Alice Nellis: Doma musím mít pořád bačkory | Pro ženy | Blesk.cz

Alice Nellis: Doma musím mít pořád bačkory

8. dubna 2019 | 06:00

Alice Nellis (48) je režisérkou, scenáristkou, překladatelkou, hudebnicí, manželkou, mámou. Ne nutně v tomto pořadí, všechno z toho totiž dělá se stejným nasazením. A umí překvapit, teď ji například pohltilo režírování opery!

Máte tři děti, to je zápřah i pro méně vytížené maminky, než jste vy. Jak to stíháte?
Myslím, že stejně jako existují méně vytížené maminky, existují i více vytížené maminky a všechny to nějak musíme zvládat. Jsou období, kdy pracuji hodně, a v tu chvíli je skoro výhoda, že je nás doma tolik, protože starší děti už se mohou postarat o malého a navzájem se zabaví. Což, myslím, je také důležitá škola. Jak pro nás uvědomit si, že naše děti jsou vlastně velmi šikovné a překvapivě zodpovědné, tak pro ně, získávají sebevědomí, protože vidí, že je potřebujeme, že se na ně spolehneme. Pak jsou období, kdy třeba píšu scénář, a to jsem doma zase více, než je obvyklé, a můžu si dovolit trávit s dětmi čas i přes den. Pak je mi trochu líto, že ony musí chodit do školy.

Jste tolerantní matka kamarádka, nebo spíš přísná velitelka?
Snažím se být to, co situace vyžaduje. Ale hlavně chci být člověkem, kterému mohou děti důvěřovat a který je pro ně pevným bodem. To vyžaduje důslednost. Co hlásám, to taky dodržuji. Někdy to není lehké. Celou zimu musím nosit čepici. Doma musím mít na nohách vždy bačkory...

Chodíte s dětmi do kina? Jaké mají rády filmy?
S dětmi do kina chodí většinou můj muž. Je otrlejší, takže i méně povedené kousky hrdinsky snese. Děti milují pohádky. Kluci pak dobrodružné věci, Indiana Jonese, Batmana. Dcera zase dokumenty o koních a samozřejmě jakési teenagerské seriály, kde se mladíci mění na vlky či něco podobného. Já mám ráda filmy, na které se může dívat celá rodina. Jedním z posledních byl třeba Adéla ještě nevečeřela.

Vy jste pořád rozesmátá, přitom některé vaše scenáristické a režisérské počiny jsou trochu smutné, až temné. Proč to?
Lidsky je mi nejbližší žánr temnější komedie. Myslím, že je to taky způsob, jak vnímám svět. Život není pořád legrace, ale když najdete nadhled, určitou lehkost, jde i těžké chvíle snášet snáz. O tom se snažím točit. I když se děje něco strašného, může přijít okamžik, kdy se – třeba jen o malý krok – dokážete od starostí vzdálit. Můžete si říct: Tohle budu jednou někomu vyprávět jako veselou příhodu... Samozřejmě jsou věci tak zlé, že z nich zábavnou historku udělat nejde. Na druhou stranu člověka vždycky někam posunou. Byť nedobrovolně.

Takže jste spíš optimistka?
Nebaví mě jenom kritizovat. A když už, tak i sebe. Když se děje něco špatného, vždycky si položím otázky: Je z toho cesta ven? A pokud není: Dá se z toho aspoň dělat legrace?

Jaké jste měla vztahy s rodiči? Ve vašich filmech jsou některé rodinné vazby popisované krásně láskyplně.
Na rodiče jsem měla velké štěstí. Tak se to asi ve filmech odráží. S maminkou jsem vztah naštěstí nejen měla, ale i mám. Čím jsem starší, tak si jí víc vážím, protože i v relativně vysokém věku se dokázala vyvarovat toho, aby svět dalších generací považovala za výrazně horší, než byl ten její. A téměř nikdy si na nic nestěžuje, což je mimořádné. Tatínka jsem měla báječného, bohužel zemřel dost mladý.

Celý rozhovor s Alicí Nellis si můžete přečíst v novém čísle časopisu Blesk pro ženy. Seženete ho na novinových stáncích nebo si ho můžete v tištěné i elektronické verzi objednat ZDE >>>


Autor: Hana Vítková