Jak se vám daří?

Soňa: Po smrti manžela žiju život, který je jiný a který bych s ním žít nemohla. Mám za sebou studium vysoké školy, cestování do zemí, kam jsem se vždycky chtěla podívat, a znovu jsem naskočila do sektoru neziskové nadace. A jsem moc ráda, že jsem se zase posunula dál. Musím říct, že se cítím mladší, spokojená a šťastná díky tomu, že můj život dostal zase jiné dimenze.

Bára: Mám se úžasně. Starám se o děti a mám báječného muže. Svou profesi teď dělám minimálně. Chci se plně věnovat našim třem dětem a manželovi, který pro svou práci potřebuje zázemí a určitý servis. Proč by se měla žena, která se stará o rodinu, cítit špatně?

Nic takového jsem ani nenaznačila…

Bára: Jistě, já jen, že dnes není běžné, aby se herečka cítila dobře bez své profese. Nejsem zkrátka ambiciózní.

Soňa: To si tedy nemyslím, že bys byla úplně bez ambicí.

Bára: Mou ambicí teď je, aby byly děti zdravé, opečovávané a manžel mohl dělat práci, která je časově i organizačně náročná. A která vyžaduje, aby aspoň jeden rodič udržoval rytmus a určitou stabilitu. Dvě umělecké kariéry by byly pro dcery vražedné.

Soňa: V jedné etapě svého života jsem udělala totéž. Byla jsem 25 let doma s dětmi. A nikdy jsem neměla pocit, že jsem odstrčená – ani na samotě u lesa. Kdybych chodila do práce, tak bychom se s manželem vůbec neviděli a nebyli bychom vůbec spolu.

Bára: Tak. A to je model, který znám. Vyhovuje mi a cítím se v něm dobře.

Máte čas sama na sebe?

Bára: Jistě, ale v základě se cítím sama sebou právě v tom, co dělám.

Soňa: Když děti odejdou do škol, čas máte. Já jsem ráda četla, poslouchala rádio, sázela kytky… Manžel jel ráno na zkoušku, pak do televize, poté přijel domů a večer šel zase hrát do divadla. Tehdy jsem vařila dvě jídla denně a pak si s ním povídala, protože to měl rád. Třeba až do dvou do rána.

Našly byste mezi svými manželi podobnost?

Bára: Nehledala jsem stejného muže, jako byl táta. Chtěla jsem trochu opak, nemám ráda konflikty. U nás doma moc klidu nebylo… Nicméně jsem vždy hledala silnou osobnost. V Pavlovi jsem našla obojí. A až teď, ve svých pětačtyřiceti letech, jsem dospěla do určité harmonie a vyrovnanosti, po tom jsem toužila celý život.

Soňa: Pavel je osobnost, stejně jako byl Jirka. A to osobnost, které si vážíte a kterou musíte respektovat…

Bára: …  A je dostatečně tvrdohlavý na to, aby si nenechal do ničeho mluvit. Což já potřebuju. Pro mě musí být chlap silný, abych věděla, že ho nepřeválcuju.

Celý rozhovor s Barborou Kodetovou a Soňou Kodetovou si přečtete v novém čísle tištěného Blesku pro ženy:

Autor: archiv