Dítě ošidit nemůžete, ale práci také ne, říkají Libuše Šmuclerová s Monikou Sokolovou | Pro ženy | Blesk.cz

Dítě ošidit nemůžete, ale práci také ne, říkají Libuše Šmuclerová s Monikou Sokolovou

5. dubna 2019 | 06:00

Před patnácti lety se díky Monice Sokolové zrodil časopis, který dodnes neochvějně kraluje všem ženským titulům. Týdně ho čte více než 400 000 lidí. Jak se to podařilo? Zeptaly jsme se samotné Moniky, a navíc i generální ředitelky našeho vydavatelství, Libuše Šmuclerové. Ani bez ní by totiž Blesk pro ženy nebyl takový, jaký ho máte rády. 

V novinářských kruzích jsou obě proslulé svou přísností. Jenže když se s nimi bavíte mezi šesti očima, poznáte, že je to při tak obrovské zodpovědnosti vlastně nutnost, a navíc – nejde ani tak o přísnost jako spíš o ráznost. Rychle se rozhodují a přesně vědí, co chtějí od svých podřízených. „Mít po boku někoho, kdo jede vedle vás stejným směrem, je hrozně fajn,“ vyjádřila se hned na úvod paní ředitelka směrem k naší šéfové Monice. 

Obě se v médiích pohybujete dlouhá léta. Vzpomenete si, kdy jste si poprvé řekly, že by vás bavila právě žurnalistika? 

LIBUŠE: Mě jako dospívající bavilo strašně moc oborů – fyzika, historie, výtvarné umění a tak dále – a neuměla jsem si představit, že jeden upřednostním před druhým. Jediný průsečík těchto oborů jsem viděla v novinařině. Při ní se dá sledovat všechno.

MONIKA: To jsem měla podobně. Všechno mě zajímalo, ale zase jsem věděla, že v ničem z toho nevyniknu, nebudu skvělá výtvarnice ani spisovatelka, ale napadlo mě, že o tom můžu psát! Představa, že budu u tepu doby, ale nemusím být insider, mi přišla skvělá. Zároveň mi média připadala vždycky hrozně sexy – milovala jsem televizi, koukala na Pionýrskou vlaštovku, a když k nám na pionýrský tábor jednou přijel televizní štáb, byla jsem absolutně okouzlená. Dokonce jsem se hlásila na moderátorku do Televizního klubu mladých. Dostala jsem se do druhého kola, ale můj tehdejší kluk řekl, že mě v televizi nechce nikdy vidět, tak jsem tam nešla. Byla jsem prostě zamilovaná…

LIBUŠE: I já jsem dělala kdysi konkurz na hlasatelku, pak ho vyhrála Stáňa Lekešová. Já byla další v pořadí. 

V trafikách je ženských časopisů nepočítaně. Proč je podle vás Blesk pro ženy pořád ten nejčtenější? 

MONIKA: Podle mě proto, že si nikdy na nic nehrál a nehraje – je autentický a právě tím osloví každou ženu.

LIBUŠE: Slogan Blesku pro ženy je „Vaše nejlepší kamarádka“. A takový pocit by z něj čtenářky měly opravdu mít. Nese otisk Moničiny osobnosti. Kdyby byla jiná, vznikl by úplně jiný časopis. Od začátku měla vizi, že bude o českých ženách, kterým ona rozumí, a o tom, co je Češkám blízké. Tímhle vynikal a tím i uspěl. A jsem ráda, že je takový pořád. Snaží se psát o tom, co ženy reálně řeší. Když jdu nakupovat a prohlížím si pult s časopisy, mám pocit, že Blesk pro ženy mezi ženskými tituly vyčnívá, září. A navíc osloví všechny ženy ve frontě, nebo přinejmenším většinu. 

Jak se společně pracuje vám dvěma? 

MONIKA: U Líby právě oceňuji, že se neděje to výše zmíněné… Všichni přesně víme, co se od nás očekává. Vždycky mi jako výrazná žena v médiích přišla nesmírně inspirativní a chtěla jsem s ní pracovat. To se mi splnilo a jsem za to ráda.

LIBUŠE: Monika je jako šipka. Jde kupředu, a to je pro mě velmi cenná vlastnost. Naprosto nesnáším, když přede mnou někdo stojí, neví, přešlapuje… Monika jde k věci, tlačí dopředu svoje tituly, máte souputníka, kterého nemusíte popohánět. Jede na kozlíku sám a drží pevně opratě. Když někoho musíte táhnout, navádět ho na cestu, protože jde jinudy, je to samozřejmě méně příjemné, a ne že by se mi to nestávalo. Je fajn pocit, když někdo jede vedle vás a stejným směrem. 

Blesk pro ženy slaví patnáct let. Jak jste se za ta léta změnily vy samy? 

MONIKA: Vypadáme líp!

LIBUŠE: Co já vím? Jenom víc vím, že nic nevím.

MONIKA: Já jsem určitě jiná. Když se rozjížděl Blesk pro ženy, měla jsem malé dítě, v zásadě jsem na něj byla sama, nebylo to jednoduché. Tápala jsem v soukromí i v práci, teď jsem na obou frontách jistější. Za ty roky jsem poznala řadu našich čtenářek a také díky nim jsem se hodně naučila. Bohužel ta nejvěrnější – moje máma – už tu není.

LIBUŠE: Všechno je v pohybu. I my. A pokud je časopis taky jiný, je to dobře. Z představy, že bychom se našly na stejném místě jako v roce 2004, mám husí kůži. Blesk pro ženy reflektuje to, co čtenářky chtějí v daném momentě, čím žijí – a to je nejvíc. 

Máte podobně staré dcery. Libuše, vaší dceři Justině je sedmnáct, Moničině Natálce devatenáct. Jak jste to s nimi a s prací zvládaly, když byly malé? 

LIBUŠE: Ještě před porodem mi řekl můj porodník: těhotenství není nemoc. Takže jsem pracovala do poslední chvíle, před večerem, kdy jsem měla rodit, jsem si ještě zašla k holiči. Na Nově byla tehdy taková situace, že jsem se musela vrátit tři měsíce po porodu. Ale bydleli jsme na Barrandově a domů jsem to měla asi sto metrů. Takže jsem sice chodila do zaměstnání, ale Justinu jsem kojila naplno, asi až do šesti měsíců. Pak jsem ji také s sebou brala, kam to šlo. Dítěti nemusíte vymýšlet hry, protože pro něj je hra všechno, co děláte. Justina byla u mé práce, ale i nakládání do pračky, vaření… 

Jak jste snášela, když někdy prostě nešlo, abyste byla s ní? 

LIBUŠE: To bylo bolestné. Píchne vás u srdce, když jdete do práce a potkáte maminku s kočárkem. Na druhou stranu si musíte od začátku uvědomovat, že dítě není váš majetek. Je to svébytná bytost, která má svůj život, a nemůžete ho dusit opičí láskou. Musíte mu dát prostor.

MONIKA: Natálka šla v sedmi měsících do jeslí, a když jsem ji, řvoucí, předávala učitelce, tak jsem se celá klepala. Hned jsem z redakce volala, jestli je v pořádku. Řekla mi, že jakmile se za mnou zavřely dveře, hned se uklidnila. Jednou jsem dobíhala pozdě z tiskovky a Natálka už stála v kabátku před školkou, sama s paní učitelkou. Máme z toho trauma já i ona. Ale takové věci zažívají i jiné maminky, v jiných profesích. V jeslích jsem se potkávala s maminkou dvojčat, která musela každý den utíkat tajně z práce, aby zvládla vyzvednout děti. I když byla samoživitelka, nedostala žádnou úlevu…

LIBUŠE: Víte, pokud je chození do práce místo mateřské na něčí úkor, je to na úkor ženy. Dítě ošidit nemůžete, práci taky ne, takže pokud odněkud berete, tak ze sebe, protože tu sílu, energii někde vzít musíte. A nejčastěji ze svého relaxu a pohodlí. 

MONIKA: To je přesné! Mám teď dvě malé děti, jsem buď „pracovnice“, nebo vychovatelka, manželka, kuchařka, skladatelka prádla… občas si říkám, kde jsem vlastně chvíli jen já. Proto jsem si teď po sedmi letech zařídila, že mám jedno odpoledne v týdnu jen pro sebe. Nespěchám z práce, nenakupuji na večeři. Jdu si lehnout do sauny, sednout do kina. Klidně sama, jen se tak vypnout a přemýšlet nebo nepřemýšlet vůbec nad ničím. 

LIBUŠE: Jestli něčeho lituju, tak toho, že nemám víc dětí. Když jsem byla na Nově, všichni říkali: ta nemá děti kvůli kariéře. Ale já nemohla otěhotnět. Justina je ze zkumavky, předtím jsem měla několik potratů, což nepotřebujete vykládat na každém rohu. Nemám to štěstí mít pět Justin, i když bych moc chtěla. Ženy mají mít děti a mateřství se s prací skloubit dá vždycky. Je to věc plánování, organizace času. 

MONIKA: Ženy, které dobře zvládají management rodiny, jsou pak skvělé i v práci. Zní to možná blbě, ale matky jsou podle mé zkušenosti v práci výkonnější a efektivnější. Žádné „kávičkování“ a dlouhý kouř… 

Celý rozhovor si můžete přečíst v narozeninovém čísle Blesk pro ženy, které najdete v trafikách, nebo si ho můžete objednat v tištěné nebo elektornické podobě ZDE >>>

Blesk pro ženy

Autor: Linda Kholová