2°C
Je to pár dnů, co začala vaše dcera chodit do školky. Jste rád?
Naopak, trpím tím! Je to hrozné, nechat ji tam tak samotnou, tu moji holku.
Zase tak hrozné to nebude, ne?
Ona je v pohodě. Chodí tam ráda a chce tam být pořád déle. Na druhou stranu mám radost, že se nám to podařilo udržet až do těch tří let, kdy do školky chtěla jít ona sama.
A je podle vás v pořádku dát děti do školky nebo do jeslí třeba už ve dvou letech?
To mi přijde absurdní. Na to dítě ještě nemá. Myslím, že právě z toho pak plyne spousta problémů. Jsou to ty mindráky z dětství, které si sice nemusíme pamatovat, ale projevují se zlým chováním vůči jiným lidem. Proto říkám – pojďme si všímat našich dětí, tím vyléčíme planetu, život na Zemi.
Jenže občas to nejde jinak, přece. Co má dělat žena, která vychovává dítě sama?
Tak v první řadě mi přijde tristní, že vůbec máme matky samoživitelky. Protože chlápek, který nechá ženskou s dítětem samotnou, je pro mě nula a zasloužil by pár facek. Je to strašně nezodpovědné vůči třem životům. A když už se to stane, pak je hrozné, jak se k tomu staví stát. Bude to znít, jako když srovnávám jablka s hruškami, ale je to dost podobné, jak se staví k důchodcům. Živí v nás pocit, že jsou samoživitelky a důchodci problém a že my na ně musíme vydělávat.
No jo, ale co s tím?
Nejdůležitější je začít sám u sebe. V tom, že teď začnu žít s čistým svědomím. Protože věřím, že když člověk žije v čistých myšlenkách, tak vyzařuje světlo. A to se dá šířit kolem. Je to žití na základě vlastního příkladu. Já třeba vůbec nesleduji zprávy. Když budu chtít jít někoho volit, tak si přečtu volební program a rozhodnu se na základě toho, co je mi nejbližší. Ale abych pak čtyři roky sledoval v televizi, jak nejsou schopní se domluvit, a rozčiloval se u toho… To ne. Teď jsem viděl zprávy a po čtrnácti dnech jsem se poprvé rozčílil.
Vás čtrnáct dnů nic nerozčílilo? To vás nevytočí ani takové ty každodenní drobnosti?
Já to vytočení beru až v momentě, kdy to ze mě vyprchá. Třeba jsem šel se psem. Desetkrát jsem na něj zavolal a on desetkrát nepřišel. A ještě dělal, že mě neslyší! To samozřejmě člověka vytočí, že by byl schopný začít křičet. Ale v tu chvíli si řeknu: „Ty blbče, proč se takhle rozčiluješ? Tak ho voď na vodítku, když tě neposlouchá." Člověk je totiž nejvíc rozhořčený na základě vlastních rozhodnutí. A já tomu všemu můžu předejít, můžu to ovlivnit.
K takovému vyrovnání ale asi musí člověk dojít. Jaká byla vaše cesta?
Víte, já mám ten svůj duchovní život jako hobby. Mě totiž opravdu zajímá, co je ještě mimo tento náš život. Není to posedlost. Mě to prostě baví.
Kdy se to ve vás zlomilo, kdy přišel tento převrat do duchovna?
Myslím, že to ve mně bylo vždycky. Může za to ale setkání se smrtí v útlém věku. Byl jsem ještě dítě, když mi zemřel táta a sestra. A musel jsem zpracovat poměrně náročné téma, jakým smrt je. Začal jsem si klást otázku, kam šel táta. A můžu s ním mluvit? Tohle se ve mně otevřelo v nějakých osmi deseti letech.
Co bylo ale v tom mezidobí mezi dětstvím a vaším současným stavem?
Zmizelo to, protože jsem začal mít jiné zájmy. Chtěl jsem být olympijský vítěz, ne si s někým povídat na obláčku. A pak se to vrátilo, když jsem dosáhl všech svých snů. Dostal jsem se do životní fáze, kdy jsem si říkal, jak je to všechno vlastně možné. Pomáhá mi s tím táta? Vrací mi to někdo nějak, protože jsem to měl ze začátku takhle posraný tím, že odešel? Došel jsem k tomu, že to mám nezaslouženě. A proto jsem potřeboval udělat tu roční pauzu. Měl jsem potřebu se zastavit.
Celý článek si přečtete v časopisu Blesk pro ženy.
