2°C
Na svém blogu a instagramovém účtu The Sikls denně sdílí kouzelné fotografie z cest. Ondřej a Kamila se rozhodli dát svému životu úplně jiný rozměr, vykročili ze stereotypu a dnes žijí životy, které jim spousta lidí závidí. A jaké jsou jejich plány do budoucna?
Jak dlouho se zdržíte v České republice?
O: Ideálně do zítra, ale to asi nestihneme koupit letenky. Bavili jsme se o tom, že bychom během září zase odletěli.
K: Vyhlídka byla taková, že jsme chtěli odjet začátkem září, ale kvůli několika povinnostem jsme odlet museli o pár dní odložit.
Cítíte se tady jako doma, nebo domov stále hledáte někde ve světě?
O: Na tuto otázku jsme si sami ještě neodpověděli. Zatím hledáme, kde je doma.
K: To je naše největší dilema. Rádi vidíme rodinu a kamarády, ale jakmile přiletíme do České republiky, objeví se pocit „A co teď?“.
Nudíte se?
K: Pracovně tady nuda není. Jakmile se zjistí, že jsme v Čechách, tak přicházejí nabídky ke spolupráci, různé pozvánky. Často tady taky doháníme resty, které jsme nestihli udělat, nebo zpracováváme materiály z cest. Oba dva jsme workoholici a v Čechách akorát nevíme, jak zaplout do davu.
O: Úplně si nejsme jistí, jestli vůbec do davu chceme zaplout. Jistota je, že Elliot půjde za tři roky do školy. Kde to bude a co budeme dělat ty tři roky, to je otázka.
Nevyčítá vám rodina, že vás vidí tak málo, hlavně tedy Elliota?
K: Rodina vždycky věděla, že to s námi nebude jednoduché. Vidí, že nás cestování naplňuje a že jsme tak šťastní. Na cestách si často voláme. Tím, že se nevidíme každý den, tak je pořád o čem mluvit. Dokonce občas rodina přizná, že s námi mluví víc, než kdybychom byli v Čechách. Rodiče nás občas na cestách také doprovázejí.
Setkali jste se někdy s kritikou, že za takových podmínek nejde vychovávat dítě?
K: Na našich sociálních sítích se s kritikou téměř nesetkáváme. Sledují nás lidé, kteří mají stejné myšlení a spíše nás podporují. Když o nás ale vyjde někde článek a čtou ho lidé, kteří nás vůbec neznají, neví, jací jsme, a neví, jak vychováváme našeho syna a čím jsme si prošli, tak mají tendenci náš způsob života znehodnocovat a snaží se nám říkat, co a jak máme dělat.
O: Diskuze k článkům, které o nás vyjdou, se občas nedají číst. Když vás například začne poučovat sedmnáctiletý kluk, jestli jste se nezbláznili, že jedete s dítětem do Afriky, tak je to spíš k pousmání. Zprávy od fanoušků nás ale pozitivně nabíjí. Když občas začne člověk pochybovat o tom, jestli to má všechno smysl, tak ho tyhle pozitivní zprávy zase nakopnou.
Jak Elliot zvládá cestování?
K: Naprosto dokonale. Nikdo nám to nevěří, dokud to nevidí na vlastní oči. Tím, že je Elliot neustále na cestách, tak si rychle zvyknul a připadá mu to normální. Není pro něj problém vydržet delší lety. Nikoho neobtěžuje ani nepláče. Je to ale pořád jenom dítě a má své dny.
O: A většinu letů prospí.
Kamilo, čekáte teď další dítě. Není pro vás cestování nebezpečné?
K: Měli jsme strach z prvního trimestru, kdy jsme zrovna byli na Aljašce a v Kanadě, a to bylo náročné. Na podzim to bude šestý měsíc, tak už se ani nebojím, že by mě třeba nechtěli pustit do letadla. Pokud mi to lékař vyloženě nezatrhne, tak jedeme dál.
Jak to bude vypadat, až se narodí?
K: Doufáme, že stejně.
O: Nějaké tři měsíce budeme v klidu doma v Čechách, abychom se sžili s novým členem rodiny, ale určitě budeme chtít zase někam vyjet. Přemýšleli jsme, že bychom začali Evropou. Další variantou je pak možná Hawaii, kde bychom zůstali déle. Uvidíme.
Co vám na cestách nejvíce chybí?
O: Klasická domácí strava. Po šňůře hotelů jsme zvolili ubytování v apartmánu, šel jsem do obchodu a uvařil jsem hovězí maso na smetaně s bramborem. Životní stereotyp v Čechách nám ale vůbec nechybí, spíš se ho bojíme.
Jak na cestách zvládáte konflikty?
O: Na to není úplně tak čas, protože oba pořád něco řešíme.
K: Každý si děláme svou práci, o které se společně bavíme a radíme si. Na cestách na ponorku není moc čas. Pořád se něco děje a není důvod se hádat. V krizových situacích oba víme, co dělat. Ponorka na nás přijde většinou v Čechách, když se bavíme o tom, co bude dál. Oba víme, že chceme žít někde jinde, ale snažíme se přijít na to kde a jak to spojit s rodinou a prací.
Která ze zemí se vám líbila nejvíc a která byla zklamáním?
O: Namibie, JAR a rád vzpomínám na Afriku. Dále Austrálie, Arizona a určitě Aljaška. Dlouho jsem neviděl zemi, kde je příroda pánem a člověk je tam někdo, kdo musí poslouchat.
K: Zklamáním pak byly Bahamy, asi trochu Kajmanské ostrovy a zklamaní jsme byli také z Filipín, z ostrova Boracay. Když jsme tam byli poprvé, tak to byl nádherný ostrov, teď je všude neskutečné množství turistů a ostrov ztratil své kouzlo.
Je něco, co byste vrátili, udělali jinak?
K: Asi bychom se vydali na cesty dřív.
Co byste doporučili lidem, kteří by chtěli žít jako vy, ale bojí se udělat první krok?
O: Koupit letenku.
K: Zní to jednoduše, ale něco na tom je. Když má člověk pevný termín, tak zbytek už zařídí. Jinak to bude pořád jen oddalovat. Spoustu věcí jsme před odletem taky nestihli, ale řekli jsme si – no a co? Zbytek se nějak zařídí.
