2°C
Četla jsem si váš fejeton, jak jste pořád v letu: přejíždíte, zařizujete, organizujete, vaříte, nestíháte… Dá se v takovém tempu žít nepřetržitě? Nebo umíte někdy i zvolnit, vypnout?
Já ale vůbec nemám pocit, že žiju v nějakém šíleném tempu. Jen občas, když se mi nakumulují má představení, natáčení a když musím dokončit knížku. To pak nadávám a jsem podrážděná, ale stejně se podezřívám, že se mi to líbí. Protože… kdyby se mi to nelíbilo, nedělala bych to!
Přes léto jste relaxovala?
Teď jsem docela odpočívala, byla jsem nejdřív s dcerou a vnukem u moře a pak na chalupě, ale tam jsem psala zároveň kuchařku, která vyjde už teď na začátku podzimu. To bylo ideální. Příroda, dny, které mají takové mírné tempo, kdy stihnu "pouze" vstát, jít nakoupit, udělat jednoduchý oběd, psát knížku, hrát scrabble, obejít vesnici a čučet na filmy.
Můžete si třeba někdy dovolit takové to odkládání typu: dnes se mi nechce, udělám to zítra…? Musela jste někdy bojovat se sebekázní?
Jsem odjakživa na volné noze. Sebekázeň je nezbytná. Na druhou stranu sama sobě jsem pánem. To znamená, že když se rozhodnu nic nedělat, nedám si vyhazov ani se nezbičuju… Často se mi nechce a odkládám, ale udělat to nakonec musím!
Objíždíte republiku s novou talk show Chuť do života. Vy jste si ji prý po smrti muže a maminky musela ordinovat… Jak? Co vám nakonec pomohlo?
Zní to jako fráze, ale nejvíc mi pomohla právě má práce. Natáčení Doktorů z Počátků, psaní knížek, potlesk a úsměvy při mých představeních U Haliny v kuchyni… Měla jsem totální tendenci se zavalit prací, abych neměla čas přemýšlet, co dál. A pak mi pomohli mí přátelé, má jistota, že jsou u mě a se mnou. A mé děti. Protože jsou hodné a nechtějí, abych byla smutná. A můj vnuk, protože je divoch. A mí psi, zamilovaní miláčci. A jídlo, čím lepší, tím lepší… a moře…
Je snáze přijatelné, když zemře člověk, který si svůj život už naplnil, dožil se vysokého věku?
Je to logičtější. Máma žila téměř do devadesáti pěti let. Užila si hezký život. Třicet let byla v důchodu a pomáhala mi. Věděla jsem, že prostě jednou musí odejít. Ale když se to stalo, měla jsem stejně pocit, kterého se nemohu zbavit, že to ještě být nemuselo.
Můžete říct, co je vlastně horší: umírání blízkého, kdy jste k okolnostem bezmocná, nemůžete pomoct, nebo následný definitivní odchod?
Promiňte, nechci se intimně svěřovat se svými úvahami o smrti. Je to prostě hrozný!
S mužem jste žila už od vysoké. Proč si myslíte, že právě vám manželství dobře fungovalo, když každé druhé končí rozvodem?
Za prvé: měli jsme se rádi! Za druhé: nechtěla jsem, aby se můj muž změnil a byl lepší, než když jsem ho poznala. Můj muž taky nechtěl, abych byla jiná. Za třetí: bydleli jsme s našimi mámami a dětmi všichni dohromady. Za čtvrté: bylo u nás doma vždycky tak nějak teplo a veselo…
A kdo ve vašem soužití musel být tolerantnější?
Já! A kdyby žil můj muž, řekl by vám: Já!
Je složité najít si dalšího životního partnera? Dokážete ho přijmout do svého domu?
Je to těžké. Většina mužů je zadaná. Ale nového muže už jsem do domu přijala.
Žijí s vámi v jednom domě i děti, i když jsou už dospělé?
Má dcera s vnukem a manželem a s tchyní a s mým kamarádem bydlíme v jednom domě. Syn momentálně studuje v USA. No, máme to docela harmonické. Dcera se stará o zahradu a vyzná se perfektně ve všech mých věcech, když něco hledám, a já nakupuju, vymýšlím jídelníček, vaří buď tchyně, nebo já a všichni dohromady si děláme společnost.
Jste někdy hlídací babička? Umíte být k vnukovi nekritická a milující?
Nejsem hlídací babička. Jsem "vydělávající“ babička, která je milující a velice kritická, což mám po své matce, a přitom vím, jak mi to lezlo na nervy.
A dáváte dětem někdy rady do života, nebo jen starostlivě přihlížíte, když si natlučou nos, ale bezprostředně do jejich životů nezasahujete?
Nezasahuju do jejich životů, jsem opora a starostlivě přihlížím, ale často si myslím, že je to chyba! Že bych je měla vysloveně donutit, aby se zachovaly podle mých zkušeností. Jenže se ovládnu, protože vím, že zkušenosti jsou nepřenosné… Ale prostě si nejsem jistá, zda je tolerance takovým přínosem, jak se říká.
Zbytek rozhovoru a mnohem víc se dočtete v novém čísle tištěného Blesku pro ženy:
