3°C
Před deseti lety dostala Petra Dvořáková cenu Magnesia Litera za svou knihu Proměněné sny s rozhovory o víře. Téma jí muselo být blízké, od čtrnácti do osmnácti let sama žila v klášteře, kam odešla mimo jiné kvůli nevyrovnaným vztahům s matkou.
Před devíti lety vydala knihu Já jsem hlad o anorexii, s níž skoro od dětství sama dlouhé roky bojovala. Nebyl to přitom jediný těžký boj v jejím životě. Ještě než začala psát, skoro dva roky strávila v nemocnici se synem, který dostal leukemii, z níž se naštěstí uzdravil. Před několika lety přišla další tragédie. Zabil se její přítel, s nímž po rozvodu s manželem žila na Vysočině. Přesto tvrdí: Jsem šťastná.
Když jsem mé kolegyni vyprávěla, co všechno vás potkalo, a že přesto mluvíte o tom, jak jste šťastná, nechápala to. Neumím si to představit, říkala.
Jsem skutečně šťastný člověk, asi i kvůli tomu, že za sebou mám různé těžké věci, naučila jsem se užívat si přítomnost i všelijaké drobné maličkosti. Mám samozřejmě i různé starosti, ale to má každý.
Užívám si drobné maličkosti, to už jsem slyšela vícekrát. Které to jsou u vás?
Třeba společná snídaně se syny, to, že se podíváme na nějaký film, sdílíme spolu čas, mám spoustu zážitků s kamarádkami, s nimiž si povídám nebo jdeme do kina, štěstí pro mě je i to, že mohu psát knížky.
Kde vlastně žijete?
Před pěti a půl lety jsem se přestěhovala z Vysočiny do Znojma, vlastně z vesnice, takže pro mě je to větší město, navíc krásné.
Těžko, tohle jsou životní situace, kdy člověk bojuje sám se sebou, s tím, aby vůbec dokázal každý den vstát. Když se třeba zpětně dívám na synovu leukemii, nevím, jak jsem to vůbec mohla vydržet. Doktoři mi tehdy řekli, že léčba bude dlouhá, a já jsem si říkala, že asi mají na mysli nějaké dva tři měsíce a že to nějak zvládneme. Když mi pak řekli, že to budou dva až tři roky, málem jsem spadla pod stůl.
Když zemřel můj partner, měla jsem pocit, že už se nezvednu, ale zvedla jsem se. Člověk vydrží víc, než si myslí, navíc jsem kolem sebe měla spoustu přátel a také děti pro mě byly velkou motivací. Důležité bylo nedívat se moc dopředu, ale jít dál krůček po krůčku. Čas je nakonec vážně nejlepší lék. Je dobré vědět, že časem ta strašná bolest a stres pominou, ono ani nejde, aby člověk jen trpěl.
Letos na jaře vám vychází nová knížka Každý má svou lajnu, je o dětech a pro děti. Docela změna, protože dosud jste psala především pro dospělé. Jak to přišlo?
Nikdy dopředu nevím, o čem bude moje příští kniha, inspiraci hledám ve svém okolí, ale samotnou mě občas překvapí, jaké téma to nakonec je.
O vás se tvrdí, že píšete o sobě, že většina vašich knih jsou autobiografie. Ale vy to nemáte ráda.
To, že jde o autobiografii, se tvrdilo dokonce i u knihy Sítě, protože hrdinka jedné z povídek je zdravotní sestra a já jsem také kdysi pracovala ve zdravotnictví, ale není to tak. Stejně jako to, že má nová knížka je z prostředí florbalu, který mí synové hrají, neznamená, že je o nich nebo o mně. Ale je pravda, že mi pomohli vymyslet název.
Ale když jste psala knížku Já jsem hlad, vaše prožitky a zkušenosti s mentální anorexií se tam projevily?
Ano, ale ani to není úplná autobiografie, i tam jsou smyšlené postavy. Nechtěla jsem, aby to bylo o mně, ale chtěla jsem upozornit na to, že mentální anorexie není nemoc modelek, jak si často lidé myslí, to je nesmysl a strašné mediální klišé.
Bohužel, takhle k ní přistupují i někteří odborníci, a proto je najít skutečně dobrou odbornou pomoc mimořádně těžké. Mentální anorexie je problém, který vyrůstá ze vztahů, výchovy, osobnosti člověka.
Proč myslíte?
Kdybyste chtěla zhubnout, abyste byla krásná, tak jednoho dne přestanete, protože už budete vypadat dobře a vážit akorát. Jenže nemocní lidé s mentální anorexií nepřestanou, je to jako závislost, jen ne na nějaké droze, ale na hladu. Hlad u vás vyvolává krásné pocity, cítíte se díky tomu výjimečně, že na rozdíl od ostatních lidí dokážete nejíst. A když se najíte, přichází pocit, že jste selhali.
Jak jste se z toho dokázala dostat?
Pomohli mi přátelé, to, že jsem dozrála, usadila se. Naopak vůbec nijak mi nepomohla asi dvou- až tříměsíční psychoterapie, na kterou jsme chodila, protože najít dobrého psychoterapeuta je opravdu velmi těžké.
Jak jste se stala spisovatelkou?
Já jsem se pro to nijak nerozhodla. Původní profesí jsem zdravotní sestra a v oboru jsem pracovala, ale krátce, protože jsem brzy odešla na mateřskou a pak jsem dlouhý čas byla s nemocným synem v Motole. Tam jsem zkoušela psát různé rozhovory, v nichž jsem se vyrovnávala s vírou a podobně. Nabídla jsem je Reflexu a oni si jeden vybrali.
O čem byl?
Vedla jsem ho s transsexuálem, který byl věřící a řešil dilema, zda si má nechat změnit pohlaví, protože církev je proti. Rozhovor vyšel a mně se ozval redaktor Martin Stöhr z nakladatelství Host, zda bych rozhovory nechtěla vydat knižně. To byl skoro zázrak, protože většina autorů, kteří chtějí něco vydat, musí nakladatele obcházet, a ještě to neznamená, že uspějí.
Proč to zrovna vám vyšlo a od té doby píšete?
Nejspíš na základě talentu, ale zároveň je to také řemeslo, Martin Stöhr mě toho spoustu naučil. Nejvíce na mých vlastních rukopisech. Docela ráda na to vzpomínám, jak jednou přišel a řekl "neber si to osobně, asi budu řvát" a pak mi dlouze vysvětloval, jak se strukturuje text, budují postavy, dodneška mám na nástěnce pár slov, která mi pomáhají vždycky si uvědomit, zda mám v knize všechno, co tam být má. Host je takový můj autorský domov.
Takže jste časem ze zdravotnictví odešla?
Když jsem začala psát rozhovory, musela jsem se několik let starat o nemocné dítě, zároveň jsem psala pro zdravotnické weby, včetně jednoho o plastické chirurgii, šlo o takové popularizační články, kde mi mé zdravotnické vzdělání pomáhalo. Postupně mi přibylo psaní scénářů pro televizi, dělám pořad Planeta YÓ, baví mě to velmi, dělám také besedy pro děti.
Co byste poradila těm, kdo se taky chtějí stát spisovateli? Vím od svých známých, že spousta lidí zásobuje nakladatele rukopisy, které se ale vydat prostě nedají.
I mně lidé posílají rukopisy v naději, že dosáhnou vydání. Ale člověk musí být hodně pokorný k jiným očím, do hry vstupují boje ega a uraženost, je potřeba naučit se přijímat, že okolí se knížka, která se vám zdá skvělá, jeví jinak. Nesmíte si myslet, že jste nejlepší a nejtalentovanější, ale zároveň musíte věřit, že téma, o kterém píšete, je dobré.
Už se vám stalo, že vám něco nevydali?
Mnohokrát. Měla jsem něco dokončeného a redaktor mi řekl, že to není dobré, tak jsem mu musela uvěřit. To, že jsem celou dobu u jednoho nakladatelství, mě chrání před nápadem zkusit to s odmítnutou knihou někde jinde. Máte v takovou chvíli samozřejmě pocit, že jste nejneschopnější na světě, ale je to tak v pořádku. Dneska už se na tvorbu dokážu dívat jako na věc, která se vyvíjí, a vím, že je v pořádku, když mi někdo řekne, že je to špatné a ať se na to podívám z jiného úhlu.
Jak vypadá běžný den spisovatelky? Má řád?
Jsem hodně disciplinovaná, tím jsem toho v životě asi také hodně vyhrála. Pracuju od rána až do šesti do večera, ale samozřejmě jsou v tom pauzy, navíc nedělám celý den to samé, ale střídám knihy, scénáře a podobně. Nedokážu ležet, ale ráda pracuju doma, mám už ráda svůj klid. Mám taky docela závislost na sitcomech, na ty se večer ráda dívám. Už mi bude čtyřicet a rozhodně potřebuju více času na regeneraci než kdysi.
Jakou pubertu mají vaši synové?
Je jim 17 a 19 a je to v pohodě. Klukům hodně pomohl florbal, dostává se jim tam mužského principu a přístupu, protože tatínek se jim moc nevěnuje.
O čem bude vaše další knížka?
To vím, už mám dokonce odevzdaný rukopis. A doufám, že tentokrát už mě nikdo neobviní z toho, že je to autobiografie. Budou to vlastně čtyři příběhy, takový obraz života na vesnici o vztahu k půdě, sedlačení, koukání si navzájem do talíře, závisti i vzájemné pomoci. Částečně jsem text psala v nářečí, hodně mě to bavilo.
