Čtenářka Adéla: Vzdala jsem se dětí. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Adéla: Vzdala jsem se dětí. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života

14. listopadu 2016 | 06:00

Mateřský pud není samozřejmostí a některé ženy ho prostě nemají. A to ani v případě, že jsou matkami. Čtenářka Adéla to zná na vlastní kůži. Bohužel včetně nemilosrdného odsouzení svého okolí.

S Pepou se znám od základní školy. Seděli jsme v jedné lavici, běhali spolu po venku, hráli si na písku, na maminku a na tatínka a na střední škole na doktory. I když jsme na vysokou školu nastoupili každý jinam, naše cesty se nikdy nerozdělily.

Když Pepa našel po vysoké práci v Praze, mohli jsme se zase vídat častěji a samozřejmě jsme velmi rychle zjistili, že kromě velkého přátelství k sobě cítíme i sexuální přitažlivost. Už za měsíc jsme si hledali společný podnájem a začali plánovat společnou budoucnost.

Biologické hodiny

Cestovali jsme, bavili se a společně žili. Já jsem budovala kariéru v managementu, Pepa si vedl dobře jako programátor na volné noze a jako bonus nemusel vstát z gauče, ale pracoval z domova. Takže u nás bylo pořád uklizeno, mě po návratu z práce čekal milý Pepa a uvařená večeře a nikdo se nestresoval.

Po dvou letech společného žití, když mi bylo šestadvacet, začal Pepa mluvit o dětech. Ovšem úplně jinak než mí stejně staří, nebo dokonce o deset let starší kolegové. Můj přítel je chtěl. Strašně. Já jsem tu potřebu nikdy necítila, ale když jsem viděla, jak se můj milý stará, připravuje, šetří a nadšeně plánuje, co všechno s nimi bude dělat, začala jsem nad touto variantou uvažovat.

Otcovská dovolená? Jsi normální?

Domluvili jsme se, že dítě mít budeme, ovšem za velmi jasných podmínek: já se tři měsíce po porodu vrátím do práce a na rodičovské a následně otcovské dovolené zůstane doma Pepa. Oba jsme byli nadšení. Naše okolí podstatně méně. Já byla okamžitě krkavčí matkou a Pepa podpantoflákem.

Lukášek se nám narodil velmi brzy od našeho rozhodnutí. Čekala jsem, jestli se po porodu dostaví hřejivé pocity bezbřehé lásky, ale to se nestalo. Nechápejte mě špatně, oba své syny miluju, ale abych se chodila desetkrát za noc koukat do postýlky, jak spinkají, od toho tu byl Pepa. Toho naopak mateřské hormony zasáhly dokonale.

Neměla jsem kývnout

Šestinedělí mě vyčerpávalo, byla jsem nevyspalá, podrážděná a nemohla jsem se dočkat, až uplynou tři měsíce a já se vrátím do práce. Od té doby začalo zase všechno fungovat. V práci jsem se mohla soustředit, těšila jsem se na odpoledne s kluky a večery s mým báječným přítelem. Po roce ale přišel Pepa s tím, že bychom si měli pořídit ještě jedno.

Věděla jsem, že další dítě nechci, že s mým mateřským přístupem, který v reklamách na plenky rozhodně neuvidíte, bych měla u jednoho dítěte zůstat, ale podlehla jsem Pepovým prosbám a argumentům, proč by měl mít Lukáš sourozence. Otěhotněla jsem téměř okamžitě a porodila Šimona. A už od té chvíle jsem prakticky utíkala z domova.

...
Rodičovská dovolená 2017: Vše, co potřebujete vědět

Nemohla jsem dýchat

Do práce jsem nastoupila zase po třech měsících po porodu. Protože jsem tentokrát neměla mléko a Šimon byl od začátku na umělém mléku, neměla jsem pádný důvod spěchat domů. Brala jsem si přesčasy, jezdila čím dál častěji na služební cesty. Když bylo klukům tři roky a rok, přišla nabídka jet na dva roky do Londýna na hlavní pobočku naší firmy. Vlastně jsem nad tím ani moc neuvažovala...

Pepa viděl, že trpím a že nemá cenu mě držet doma. Ostatně, trpěl by tím i on i oba kluci. Domluvili jsme se, že děti zůstanou v jeho péči, a já jsem odjela do Anglie. Domů létám na každý druhý víkend a vždy si to s chlapečky báječně užijeme. Pepa si už po třech měsících našel přítelkyni, která má holčičku z prvního manželství a je přesně tou ženou, kterou si zaslouží on i mé děti: milující, pečující, domácí. Je to skvělá ženská, máme se rády.

Vím, že si o mně mnozí myslí, že jsem příšerná ženská, ostatně od okolí jsem se to dozvěděla mnohokrát. Mě na tom nejvíc štve, že se nikdo nekouká na to, že jsem takhle šťastná nejen já, ale i otec mých dětí a mé děti samotné. A o to by mělo jít především, ne? Když se dětí "vzdá" otec, nikdo to neřeší, ale když totéž udělá matka, je hned hydra bez srdce. Jenomže svět prostě není černobílý.

Čtenářka Adéla; foto ilustrační

Autor: red