Neplacení alimentů ji dostalo do vězení, partner jí vzal děti. Sedm let je neviděla

27. května 2018 | 06:00

Hana Výborná (32) má za sebou zkušenost, kterou by nepřála zažít nikomu dalšímu. Kvůli své lehkovážnosti se dostala do vězení za neplacení alimentů. Do toho jí otec jejích dětí znemožnil styk s nimi. Svůj příběh sepsala společně s kamarádkou do knihy s názvem Cela č. 33 a my jsme si o tom, proč a jak ke všemu došlo, popovídaly.

Proč jste se rozhodla, že svůj příběh sepíšete do knihy?
Chtěla jsem, aby lidé věděli, jaké to ve vězení opravdu je, a aby se poučili z mého příběhu a nedělali takové hlouposti jako já.

Jaké hlouposti jste dělala, že vás to přivedlo až do vězení?
Neplatila jsem výživné na dvě nezletilé děti, na to konto jsem měla soud a ten mě nejdříve odsoudil na tři, potom na sedm a nakonec na deset měsíců. Úplně zbytečná věc.

Jak to, že vaše děti nebyly u vás, ale u otce?
Děti žijí u otce, má je v péči, domluvili jsme se tak. Rozešli jsme se před sedmi lety, když jim bylo pět a šest let. On už si našel novou ženu a vzali se.

Jak jste spolu byli dlouho?
Osm let. V té době jezdil s kamionem, takže jsme se moc často nevídali, ale dalo se na to zvyknout. Seznámili jsme se, když jsem byla ještě na škole, a hned jsem otěhotněla. Tím pádem jsem místo do práce nastoupila na pracovní úřad. Od té doby jsem byla doma. Jedno dítě, druhé dítě a nikdy jsem nepracovala. Také proto jsme se domluvili, že děti budou u něj.

Jak vysoké jste měla alimenty?
Nejdřív to bylo pět set, potom tisíc, dva a teď už čtyři. Nejhorší je, že já jsem ty peníze na placení měla, ale místo abych to zaplatila, tak jsem si raději něco koupila nebo to prostě utratila jinak. Nakonec se dluh vyšplhal asi na devadesát tisíc.

Jak ty soudy probíhaly?
Byly tři, když jsem byla ještě venku. Nejdřív jsem dostala podmínku dva měsíce, ale jelikož jsem neplatila, tak proběhl další soud, kam jsem ani nepřišla, a na třetím už mě odsoudili. Když dostanete podmínku, tak v okamžiku, kdy vás zavřou, tak se podmínky změní na trest odnětí svobody, takže jsem dostala deset měsíců.

Jak často jste se s dětmi vídala?
Jelikož si můj bývalý okamžitě našel novou ženu, tak začaly problémy. Děti naočkoval proti mně a začaly mi říkat "Hano" místo "mami" a "mami" začaly říkat té druhé. Těžce jsem to nesla, ale nešlo s tím nic dělat. Když jsme byli domluvení, že přijdu na Vánoce s dárky, tak jsem přijela a nebyli doma. Když jsem za nimi přišla znova, tak mi děti řekly, že se mnou nikam nejdou. Snažila jsem se jim psát, ale bývalý mi zablokoval všechny sociální sítě i e-maily.

To jste se nikam kvůli tomu neobrátila?
Byla jsem na sociálce a paní mi řekla, že jediný způsob, jak se k dětem dostat, je, že budeme navštěvovat psychologickou poradnu nebo – pokud s tím obě strany nebudou souhlasit – soudy. Já ale nechci děti tahat po soudech.

Takže vy jste je během těch sedmi let vůbec neviděla?
Ne, jen fotky z tábora a ty jsem dostala od sociálky. Bývalý mi slíbil, že mi udělá ze života peklo, a splnil to, a to přes děti. Ony vědí, že jsem jejich matka, ale já vím, že kdybych se o ně soudila, tak mi to, že jsem neplatila alimenty a byla ve vězení, moc nepomůže. Pořád doufám, že si ke mně najdou cestu.

Zmínila jste se, že jste se ani nedostavovala k soudu, jak vás tedy dostali?
Já jsem se v té době různě stěhovala po Praze a neměla jsem žádné trvalé bydliště, takže nebyla schránka, kam by mi to doručili. Byla jsem hledaná osoba a snažili se mě najít přes známé, telefon, Facebook. V té době jsem byla u jednoho kamaráda a nějak jsem tušila, že je něco špatně. Divně mi šumělo v telefonu. Toho kamaráda policie trochu fintou přiměla k tomu, že jim řekl, kde jsem, takže jsem nestihla utéct.

Tak utíkat byste nemohla stejně moc dlouho, dohnalo by vás to vždycky nějak, ne?
Asi určitě. To bylo nevyhnutelné. Mají spoustu různých vychytávek, přes které člověka najdou. Když si pro mě přišli, tak jsem si akorát žehlila vlasy a byla jsem v tílku a kalhotkách. Najednou zabouchali u dveří a byli v civilu. Otevřela jsem jim a sbalili mě. Celou dobu jsem si myslela, že mě pustí. Okamžitě mi vzali telefon a já si vůbec nepamatuju čísla ani adresy.

A mohla jste si aspoň něco s sebou sbalit?
Hygienu. Všechno ostatní mi dali, i spodní prádlo, jestli se těm bombarďákům dá tak říkat. Nejdříve mě odvezli na stanici, kde se mnou sepsali papíry, udělali mi prohlídku, při které jsem se musela svléknout do naha před paní kapitánkou. Pak mě vzali na Ruzyni, tam jsem byla tři týdny, než se rozhodlo, kde budu umístěna. Nakonec to bylo do Světlé nad Sázavou, kde je největší ženská věznice.

A ve vězení v Ruzyni to vypadalo jak?
Přivezli mě, sepsaly se další papíry, pak jsem se musela zase svléknout do naha, vzali mi všechny moje věci a vyfasovala jsem jejich červenou teplákovku, spoďáry, podprsenku, deku, zubní kartáček, pastu, polštář a povlečení. Jediné, co mi nechali, byly boty – a já na sobě měla červené lodičky. Každý den tam můžete jít na hodinu denně ven. Takže já se tam procházela v červené teplákovce s červenými lodičkami. To tam ještě neviděli!

Jak to vypadá na cele a s kolika dalšími tam jste?
Tam jste ve čtyřech, jsou tam čtyři postele, stůl, židle, umyvadlo, záchod a skříňky. Během těch tří týdnů, které jsem tam strávila, jsem musela absolvovat zdravotní kolečko, aby se zjistilo, jestli nemám žloutenku, AIDS nebo nějakou jinou chorobu. Potom vás teprve mohou poslat dál. Je tam spousta feťáků a bezdomovců, takže to není žádná legrace.

Jaké spolubydlící jste měla v první cele?
Jednu Romku a jednu bělošku. Obě dvě fešačky, byly tam za krádeže a distribuci omamných látek. Na Ruzyni jste celou dobu jen na cele a jednu hodinu denně venku na dvoře. Když mě pak přesunuli na Světlou, tak tam máte celé patro a na něm šedesát ženských v pokojích po osmi.

Jak jste se tam aklimatizovala zpočátku?
Špatně. Byla jsem psychicky úplně na dně, nejedla jsem a nejhorší bylo, že jsem neměla ani kontakt na známé. Neměla jsem telefon, oni vám ho už nedají a já si nepamatovala žádné číslo. Jediné, co jsem měla, byla obálka se známkou, a to byla moje jediná možnost, jak se spojit se světem a doufat, že to dojde. Já si pamatovala akorát jméno kamaráda, vesnici, ale ulici a číslo popisné ne.

Vy nemáte rodiče?
Otce mám nevlastního a matka se se mnou už od patnácti let nebaví. V té době jsem lítala v drogách. Pak jsem se z toho dostala a matka chtěla, abych šla pracovat, ale já jsem si chtěla dodělat školu. Vzala si mě k sobě babička, abych mohla do školy. Když jsem si tedy měla vybrat jednoho člověka, zvolila jsem kamaráda, protože babička už byla moc stará.

Dopis tedy došel?
Naštěstí, jak se na vesnici všichni znají, tak ano. Kamarád se mi potom snažil pomoct, co to jen šlo. Chtěl zařídit, aby mi zkrátili trest, ale to nebylo možné. Alespoň jsem měla konečně kontakt se světem, přivezl mi boty, abych nemusela pořád chodit v těch lodičkách.

A jak to tam probíhá s výměnným obchodem?
Každý den vidíte sto ženských na snídani, obědě i večeři. Je to rozděleno na A, C a ostrahu. Já jsem byla v tom lehčím, ale přesto jsem seděla vedle holky, která pobodala chlapa, nebo mladé matky, která uřízla dětem prst na rukou. Všechny tam ztloustnou, protože jsou to narkomanky, které roky nejedly a jen fetovaly. Nesmíš se dívat ženským do očí, protože jinak tě chtějí zmlátit. Já obchodovala s tabákem.

Našla jste si tam nějakou spřízněnou duši?
Zezačátku, ale nakonec jsem zjistila, že není radno někomu důvěřovat. Většina se tam pohybuje ve dvojicích, aby si kryly záda, nebo jsou to lesbičky. Já jsem zjistila, že když tam někomu něco řeknete, tak se to zákonitě obrátí proti vám. Kamarád mi vozil hodně tabáku, což je velmi dobré platidlo. Takže tím jsem si udržovala všechny od těla a nikdo si nedovolil mi ublížit.

Co tam celý den děláte?
Ve tři čtvrtě na šest je budíček a v šest je nástup na počítání. Ve tři čtvrtě na sedm je snídaně a po ní aktivity. Já jsem vyučená keramička, takže jsem dělala keramiku. To bylo tak na tři hodiny. Potom oběd, zase kontrola skříněk a sčítání. Jsou služby na úklidy. Pak jsme třeba háčkovaly čepičky pro miminka. Nejste tam za odměnu, takže se nikdo přes den neválí. Postel musí být vypnutá, skříňka srovnaná.

Co vás drželo nejvíc nad vodou?
Jak se mi můj kamarád snažil pomoct. Říkala jsem si, že když on vyvíjí tolik úsilí, aby mi pomohl, že já to nevzdám.

Co jste si z toho odnesla?
Zjistila jsem, že jsem neměla žádný cíl a zbytečně jsem mrhala životem. Začala jsem pracovat a musím říct, že mě to baví. Chci se učit jazyky a vzdělávat se. Chci, aby moje děti na mě mohly být hrdé a našly si mě, až dostanou rozum. Moje dopisy se k nim nedostanou a napsaly mi, že nechtějí, abych je kontaktovala, že se mají dobře. Také proto jsem se rozhodla, že sepíšu svůj příběh do knihy Cela č. 33. Touto knihou chci varovat čtenáře, aby se vyhnuli zbytečným chybám, které mohou vést k fatálním důsledkům.

 

Diskuse ke článku
.
DesktopMobile