Narodila jste se v Hanoji. Jak vzpomínáte na dětství?
Ve Vietnamu jsem žila do svých pěti let. Chodila jsem do školky. Týden co týden jsme si hráli na válku. Byli jsme rozděleni do táborů, někdo byl lékař, jiný voják. Já jsem musela stavět tanky.

A potom jste se přestěhovala do Čech…
Máma odletěla v roce 1993. Měla v plánu si tady vydělat kapitál a splnit si sen. Pracovala jako farmaceutka a chtěla si založit v Hanoji vlastní lékárnu. Jenže po roce se rozhodla, že tady ještě zůstane.

A vy a táta jste se vypravili za ní…
Ano, protože máma chtěla ještě vydělat další peníze, které byly ve srovnání s platem ve Vietnamu opravdu velké. Jenže táta dělal ve Vietnamu policajta a tady z něho byl jen stánkař. On to neunesl, s mámou se rozvedli. Ona založila novou rodinu a už jsme tady zůstali.

6 věcí, které by měl každý táta dělat pro svou dceru

Začátky asi nebyly jednoduché…
Jako malé dítě jsem to tak nevnímala. Naučila jsem se počítat, začala chodit do školky, potom do školy. Pořád jsme se stěhovali. Žila jsem všude možně – od Chomutova přes Františkovy Lázně, České Velenice, Novou Bystřici až po Zábřeh na Moravě. Pamatuju si třeba, jak na tržišti máma postavila stánek a byla tam sama. Já jsem jedla koblihu, najednou se zvedl vítr a celý stánek spadl.

Přijela jste do Čech v době, kdy tady ještě zdaleka tolik Vietnamců nežilo. Jak vás brali spolužáci?
V první druhé třídě úplně normálně. Pak si pamatuju, jak si ze mě v Zábřehu utahovali a vždycky říkali jeden druhému: „Hele, řekni jí taky ťin ťong a taky dostaneš facku…“ Nakonec jsme měli krásné vztahy, a když jsem se stěhovala, tak mi to bylo líto.

Sestřička Tien z Ordinace: Jakým problémem rozplakala Jana Čenského?

Řešila jste někdy, jestli jste víc Vietnamka, nebo Češka?
Do patnácti ne. Pak jsem se začala pídit po svých kořenech, a tudíž jsem se kamarádila víc s Vietnamci. Začala jsem chodit s vietnamským klukem, který uměl dobře česky, ale zároveň mluvil dobře i vietnamsky a donutil mě psát třeba esemesky ve vietnamštině. Já jsem si to nechávala překládat od starší sestřenky, která na rozdíl ode mě chodila ve Vietnamu do školy. Postupně jsem se vietnamštinu doučila. Dnes si pro sebe beru z obou kultur to nejlepší.

Když jste oznámila v rodině, že si vezmete Čecha, měla s tímhle rozhodnutím rodina tak trochu problém?
Kdybych v Čechách měla malou rodinu, bylo by všechno jednodušší. Ale já ji mám opravdu velkou a jsem ze všech dětí (sourozenců, sestřenic a bratranců) druhá nejstarší. Dlouho jsem měla v sobě zafixovaný model, že jediný správný manžel bude Vietnamec. S několika jsem chodila, ale nevyšlo to. Navíc jsem si pak řekla, že je jedno, kdo nakonec můj muž bude. A vyšlo to takhle. Rodiče tenhle fakt prostě museli přijmout.

Asi pro něj nebylo jednoduché jít žádat o vaši ruku…
Nebylo to jednoduché ani pro jednu stranu. Nerozuměli si. Skončilo to tak, že řekl: „Já v létě, láska, brát se, svatba, můžu?“

Celý rozhovor s Ha Thanh Špetlíkovou si můžete přečíst v novém čísle Blesku pro ženy: 

Autor: archiv

Branky, body, kokoti: Vysíláme z Ostravy, prasáci připluli po Vltavě!

5 tajů orgasmu aneb Co chtějí všichni vědět, ale bojí se zeptat