4°C
Když jste se před dvaceti lety stěhovala do Česka, co jste si s sebou z Francie přivezla?
Jenom knížky a dlouho jsem je měla v kufru. My jsme totiž zpočátku s Bolkem neměli kde bydlet. Hodně jsme cestovali, a když už jsme byli v Brně, přespávali jsme u kamarádů.
Pak jsme dostali byt v paneláku, ale tam jsem natrvalo žít nechtěla, to bych dostala depku. Vyměnili jsme ho za starý byt v centru města, který jsme celý předělali. Vybudovali jsme si tam krb, kuchyň na míru a moje obrazy, knížky a fotky konečně dostaly své místo. Místo stolu jsme tam měli velké klavírní křídlo bez nožiček.
Když jsem se pak stěhovala do Prahy, chtěla jsem ho prodat, ale můj syn Vladimír mi to nedovolil. Řekl, že s ním má spojené celé dětství, a vzal si ho do svého bytu. Fascinovalo mě, že i on má předměty, se kterými se nechce rozloučit.
Překvapuje mě, že jste si k rekonstrukci bytu přizvala architekta. Vždycky jsem si myslela, že to, jak se oblékáte a v čem žijete, nese pouze váš rukopis.
Chci vymalovat, vyměnit záclony... A architekt Radim Janík, kterého dobře znám, mi nabídl spolupráci. Tak jsem se rozhodla, že se nechám jeho nápady inspirovat. Vždycky jsem kategoricky odmítala tapety, ale Radim přinesl vzorky a jeden z nich, zlatobéžové barvy s raženou strukturou, mě zaujal. Uvažuji, že je na jednu zeď vyzkouším. Probrali jsme taky barevnost celého bytu. Místo sytých barev si teď přeji šedou, modrošedou, šampaň a závěsy jednobarevné, bez vzoru.
Umíte si některé řemeslnické práce udělat sama?
Manuální práce miluji. Stále se něco učím zpaměti a při práci s rukama si můj mozek odpočine. A někdy mi taky nic jiného nezbývá. Na farmě v Olšanech jsem chtěla mít specifické zdi, aby vynikla struktura cihel a kamenů, což představovalo hodiny ruční práce. Jenomže pánové, kteří tam tehdy pracovali, tvrdili, že to nejde. Tak jsem si vzpomněla, jak otec vlastnoručně stavěl dům, a předvedla jim to. Udělala jsem celou jednu zeď. Pěkně jsem si u toho odřela ruce až do krve, ale stálo to za to!
Chtěla jste tam mít taky divoké kočkovité šelmy jako váš otec ve Francii?
Ne, ne, táta byl úžasný blázen. Měl tři pumy, geparda, orla, psy, labutě, koně. Já jsem Olšany plánovala spíš jako farmu pro děti. Každé dítě z okolí by tam mělo zvířátko, o které by se staralo – ovce, kozy, králíky, poníky. Považuji za výchovné, když mají děti nějaké povinnosti.
Těšíte se na vnoučata?
Zatím to není aktuální, tak na to vůbec nemyslím. Možná budu ještě sama nějaké děti vychovávat. Pokud potkám vdovce s dětmi nebo muže, který by si je chtěl se mnou adoptovat, tak bych o tom opravdu vážně uvažovala.
Sama byste si na adopci netroufla?
Asi ne. Život umělce v Čechách je těžký. Obzvlášť když jste sama. Kdyby mě ale život před takovou situaci postavil, tak bych se s ní porvala. Ideální by ovšem bylo vychovávat dítě s partnerem.
Více o tom, jaký má Chantal Poullain vztah se svým synem Vladimírem, a o tom, jak se snáší s jeho partnerkami, se dočtete v nejnovějším čísle OK! Magazine.
