Dagmar Pecková: Měla jsem pověst drzé holky, která si před šéfem nesedne na zadek | Pro ženy | Blesk.cz
Premium

Dagmar Pecková: Měla jsem pověst drzé holky, která si před šéfem nesedne na zadek

27. dubna 2020 | 06:00

Rázná, vtipná, energická. Taková je Dagmar Pecková (59). Otevřeně mluví o věcech, o kterých jiné ženy mlčí. Skončila s operou a našla nové projekty, které jí vlily znovu energii do žil.

Nedávno jste oslavila 59. narozeniny. Sršíte energií. Kde ji berete?

Nevím, prostě tu zase je. Já si připadám stejně nabitá jako před dvaceti lety. Je to možná dáno tím, že mám hodně pevnou vůli a chodím denně běhat. Žádný den nevynechám, i když třeba prší. Navléknu kecky, tepláky a jdu. Ačkoli to může vypadat, že mě to může vyčerpávat, tak je to přesně naopak. Nabíjí mě to.

Měla jste ale období, kdy tomu tak nebylo...

Já jsem to tehdy asi přepálila. Měla jsem rozjetou kariéru, k tomu rodinu. Hodně jsem cestovala za prací a můj duševní přístroj se zadrhl. Vykřesala jsem se z toho jen vlastní vůlí, protože jsem chtěla dál zpívat. Samozřejmě u toho byl psycholog, ale touha a vůle zpívat dál byly velké.

Takže pevná vůle…

Ano, je to tak. Musela jsem si najít jinou parketu. Už jsem nechtěla dělat operu. Velkých operních rolí jsem si užila a věděla jsem, že mi je už nedají, protože mi kvůli přechodu klesl o kvartu hlas. Klesne všem zpěvačkám, ale já jsem o tom otevřeně mluvila. Potřebovala jsem najít něco nového, kde svou energii vybiju a zároveň načerpám, protože to je uzavřený kruh. Začala jsem hrát činohru, máme s Bárou Hrzánovou extra hru, založila jsem festival Zlatá Pecka v Chrudimi. Vytyčila jsem si nové cíle a našla nový impulz.

Jste důsledná, dotahujete věci do konce. Kde je hranice, kdy už si řeknete dost?

Laxní přístup okolí. Když vidím, že lidi kolem mě nejsou stejně zapálení, nedělají, třeba v případě práce, muziku z celé duše. Nebo se mě snaží takzvaně očúrat. To mě nebaví a jdu od toho.

Zpíváte odmalička, ke zpěvu vás přivedla maminka. Hrála jste i na nějaký hudební nástroj?

Od šesti jsem chodila do lidušky na klavír. Mě to ale zoufale nebavilo. Vadilo mi, že u klavíru musím sedět. Já jsem byla živé dítě a pořád jsem někde pobíhala s kluky venku. Ale zpěv mě bavil a máma poznala, že tam nějaký talent je, a přihlásila mě na zpěv. A udělala dobře.

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Autor: red