3°C
Chlapečky máte zatím v nemocnici. Jsou v pořádku?
Ano, naštěstí jsou už dokonce v postýlce, v inkubátoru byli jen první týden. Narodili se o pár týdnů dříve, vlastně nevíme proč, a už po důvodech ani nikdo nepátrá. Ono je to úplně jedno. Poslední tři týdny před porodem mi už doktoři doporučovali, abych ležela a moc nelítala, dokonce mě chtěli hospitalizovat, což jsem odmítla. No, a protože jsem naposledy rodila před rokem a kluci byli na svůj věk velcí, tak to šlo všechno šupem. Už jsem kloučky prostě neudržela. A to víte, že jsem zpytovala svědomí.
Pročpak? Měla jste pocit, že jste měla dělat něco jinak?
Přemýšlela jsem, jestli jsem někde neudělala nějakou chybu, rozebírala si všechno v hlavě zprava, zleva, ale nakonec jsem toho nechala. To bych se musela zbláznit. Naštěstí kluci prosperovali. Měli ze začátku trochu problémy s plícemi, ale hodně rychle se adaptovali a už po týdnu na resuscitačním oddělení je v nemocnici přeložili do takového „dopékacího“ režimu. Takže ještě pár dní počkáme, až „zestárnou“ do třicátého šestého týdne, další podmínkou jsou dvě kila váhy, a tu už splnili. Vlastně jsou od začátku docela velcí. Vedle nás ležely děti starší, menší, a nebyly z dvojčat. Taky se kluci samozřejmě musí být schopní bez problémů najíst a mít v pořádku oči a ouška. Už jen chvíli a konečně pojedeme domů!
Těšíte se, nebo bojíte?
Strašně se těším a strašně se bojím. Dala bych cokoli za to, abych je už měla doma. A zároveň mám strach, jak to budu všechno zvládat. Největší hrůzu mám z toho, jestli budu schopná dát všem pozornost, kterou si zaslouží. To mě pronásleduje celé těhotenství. Dcerka Iman je ještě maličká a všechno nasvědčuje tomu, že se za chvilku rozběhne. A to bude mazec. Volkan se chystá do Keni, kterou bohužel nemůže odložit, a já už připravuji excelovou tabulku, kde bude rozpis, co kdo a kdy bude dělat. Nejsem typ, který si říká o pomoc, vždycky mám pocit, že musím všechno zvládnout sama a neotravovat okolí, ale tady už přestává legrace. Teď už fakt není čas na hrdinství.
Když jsme spolu mluvily naposledy, říkala jste, že byste dvojčata také ráda porodila doma, stejně jako jejich starší sestřičku. Nakonec se děti narodily v porodnici, nebyla jste zklamaná?
Kdepak! Vůbec! Nikdy bych neohrozila je ani sebe. Říkala jsem si, že chci především rodit spontánně, ne císařem. Domácí porod byl od začátku v rovině vytouženého snu, ve který jsem ale moc nevěřila ani já sama. V případě dvojčat je totiž tolik neznámých, a to do poslední chvíle, že se nedá nic moc plánovat, což se také v mém případě potvrdilo.
Miminka přišla jako blesk z čistého nebe...
Trochu. Já jsem ten poslední týden před porodem byla u kamarádky na chatě. Starala se o mne úplně exkluzivně, protože věděla, že bych měla být v klidu, s nohama nahoře. Jen na mě pokřikovala: „Lehni, sedni, nehýbej se,“ a já se tedy prakticky nehýbala. Až jsem měla výčitky. Nenechala mě ani uvařit Iman kaši. Takže jsem byla v porovnání s předchozími týdny v naprosté pohodě. Pak jsem jela vyzvednout Davida, nejstaršího syna, na tábor, který byl u mámy na chatě, 130 km daleko od Prahy. A tam mi v půl osmé večer praskla voda. Takže jsem chudáka svoji paní doktorku vytáhla z večeře, že je to tady. Jeli jsme v pátek večer do Prahy, na každém rohu opravy silnice nebo bouračka… Bylo to jako z filmu.
Jsou si podobní?
Vůbec! Chodí se tam na ně dívat a kroutí hlavou, jak tohle mohou být dvojčata. Teo je úplně černě zarostlý a má obrovský turecký nos, nejspíš po svém strejdovi, Volkanově bratrovi. A Ben má zase vyloženě africké rysy a široký nosík, akorát je nazrzlý. Je to fakt sranda, zase každý vypadá úplně jinak a žádný jako já.
Celý rozhovor s Lejlou Abbasovou si přečtěte v novém čísle Blesku pro ženy:
