2°C
V Čechách panuje názor, že feminismus je překonaný a muži i ženy mají rovné možnosti a příležitosti, je to pravda?
Zdá se mi, že dřív se o tomto problému mluvilo jen na genderových studiích a v relativně uzavřených komunitách. Během posledního roku naopak cítím, že se toto téma, dostává do popředí. A to nejenom u nás, ale po celém světě. Vyrojilo se několik skupin, které se feministickým tématům začaly věnovat, od mainstreamových, jako je například spolek Konsent, který řeší problematiku znásilnění, až po okrajové, jako jsou třeba Radikální feministické křesťanky. Takže si myslím, že feminismus naopak teď zažívá malou renesanci.
Znamená to, že feminismus potřebujeme? Že v Čechách ještě rovnost pohlaví není?
Feminismus potřebujeme - a nejen my ženy, ale i muži, je v něm hodně osvobozujícího potenciálu. Genderová rovnost je tu sice možná na papíře a v zákonech, ale myslím si, že skutečnost tomu zdaleka neodpovídá.
V čem konkrétně?
Problémem jsou nejrůznější genderové stereotypy. Osobně myslím, že by feminismus měl být schopný myslet především na neprivilegované ženy, které dnes nemají téměř žádné zastání. To nejsou žádné malé skupiny, ale například důchodkyně, ženy s nízkými příjmy a také "samoživitelky". O nich by se mělo mluvit v první řadě.
Jak je na tom Česká republika z hlediska práce a kariéry žen?
Neustále u nás přetrvává nerovné odměňování. Při kontrole České obchodní inspekce, kterou zadal úřad ombudsmanky, se asi na sto místech zjistilo, že ženy dostávají na stejné pozici jiný plat, než muži.
Argumentem často bývá, že pokud zaměstnám ženu, hrozí, že odejde na mateřskou dovolenou, nebo bude častěji doma s dítětem, což mě jako zaměstnavatele znevýhodňuje.
Muže se nikdo nezeptá, jestli bude doma s nemocnými dětmi, i když je otcem. Já jsem přesto přesvědčená o tom, že odpovědnost za dítě by měli mít oba rodiče, pokud je to možné, ať už je to model žena-muž, žena-žena, nebo muž-muž. Problém v rozdílné výši platů začíná právě u samozřejmosti, se kterou předpokládáme, že ženy budou odcházet na mateřskou dovolenou a budou se primárně starat o děti. S tím souvisí jejich nižší odměna za práci a pomalejší kariérní růst. Všechny tyto aspekty se pak podepisují na našem každodenním rozhodování, které proto z logiky věci nemůže být svobodné.
Takže si ženy nemohou dělat, co chtějí?
No úplně ne! Představte si, že bychom měli všichni stejné podmínky, stejné platy a nebyla by tam tato ohrožení. Pak by na rodičovskou dovolenou pravděpodobně muži chodili mnohem častěji. Ostatně Liga otevřených mužů nedávno zveřejnila výzkum, že 50 procent mužů by si přálo jít na rodičovskou dovolenou, jenomže jsou si vědomi toho, že jako muži mají často lepší pracovní příležitosti a vyšší finanční odměnu, než ženy. Takže ve chvíli, kdy nám socio-ekonomická realita takto výrazně vstupuje do životů, je v podstatě nemožné bavit se o rovnosti pohlaví.
Spousta mužů, ale i žen považuje péči o děti za přirozenou roli ženy, takže představa, že by nechaly na rodičovské dovolené partnera, pro ně může být nepředstavitelná.
Myslím si, že ohánět se přirozeností v době takto výrazného technologického pokroku je v mnoha ohledech zavádějící. Je naší přirozeností vrátit se zpátky do jeskyní? Chodí naši muži lovit zvířata do lesů?
Vy sama si dokážete představit, že by na rodičovské dovolené byl váš partner?
Ano, sama jsem matkou, ale primárním pečujícím našeho druhého dítěte je momentálně můj muž, který je na rodičovské dovolené, péči sdílíme a věřím, že to je tak nejlepší. Myslím si, že by nás naše pohlaví rozhodně nemělo předurčovat k tomu, abychom museli přijímat nějaké genderové role. Chci, abychom měli možnost se rozhodnout, co je pro mě a pro mé blízké okolí správné.
Myslíte si, že ženy nemají pocit, že tím správným pro ně a jejich okolí je zůstat doma s dětmi?
Na rodičovskou dovolenou chodí v 98 procentech ženy a já jsem přesvědčena o tom, že si tuto volbu všechny svobodně nevybraly. To číslo je tak vysoké, že je to prakticky nemožné. Navíc zkušenosti ze zemí, kde se mnohem víc podporuje sdílená péče, ukazují, že se tím také vyrovnává pracovní trh. Zaměstnavatelé například ve Skandinávii nejsou opatrnější v zaměstnávání žen. Šance, že na rodičovskou dovolenou odejde muž, je tam totiž podobně vysoká, jako šance, že na ni odejde žena.
Proč se sdílená péče nepodporuje víc i u nás?
V Čechách podle mě dost trpíme tím, že naše společnost je hodně homogenní, což souvisí s další řadou problémů. Jsme všichni hodně bílí, víceméně zástupci střední třídy. O nějakém multikulturalismu se také moc mluvit nedá a tohle všechno dohromady vytváří stereotypní představy, které uplatňujeme na druhé.
Myslíte si, že to vývoj v naší společnosti zpomaluje?
Zjevně nemáme moc zkušeností s jinakostí a tím pádem máme také ztuhlý přístup k tomu, jak ji přijímat a jak s ní nakládat.
Na druhou stranu jsou státy, kde jde vývoj spíš nazpátek. Mám na mysli například Polsko, nebo některé státy USA, kde se výrazně zpřísňují podmínky pro ukončení těhotenství a o tom, jak by žena měla nakládat se svým tělem, vlastně rozhoduje vláda, v níž jsou výrazně více zastoupeni muži…
Je to fascinující. Musím se přiznat, že jsem měla pocit, že tyto otázky už jsou naprosto mimo. Teď nedávno ale byla do seriálové podoby převedena kniha Příběh služebnice od Margaret Atwoodové, která je považovaná za ikonu feministického myšlení. A když jsem ho sledovala, nejděsivější mi na něm přišlo, do jaké míry připomíná realitu. Byť přehnanou. Ale abych nebyla jen negativní, tak tahle míra útlaku má také druhou stranu mince a tou je silné vzedmutí ženského hnutí napříč celým světem. Takže snaha omezovat ženy i tímto fyzickým způsobem má za výsledek i to, že se pouští do protestů a ukazují, že jsou rozhodnuté a schopné se tomu postavit. Což je jenom dobře.
