2°C
Když vás Alena Wilson požádala, abyste se stala tváří nové kolekce, jaký to byl pro vás pocit?
Jako správná žena jsem trochu marnivá, takže to byl báječný pocit. Ono to ovšem bylo obráceně, Alenka nenašla mě, ale já ji. Na sociálních sítích jsem viděla její kamarádky a klientky, a to Adélu Gondíkovou a Danielu Šinkorovou, a obdivovala jsem jejich krásu a krásu jejich šatů. Začala jsem pátrat, odkud ty šaty jsou, a když jsem to zjistila, přijela jsem na Újezd, do jejího salonu. Poprvé měla zavřeno, takže jsem musela ještě jednou, protože jsem si ty šaty chtěla prohlédnout naživo. Padly jsme si hned do noty a Alena byla tak skvělá, že mi hned půjčila své skvostné modely na Febiofest a domluvily jsme se na další spolupráci. Když mě pak oslovila, jestli bych s Renatou Drossler nafotila její kolekci, řekla jsem jen: „O bože, ty mi lichotíš.“ A vzala jsem to moc ráda.
Vy jste tam zobrazena jako femme fatale. Co to podle vás obnáší, jaká by měla být taková žena?
Je to do jisté míry určitá osudovost, jako pro mě je do jisté míry setkání s Alenou. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že bych se mohla převtělit do nějaké takové fatální ženy. Díky modelům Aleny, díky fotografům a díky celému týmu to nakonec bylo docela jednoduché. Já, přestože jsem docela stydlivá, ač tak možná nevypadám, tak jsem si to moc užila, a dokonce jsem chvíli měla pocit, že se i chci předvést.
Myslíte si, že pocit ženskosti, který žena získá při focení, může ovlivnit i další život a zvednout sebevědomí?
Myslím, že určitě. Je to skvělý startovač sebevědomí, co si budeme povídat, každá z nás se občas ráno probere, postaví se před zrcadlo a říká si: „To zase bude den, podívej se na sebe, jak vypadáš!“ Když se pak ale dostanete do takové fáze, kdy se o vás někdo postará, získáte pocit, že jste výjimečná, aspoň na chvilku, a jdete kolem zrcadla a víte, že vypadáte dobře, tak tenhle pocit vám pak nějakou dobu vydrží. Je důležité se hýčkat a mít se ráda a je potřeba na to myslet, protože ne vždycky to umíme.
Tak vás jistě hýčkali už ve zprávách nebo tehdy, když jste tančila ve StarDance. To také jistě zvedalo sebevědomí.
Pokaždé, když se dostanete do situace, která je vám příjemná – a nemusí to být kvůli tomu, že kolem vás je tým profíků, kteří vědí, jak vás nalíčit a co vám obléknout – tak je to radost.
Máte ještě nějaké další modelingové plány do budoucna?
Já sama ne, otázkou je, zda se mnou má nějaké plány třeba znova Alenka Wilson. Pokud by to byla první a poslední moje modelkovská role, tak já jsem zcela spokojená.
Čím to je, že teď dávají návrháři prostor zralým ženám a ne mladým modelkám?
Myslím, že je to způsobeno také frustrací žen z toho, že si prohlížejí sice dokonalé módní časopisy, ale v nich všude vidí modelky čísla třicet čtyři, a ještě prohnané photoshopem – a pak taková žena s běžnými křivkami je do jisté míry frustrovaná a ztrácí sebevědomí, myslí si, že je nehezká, neumí se na sebe podívat do zrcadla reálnýma očima a pochválit se. A zcela ztrácí sebevědomí. Alenka to jednou říkala v rozhovoru, že každý z nás bez problémů najde deset věcí, které se mu na sobě nelíbí, ale málokdy se umíme pochválit, říct si svou přednost... A na tu se pak dobrá návrhářka zaměří – a vy pak v těch šatech uděláte jen "wow".
Letos jste oslavila krásné kulatiny a jste živým důkazem, že žena je krásná v každém věku. Co byste vzkázala ženám, které si už v padesáti nevěří?
Věk je jenom číslo, je to tak, ale ono nám v určitém věku už nic jiného nezbývá než to říkat. Je důležité, aby se měly víc rády, usmály se na sebe. Život je v každém věku krásný, pokud vás netrápí zdraví nebo rodinné těžkosti.
Kolekci jste fotili na letišti v Hradci, měli jste tam silná auta a vrtulník – měla jste možnost se svézt něčím z toho?
Obzvlášť mě zaujalo ferrari. To jsem si opravdu připadala jako fatální žena, s takovým autem v pozadí. Bohužel svézt se se mi nepodařilo, protože na to nebyl čas, focení trvalo celý den až do pozdního večera, nad Hradcem Králové se začala stahovat mračna a blížila se bouřka, druhý den jsem jela pracovně na Slovensko, takže jsem musela co nejrychleji po focení zmizet. A co se toho vrtulníku týče, to byl velmi úctyhodný stroj, americká helikoptéra, která operovala ve Vietnamu. Zalétat si ve vrtulníku mě ani moc nelákalo.
Nejste tedy adrenalinový typ? Jaký největší adrenalinový zážitek máte za sebou?
To vám mohu říct, co jsem podstoupila, teď je to dost čerstvá zkušenost. My jsme – já a můj muž – před dvěma lety začali jezdit na velké motorce. Já jako batůžek, ale zjistila jsem, že k mému získanému volnomyšlenkářství a k mé svobodomyslnosti ta motorka skvěle ladí, je to trochu jiný svět. My jezdíme pomalu a kocháme se. V zimě, když do jara bylo daleko a člověk je takový statečný, tak jsem si říkala, že bych si udělala řidičák na velkou motorku a pokusila se ji ovládnout. Můj muž se toho hned chytil a dal mi to jako dárek k narozeninám a už z toho nešlo couvnout. Absolvovala jsem tedy autoškolu, ze začátku v očích smrt a na tachometru dvacet. Můj mladý pan učitel byl ze mě asi trochu v šoku a říkal si: „Proboha, co mi to sem přišlo za materiál!“ Ale dali jsme to a musím ho pochválit: Tomáš Hloušek ze stejnojmenné autoškoly v Kopidlně je ohromující a skvělý učitel. Takže jsem to dala, a když už jsem ty papíry měla, musela jsem si koupit motorku a vyjet!
Co děti na to?
Ty mi fandí. Synovi se moje motorka moc líbí, ten by byl nejraději, kdybychom ji sdíleli. Ujistila jsem ho, že bude mít jiné starosti, protože odmaturoval a půjde na vysokou školu. Řekla jsem mu, že mu ji půjčím, když bude mít dobré studijní výsledky. Dcera jezdí také s mým mužem jako já dřív, jako batůžek. A ta se mě ptá na moje rychlostní rekordy. Když jsem jí řekla, že stovkou, tak nebyla moc nadšená, přišlo jí to málo. Jela jsem stovkou na rovince, asi dvacet vteřin, potom jsem zase rychle zpomalila, protože jsem se hrozně bála. Přistupuji k tomu s velkým respektem. Myslím, že ještě hodně vody nejen u nás na Boleslavsku, ale i tady ve Vltavě v Praze uplyne, než se s tou motorkou úplně sžiji. Samozřejmě že čím je člověk starší, tím se víc bojí, takže asi nikdy nebudu klopit zatáčky jako na Moto GP, asi se to ode mne ani neočekává, ale je to radost a je to krásné.
Je pravda, že musíte víc posilovat a mít větší sílu, abyste mohla motorku řídit a ovládnout?
Říká se, že musíte mít takovou motorku, kterou sama dokážete zvednout, kdyby se vám povalila. Motorky samy o sobě jsou tak těžké, že si to neumím představit, a doufám, že to ani nikdy nebudu muset zkoušet. Je asi něco jiného to, když jezdíte na velkých silných silničních motorkách, a to, když jezdíte na takovém malém čopříku – a jenom si to užíváte.
Jaké máte vůbec plány na prázdniny?
Máme vždy zajímavé plány, trochu to teď souvisí s mou novou vášní a nově nabytou zkušeností a dovedností. Synek pojede za svou rodinou do Spojených států, tedy za tou rodinou, u které před léty studoval, a ještě navštíví další známé a kamarády, takže ten to má jasně nalinkované. My se vždycky na chvíli rozpojíme a zase se scházíme. Každý má svůj prostor, dítě na táboře, já s mužem na motorkách, pak nějaké společné Chorvatsko, potom s dcerou Káčou jedeme kreslit do Telče, prostě si to léto pořádně užijeme.
