4°C
Obrazy jste si prohlížel s velkým zaujetím. Máte rád malířství?
Jsem kreslíř a tohle bych namalovat neuměl. Moje maminka je akademická malířka, takže jsem na vernisážích a výstavách vyrůstal. Na abstraktní umění jsem nikdy moc nebyl, máloco se mi líbí, ale tohle je paráda! Věděl jsem, že to bude super, protože tihle mladí umělci, kteří tu dneska jsou, mají sice Downův syndrom, ale jsou upřímní. Mám moc rád pravdivé lidi a tihle lidé mají obrovský dar pravdy ve všem, co dělají. Už jsem viděl jejich divadlo, zpívat je a dneska jsem si zašel na tuhle výstavu. Je to vždycky opravdové, není v tom žádný kalkul, není to komerční a je v tom obrovské srdce. Jsou mi velice blízcí, sám si myslím, že mám nějaké syndromy a patřím k lidem, kteří mají hodně ubráno v základních věcech, ale zase umím zpívat a kreslit. Když jsem byl dítě, tak mě ve třídě napomínali za to, že jsem zvláštní a divný, a bylo to pro mě hrozně těžké. Chtěl jsem být jako ostatní děti, takže pro ně mám pochopení, ale když se podívám na obrazy, jsem úplně v úžasu, protože tohle je opravdu nebývale krásné a úplně mě to dojímá. Kdyby nebyly tak drahé, tak bych si je koupil!
Kreslíte. Proč jste nezkusil malovat? Bojíte se štětce, nebo vás kresba víc naplňuje?
Mám rád kresbu a linku, malování je úplně něco jiného. Kreslil jsem odmalinka a dobře. První škola, na kterou jsem se hlásil, byla UMPRUM, tam, kde byla moje maminka. Nikam mě nevzali, protože jsem měl problém s češtinou, jsem dysgrafik a dyslektik a s těmito předměty jsem měl vždycky problém, mnohdy jsem se snažil aspoň o čtyřku. Kvůli tomu jsem šel na hudbu, protože tam tyhle předměty nebyly. Štětci se musíte věnovat a já jsem se soustředil na tužku. V naší rodině je to samý umělec, děda byl malíř a loutkař. Takže to má obrovskou tradici, moje máma by se z těchhle obrazů zbláznila. Je vidět, že nad sebou měli nějaký dohled, ale myslím si, že jsou opravdu unikátní a mají cenu!
Kolik doma máte obrazů a jak často do umění investujete?
Mám hodně obrazů od maminky a pak mám svého nejoblíbenějšího malíře, který mě provází celým životem a kterého znám osobně. Odmalička sleduje mou práci a já obdivuju jeho tvorbu – je to Ivan Komárek. Pro mě je něco jako český Picasso, podle mě nedoceněný. Doma mám spoustu jeho obrazů. Když jsem byl dítě, všichni spolužáci měli v dětském pokoji na stěně třeba Spice Girls, a já jsem tam musel mít olejomalby. Vyrůstal jsem s tím a obrazy se se mnou stěhují celý život, jdou se mnou a vytvářejí charakteristickou atmosféru, která se hrozně těžko popisuje. Mám je doma naskládané, nevím, kam je všechny dát, potřeboval bych ještě takovou malou galerii k tomu svému domečku.
Sdílíte se svou přítelkyní její sportovní nadšení? A ona sdílí váš cit pro umění?
Musí sdílet můj cit pro umění, stejně jako já její tenis. Myslím, že svůj vkus na design a obrazy jsem do ní obtiskl v podstatě bez práce. Ona už teď kolikrát říká „to je hezká věc“, protože ví, že já řeknu: „Ano, moc hezká.“
Obtiskla takhle ona do vás tenis, hrajete spolu?
Nehrajeme, ale obtiskla do mě sport tak, že nosím sportovní obuv a zjistil jsem, že je to hrozně příjemné, a objevil jsem díky ní tepláky, zdravou stravu. Občas mám takové záchvaty, jako že začínám cvičit, to ovšem nevydrží déle než týden. Jako ji já nikdy nemohu dohnat ve sportu, tak ona bude mít co dělat, aby dohnala všechno, co bych chtěl. Ona na to nemá čas a já po ní nemůžu chtít, aby se nějak umělecky vzdělávala, protože ona dává zase všechno do sportu. Zaujala mě svým vkusem v oblékání. Když s někým jste nějakou dobu, tak se to všechno propojí, což je na tom to nejhezčí.
Když má Bára tak nabitý program, najdete třeba společný termín na dovolenou?
Měli jsme jednu po čtyřech letech, byla na pět dní a z toho jsme tři dny řešili nového trenéra, takže dovolená vlastně nebyla. Čím je Bára starší, tím musí také víc trénovat a je pak pochopitelně unavenější. Nesmím si pak brát osobně to, že není naladěná, říkám si kolikrát, že už ji to se mnou nebaví, ale ona je opravdu jen vyčerpaná. Je neuvěřitelně houževnatá, cílevědomá a dává do toho všechno. Neznám nikoho takového.
Na co se v nejbližší době nejvíc těšíte?
Teď v sobotu mám romskou kapelu Gipsy Brothers, kde jsem jediný Nerom, jinak tam jsou romské hvězdy za několik generací a já zpívám v romštině. Je to úžasné, temperamentní a neskutečně mě to nabíjí.
Léto je plné festivalů, kde vás budeme moci vidět a slyšet?
V srpnu hraju na nějakých festivalech, ale červenec mám po třech letech volný, i od tenisu. Chtěl jsem si dát trošku volna. Volno pro mě totiž většinou neexistuje. Vyhledávám samotu na kreslení a muzicírování, a ještě teď mám koníčka: zvířata a zahradu. Budu sklízet rajčata a na to se těším.
