Pondělí 21. září 2020
Svátek slaví Matouš, zítra Darina
Jasno 23°C

Simča z Ulice Pavla Tomicová o svém muži: Každý chlap měl větší šanci než já

21. září 2015 | 06:00

Sešly jsme se v hospůdce areálu Břevnovského kláštera. Bylo horko, zahrádka plná… „Nevadí, jdeme na trávu,“ zavelela, a tak jsme se usadily na zemi v zeleni vedle obsazených lavic.

A co se nestalo? Během rozhovoru a spousty jejího hlasitého nakažlivého smíchu se k nám začali sesedat i další hosté restaurace. Všichni si chtěli povídat s Pavlou. Měla pro ně takové kouzlo, že jsme rozhovor málem nedokončily. Vyvolává totiž v každém pocit, že je jeho nejlepší kamarádka, se kterou je navíc permanentní legrace.

Jak se s něčím takovým dá vůbec žít?

Někdy je to problém. Stalo se mi třeba, že se jedna divačka rozhodla se mnou kamarádit za každou cenu a jezdila mě o tom pravidelně osobně informovat. Snažila jsem se jí vysvětlit, že takhle přátelství nevzniká, ale ona tomu nechtěla rozumět. Sehnala si pak někde moje telefonní číslo a začala mě ve dne v noci terorizovat a prosit, ať jí dám šanci, že mi má co nabídnout. V zoufalství jsem se na to ptala i psycholožky a ona mi řekla, že je to diagnóza „fanoušek“ a není vůbec neobvyklá. Prý nemá cenu cokoli vysvětlovat.

A měla pravdu?

Dávám jí za pravdu čím dál častěji. Třeba v Ostravě před představením jsem zašla do bistra a hned tam na mě volali nějací chlápci: „Simčooo, ahoooj, co ty tady děláš? Pojď si s námi dát panáka.“ Já jsem se jim snažila vysvětlit, že za chvíli hraju, že si nic nedám, a oni se divili: „Co to s tebou dneska je? Nemáš náladu?“ Prostě Simona, se kterou jsou denně v obýváku, byla pro ně nějaká jiná.

Tak jedině emigrace…

To by asi nepomohlo. Jeli jsme s divadlem do Moskvy a moje kamarádka inspicientka mi říká: „No vidíš, konečně budeš mít klid, tam tě nikdo nezná…" A jen co jsem prošla letištními turnikety, přiřítila se nějaká Eskymačka v sobím kožichu, objala mě a oběma rukama mě začala plácat po tvářích. Myslela jsem, že si mě s někým spletla, ale ona začala vykřikovat: „Ulíca, Ulíca“ a já nevěřila svým uším. Pak se ale vysvětlilo, že s námi přiletěla z Prahy, kde nějaký čas žila. Svět je malinkatý.

Jak byste sama sebe popsala?

Jsem velký milovník vody, dětí a pohody. Žádný aktivní odpočinek, sport nebo běhání po všech čertech, ale klídek u domácího krbu. To miluju.

S prvním manželem jste si ale pohody moc neužila…

Žili jsme spolu deset let poměrně v klidu, ale on pak přišel s přiznáním, že je gay. Měli jsme  spolu dítě, vůbec jsem nevěděla, co s tím. Tu bolest a depresi nepochopí nikdo, kdo něco podobného nezažil. Je to horší než rozchod heterosexuálního páru, protože se cítíte strašně zneužitá, a navíc o svou lásku ani nemůžete bojovat. Předem víte, že jakýkoli chlap má větší šanci než vy, i kdybyste se na hlavu postavila.

Bylo to o to horší, že jsme si jako lidé opravdu skvěle rozuměli, takže jsem vlastně neměla kromě jeho orientace žádný důvod k rozchodu. Nehádali jsme se, pomáhali si… Na rozloučenou mi pak řekl jednu větu, kterou nikdy nezapomenu: „Víš, Pavlínko, gayové si vždycky vybírají ty nejlepší ženské, protože nejsou zaslepení láskou.“ Rozhodla jsem se vnímat to jako kompliment.

Jaký je druhý manžel Pavly Tomicové a proč by nejraději kradla děti, se dozvíte v rozhovoru pro nejnovější číslo magazínu Blesk pro ženy, které vyšlo už dnes.

Blesk pro ženy, číslo 39