsu a zdá se, že úspěšně. Podle posledních výsledků je už z nejhoršího venku. Přišla sice dočasně o ženské přednosti, ale nikoliv o přítele. I když krize se nevyhnula ani jim a v průběhu hereččiny nemoci se nakrátko rozešli. Teď jsou ale Michaela Kuklová a o jedenáct let mladší Josef Wittner opět nerozlučnou dvojicí. Na vernisáži se drželi celou dobu za ruku.

Váš přítel se zabývá zefektivňováním řízení, projevuje se tak i doma?
Michaela Kuklová: Že by zefektivňoval chod domácnosti, to rozhodně ne. Tam už jsou zajeté postupy, tak nemá šanci.
Josef Wittner: Ono je potřeba říct, že ti podnikatelé, pro které pracuji, po mně pomoc chtějí, na rozdíl od Míši.

Jenomže když si ženská o pomoc neřekne, tak ji nedostane, Míšo!
Michaela: Ale já Pepiho nechávám dělat mužské práce, takže po dlouhé době máme doma už i lustry. Překopala jsem celý barák, ale skoro všude jsem nechala jenom žárovky. Celých sedm let tam byly. Prostě jsem toho v jednom momentě nechala, vrhla se na jiné věci a nebyla schopná se k tomu vrátit. Takže tohle vzal do svých otěží. Dělá práce na domě, které jsou mužského rázu.

Váš dům vypadá trošku jako chalupa, tam bude práce pořád dost – co všechno zvládáte?
Josef:
Tak já jsem panelákové dítě, takže si všechno musím nejprve vygooglit, abych zjistil, jak se co dělá.

A jde vám to?
Josef:
Jak kdy. Taky jsem už třikrát vyhodil pojistky. Pak jsem si naštěstí vzpomněl na fyziku ze sedmé třídy a hned jsem to dal. Učím se postupně.

Tak proč jste se do toho vůbec pouštěl? Vždyť jste si mohl zavolat elektrikáře nebo hodinového manžela.
Josef:
To ne, to musím sám, protože mě to baví a chci něco dělat. A taky se toho nebojím.

Když jste, Míšo, onemocněla a přiznala médiím, co se s vámi děje, prosila jste novináře, aby o vás nepsali tragicky, jako že umíráte a podobně, aby z toho nebyl váš syn špatný. Mám pocit, že vám vyhověli, to bylo od nich pěkné, ne?
Michaela:
Bylo. Myslím, že nikde nic děsivého nevyšlo. Jsem za to ráda. Protože myšlenka na moje dítě v téhle souvislosti pro mě byla jedna z nejhorších. Bála jsem se, aby se Romi nevyděsil.

Jak jste mu to sdělila? Poradila jste se s psycholožkou?
Michaela:
Ano, i když jsme se nakonec shodly v tom, že každá máma asi sama nejlíp vycítí, jak to říct. Takže to přijal úplně bezvadně, vůbec to neřeší.

Ale je mu skoro dvanáct, určitě ví, co je to za nemoc i jaké může mít důsledky.
Michaela:
Ví, protože jsem mu nějaké informace o ní řekla, ale nemluvila jsem o tom, jak je tahle nemoc všeobecně vnímána, ale o tom, že se to dneska už velmi úspěšně léčí a že některé druhy rakoviny nejsou tak nebezpečné a není důvod se bát.

Takže teď se bojí spíš koronaviru, kterým jsme nepřetržitě strašeni už tolik měsíců?
Michaela: Tak teď už ne, ale na začátku to na děti, myslím, že na všechny, působilo hodně depresivně.

Byli jste čerstvá známost, než vaše partnerka onemocněla?
Josef:
Ne, to už jsme spolu byli dost dlouho.

Takže jste mohli čerpat z hezkých zážitků, když pak přišly ty horší?
Michaela: Ale to bylo jenom krátké období v našem vztahu a zaplaťpánbůh zvládli jsme ho. Protože všechno člověka posiluje, pořád se učí. Takže dobrý.

V čem jste Míše nejvíc pomohl?
Josef: To je složité shrnout jednou větou. Ale já už jsem prožil hodně věcí, které běžně člověka nepotkají. Tak nějak mě to, bohužel nebo bohudík, provází celý život. Tím pádem se k nim umím trošku postavit. Ale pomohlo to i mně. Nějaké věci jsem si uvědomil, Miška taky, celkově nám to prohloubilo vztah.

Ty těžké věci, o kterých mluvíte, nepotkaly přímo vás, ale lidi okolo a vy jste byl pilířem, o který se opírali?
Josef:
Přesně tak.

Oba máte děti. Stýkají se?
Josef: Jasně. Jezdíme i na společné dovolené.

Plánujete teď nějakou?
Michaela:
Měli jsme vynucenou pauzu, tak jsme si užili dost. Já už se těším zpátky do divadla, které jsem nemohla hrát. A kam se teď dá jet?

Na Šumavu, do Jizerek, do Beskyd…
Michaela: Ale tam budou všichni.
Josef: Žijeme v domku za Prahou, takže my takovou potřebu někam jezdit nemáme. Chtěli bychom akorát k moři, ale to asi letos neklapne. Jinak nám úplně stačí, že vypustíme oba kluky na zahrádku. My tam máme dovču vlastně pořád.

Kluci si rozumějí?
Michaela: Pepimu je šest, Romimu jednou tolik, což je docela velký věkový rozdíl, ale v rámci možností si rozumějí.

Do jakých představení se vracíte?
Michaela:
Hraji zájezdová představení, vystupujeme v Gongu, v Divadle U Hasičů, jednu věc hraji i v karlínském divadle. A ta první, kterou jsem se po karanténě vrátila do divadla, byla komedie Když se zhasne. Je to hra pro čtyři lidi. Hrajeme ji s Ivo Šmoldasem, Světlankou Nálepkovou, která se střídá s Miluškou Bittnerovou, a Lukášem Langmajerem. Překvapilo mě, že se lidé nebáli přijít, takže bylo plno. Pro nás herce to bylo po dlouhé době trochu náročnější, textové výpadky taky byly, ale i tak jsme hráli s nadšením. Už nám diváci chyběli.

Budete i točit?
Michaela:
Ne.

Předpokládám, že lékaři vám řekli, abyste se šetřila.
Josef: Což nedělá.
Michaela: Ale teď jsem se šetřila. Cítím se v pohodě, tak chci pracovat.

Tak proč Josef říká, že se nešetříte?
Josef:
Protože šestý den po operaci už zase vběhla na jeviště. To ještě nebyla korona, tak se hrálo. A měla i dvojáky (dvě představení denně, pozn. red.). Já jsem vůči tomu nebyl pozitivně naladěný. Ale zase to měla nasmlouváno. V téhle branži to není jednoduché a Miška je zodpovědná jak vůči divákům, tak k produkci a kolegům.

Vždyť za vás mohl někdo zaskočit.
Michaela: To nešlo, v těchhle představeních neslezu z jeviště, to by se hned tak někdo nenaučil, aby mě mohl zastoupit.
Josef: Vzhledem k tomu, že to bylo tak krátce po operaci, vůbec se mi to nelíbilo. Ale každá mince má rub a líc. Na druhou stranu neleží doma a nepřemýšlí nad tím, co je a co bude. Jenomže tělo má jenom určitou kapacitu a měli bychom ho poslouchat. V tom jí ale důvěřuji.

Vyrazili jste spolu na vernisáž do Galerie ocelových figurín. To se vám, Josefe, v šoubyznysu tak zalíbilo, že vás teď budeme vedle Míši vídat pravidelně i ve společnosti?
Josef: Ani moc ne.
Michaela: Byla jsem sama sedm let a teď jsem šťastná, tak chci, aby mě někam i doprovázel. Mám radost, že to takhle přijímá a nebrání se.

Je pravda, že tohle prostředí mu může být blízké, když tu vystavují skulptury z kovového šrotu.
Michaela: Ale Pepi by se mnou šel, i kdyby to bylo o panenkách.

Je něco, co vám, Josefe, na šoubyznysu vadí nebo co vás překvapuje? Protože s herečkou jste před Míšou, předpokládám, ještě nechodil. A navíc říkáte, že se vám tenhle svět moc nezamlouvá.
Josef: Herečku jsem neměl, to je pravda, ale mám spousty kamarádů mezi herci a zpěváky a sám jsem hrál ve filmu. Takže leccos mě zaráželo tenkrát, teď už tolik ne. Každopádně vím, že se svou povahou bych se do něj nehodil a že bych se v tomhle oboru ani moc dobře neuživil.

Co vás tenkrát zaráželo?
Josef:
Jsem hodně rovný člověk, nemám rád faleš a přijde mi, že šoubyznys je hodně o tom. O přetvářkách, o tom, jak je každý s každým kamarád, přitom už z logiky věci nejde, aby byli všichni kamarádi. Taky se mi nelíbí pomlouvání za zády. Když někdo přijde a řekne mi do očí, že jsem blbec, budu si ho vážit, ale když mě bude plácat po rameni, říkat mi, jak jsem úžasnej, a za rohem mě pomluví, tak takové lidi vedle sebe moc mít nechci.

V čem jste hrál?
Josef: Ve filmu Lovci a oběti.

Velkou roli?
Josef: V celé půlce filmu jsem se objevoval.

A koho jste hrál?
Josef: Sígra. Říkali mi Drobek a mučil jsem Martina Krause.

Jak jste se k takové příležitosti dostal?
Josef: Jak jsem říkal, mám v téhle branži kamarády a těm se líbil můj ksicht. Že se prý hodím na grázla. (smích)
Michaela: A hlavně umí bojová umění, a ta potřebovali, občas tam proběhla i nějaká rvačka.

Je v tom filmu dobrý, Míšo?
Michaela: Mně se moc líbil. Překvapil mě. I když je tam spíš roztomilej než drsnej.

Kdyby přišla další nabídka, sáhnete po ní?
Josef: V životě se nebráním ničemu. Ale nechtěl bych, aby to byl můj hlavní byznys. To, co dělám, mě moc baví, chci se zlepšovat, a když přišla možnost natočit film s kamarády, se kterými kvůli našemu vytížení moc nemám možnost se přes rok vidět, přišlo mi to super. Mohli jsme spolu strávit čas, blbnout, a že nás při tom někdo točil, jsem ani moc nevnímal.

Autor: Ivana Bachoríková