Ester Geislerová navrhla šaty, které připomínají pyžamo. Můžete v nich do práce, říká

VIDEO: Adam Balažovič/BPŽ
14. března 2019 | 06:00

Ester Geislerová (35) a Josefína Bakošová (40) mají stále nové nápady na projekty. Právě předvedly novou kolekci šatů, které vám dovolí zapomenout na starosti běžného života. Můžete v nich usnout a ráno běžet rovnou do práce!

 

Naposledy, když jsem vás měla takhle společně na rozhovor, představovaly jste kabelky pro děti. Řeknete mi něco k nové kolekci?
E: To je už docela dlouho, mezitím byly dvě kolekce triček, tenhle náš nový projekt se jmenuje To a jen sen.

Jsou to takové zvláštní šaty s příběhem, můžete mi ho povědět?
J: Poselství kolekce je poměrně jednoduché, zjistily jsme, že velmi často v práci používáme slova nebo věty typu: „Já už nemůžu.“ „Mám moc práce.“ Tak nám došlo, že jsme hrozně unavené a přepracované a že – nejen my – cítíme tu energii i kolem nás. Tak jsme si řekly, že je třeba vytvořit něco víc zasněného a zpomaleného. Něco pro lidi, aby je to donutilo víc odpočívat a zvolnit pracovní nasazení.

To tyhle kouzelné šaty zařídí?
E: Naše projekty vždycky nesou nějaké poselství, my tímhle další z nich otevíráme. Je důležité víc snít. Je fajn jít v té naší košilce, což jsou zároveň i šaty, večer spát a ráno ještě zůstat v tom snění. Znáte to, když se vám zdá sen, ze kterého se nechcete probudit, tak v něm můžete ještě chvíli pobýt. Chtěly bychom, aby se lidé občas přestali zatěžovat každodenními starostmi a zůstali snít.

Je možné vyběhnout z postele v těch šatech rovnou do práce?
J: Přesně tak, v těchhle šatech si to můžete dovolit!

Takže se nemačkají?
E: Jenom malinko.

Stává se vám často, že vyběhnete v „pyžamu“ rovnou do práce?
J: Do této chvíle se nám to tak často nestávalo, ale teď se nám to bude stávat.
E: Naštěstí, teď budeme víc odpočívat i v práci.

Na sobě máte elegantní černou verzi šatů, ale jinak vypadají úplně jako ušité z duchen.
E: Ano, to byl záměr, chtěly jsme, aby to připomínalo povlečení a pyžamka.

Vypadá to, že máte hlavy plné nápadů. Co se vám v nich rodí dalšího?
J: Momentálně pracujeme na novém projektu, který souvisí s našimi knihami Terapie sdílením, jde o edukativní přednášku, která bude mít teď premiéru na začátku dubna na Karlově náměstí.
E: V podstatě diváka provedeme vztahem od začátku do konce za použití různých animací. Oslovily jsme párového terapeuta Honzu Vojtka, který má na starost tu odbornou část, kterou my doplníme našimi příspěvky. Budeme se bavit o komunikaci ve vztazích v současné době, v moderních vztazích.

Myslíte si, že to vám osobně pomáhá lépe komunikovat ve vztazích?
J: Mně to pomáhá. Je to spousta zajímavých informací, které člověk zná nebo tuší, ale když vám to odborník zcela laicky podá, na základě toho, co se vám děje, tak je to opravdu hodně inspirativní.

Ten váš projekt začal tak nevinně a nakonec se propracoval do hloubky a otevřel spoustu nevídaných možností. Dalo se to tušit?
E: Tohle jsme nečekaly, ale postupem času jsme zjistily, že ta řeka je hrozně silná a rozvodněná. Neustále nám chodily nové a nové komunikace, takže z toho jasně vyplynulo, že musíme projekt posunout dál, aby byl i užitečný. Aby to nebyl jen vtipný Instagram, ale aby se lidé také něco dozvěděli a bylo to pro ně užitečné. Vztahy nás nikde nikdo neučí, pokud to nemá člověk předáno z rodiny, kde se o pocitech mluví. Musíme se samovzdělávat tím, že vztahy máme a z nich se učíme. Nebo si to vyčteme, chodíme na podobné přednášky, kde informace dostaneme. U nás ještě velmi zábavnou a krásnou vizuální formou. Máme velmi šikovné slečny, které nám dělají moc krásné animace.

Co jste si každá z toho projektu odnesla nejzajímavějšího?
J: Učím se pořád za pochodu, pro mě byla nejdůležitější informace, kterou jsem tušila, ale nevěděla jsem, jak moc důležitá je: říkat si věci rovnou a do očí. Neschovávat si to na potom, až bude lepší příležitost, nemít tendence psát e-maily, ale opravdu si všechno vyříkat hned.
E: Pochopila jsem, jak moc důležitý je osobní kontakt. Nejen když si říkáme negativní, ale i pozitivní věci. Veškeré zprávy a on-line komunikace se musí brát z velkého odstupu a nadhledu, protože i když je člověk sebevíc empatický, tak nikdy neví, co se děje na druhé straně, jak to ten člověk myslel – a to je důležité mít na paměti.