2°C
Jaké pocity teď u vás převažují? Jste zraněná, naštvaná, zklamaná?
Já osobně se vždycky snažila nikoho nezklamat. Chtěla jsem šířit pohodu, lásku a podporovat mezi lidmi dobré vztahy. Jenže ono se mi to prostě nemůže dařit pořád. Ale jestli něco bytostně nesnáším, tak je to lhaní. Odmalinka jsem dětem říkala, že i když se stane sebevětší průšvih, mají přijít a vyklopit pravdu. Se vším se dá něco udělat, všechno se dá řešit. Jen s naprostou ztrátou důvěry už neuděláte nic… A u nás se lhalo poslední dobou opravdu hodně. Ale věřím, že se nějak na všem domluvíme.
Proč? Jste tedy vlastně ještě pořád spolu? Jak to, že se neodstěhoval za hlasem svého srdce, že žije pod jednou střechou s vámi? A jak to, že vy to snášíte?
Myslíte, že je tak jednoduché spálit všechny mosty po třiceti pěti letech? Zapomenout na společné zážitky, rozbít všechno, co jste spolu vybudovali? Máme děti, vnoučata, zvířata, dům, zahradu… Oba to všechno milujeme. A asi pro ani jednoho z nás není vůbec jednoduché tohle zbořit. I když už jsme každý s někým jiným. Teď si prostě Felix musí tu svou cestu, po které se rozhodl jít, projít. Nebyla jsem z toho nadšená, ale teď mám velkou oporu ve svém novém partnerovi.
Je možné se v šedesáti zamilovat? Se vším, co k tomu patří? S čekáním na každou esemesku, s mrazením v zádech, když se máte setkat, se stýskáním a těšením…? I po všech těch zklamáních?
Na to vám odpovím jedním slovem – JE. Před pár měsíci jsem mluvila s jednou paní, která má trochu výjimečné schopnosti. Ta mi říkala: „Vy se na jaře zamilujete a bude to velká láska.“ Úplně mě tehdy vyděsila, měla jsem všech chlapů plné zuby a ani trochu se mi nechtělo přidělávat si další starosti. Říkala mi, že se nemám bránit, ale ono se to fakt stalo… A teď je to moc hezké, věřím tomu a je mi dobře. Těžko se to odkrývá, ale můj současný vztah je opravdu hezký a opravdový. Vito není žádný převozník, který mi má hlavně pomoct zapomenout na to, jak jsem se zklamala ve Felixovi, jak jsem se trápila a jak mi bylo zle. Je to vážné a vzácné.
Co tomu říkají vaše děti?
Děti? Jsou rády, že jsem šťastná. Znají Vita a mají ho rády. Už dávno mi říkaly, že se mám odtrhnout a povznést se nad to, co se mi s jejich tátou děje. Ono je to pro ně taky těžké. Bulvár jim pořád vkládá něco do úst, tahá je do veřejného propírání těch nejniternějších potíží, které rodina může mít… Dcera například opravdu řekla, že by dokázala pochopit, že si stárnoucí muž – v tomto případě její otec – najde milenku. Že ale nikdy nepochopí, jak to může být o čtyřicet let mladší ženská, kterou snad už nikdo z nás ani nechce komentovat.
Přesto se musím zeptat – proč si myslíte, že jde třicetiletá žena po hlavě do vztahu s mužem, který by mohl být její otec, možná i dědeček?
To, že je ten vztah z hlediska dlouhodobého, plnohodnotného soužití neperspektivní, přece není potřeba ani říkat nahlas, to je evidentní. Víte, mě na tom všem nějak znepokojuje ta okázalost. Kdyby ho měla opravdu ráda, chtěla by s ním asi být někde doma, v soukromí, sama… A ne se jenom vystavovat před objektivy. Můžu se jen dohadovat, o co jí jde, ale některá vysvětlení se dost nabízejí… Nehledě na to, že to, jak ji Felix neustále vodí do společnosti našich společných známých, jim není moc příjemné, uvádí je to do rozpaků, protože je to celé takové… tragikomické.
Co mají dělat ženské, které partneři podvádějí, neříkají jim pravdu? Jak je možné najít sílu a zlomit to z polohy „jsem podváděná chudinka“ do polohy „mám dost síly zvednout hlavu a jít dál“?
Já jsem se narodila ve znamení Býka. A ten prý vydrží hodně. Kolikrát jsem na sobě nechala dříví štípat, překusovala jsem různá Felixova extempore. Jenže pak se něco zlomí a asi už není cesta zpět. Opravdu dlouho a upřímně jsem se snažila všechno vydržet a hlavně pochopit. Nakonec jsem ale pochopila tu urputnost druhé strany (to nemyslím manžela). A tehdy jsem si uvědomila, že už bojuji s větrnými mlýny. No a tak jsem to prostě vzdala. S velmi těžkým srdcem. A pak se mi stal takový malý zázrak, brzy nato, co jsem hodila flintu do žita. Ozval se mi dlouholetý kamarád – dnes už přítel. Bude to možná vypadat jako blbý americký film, ale ono je to vážně tak, jako by mi ho někdo seslal shůry.
Celý rozhovor s Dádou Patrasovou si přečtěte v časopise Blesk pro ženy:
