7°C
Skutečnost, že se Amy Schumer objevila v magazínu Glamour jako jedna z plus size žen, které mají inspirovat ostatní, herečku nepotěšila. Ač to možná redaktorky magazínu předpokládaly, Amy se totiž objevila vedle dam Adele, Ashley Graham a Melissy McCarthy, na jejichž postavy označení boubelka sedí rozhodně víc.
Zatímco zmíněné tři dámy nosí běžně velikost 44-46, Amy obléká 38-40. Označení plus size, které je v Americe běžné od konfekční velikosti 46, tedy skutečně není na místě. Takže pokud budeme označovat ženu s velikostí 38 za boubelku, jakou velikost by tedy žena měla nosit, aby měla normální postavu? A jakou, aby se dala považovat za štíhlou?
Na jedné straně adorujeme podvyživené modelky s obvodem boků, který je zdravý možná u desetiletých holčiček, na straně druhé tleskáme nad morbidní obezitou některých skutečně plus size modelek, které si z ní dělají přednost, jako je například Tess Holliday. Obojí je stejně zvrácené. Ženu s přirozeně pěknou, zdravou postavou, jakou má Amy Schumer, označíme za plus size. Jestli je tahle holka oplácaná, jdu se rovnou zastřelit.
Navíc – proč by u žen, které nás inspirují, mělo být vůbec důležité, jakou mají velikost kalhot, bot nebo podprsenky? Přijde mi to podobně absurdní jako sestavovat žebříčky plešatých mužů, kteří hýbou světem, nebo osob, jejichž intelekt přesahuje jejich výšku. Ovšem takhle absurdní žebříčky v mužském světě nenajdeme.
Je to o to smutnější, že trhlé žebříčky hodnotící ženy podle vzhledu sestavujeme my samy. Ženy klidně mluví o tom, že za úspěchem nějaké ženy stojí nějaké protože nebo přestože (přestože/protože má kila navíc, má děti nebo má/nemá partnera...). Proč žena nemůže být dobrá jen tak, protože zkrátka JE dobrá?
