4°C
Jak vaše velká rodina tráví léto?
Každé léto si užívám, protože děti nechodí do školy, to je opravdu úleva od každodenního drilu. V den vysvědčení se přesuneme na chaloupku, všichni, celá rodina, a odtamtud vyjíždíme pracovat nebo na dovolenou. Teď balíme a jedeme do Bretaně, pronajali jsme domeček přímo na pláži. Těšíme se, jsme milovníci mořských potvor, máme rádi mušle, tam si je sami můžeme nachytat, uvařit. Zdejší vínečko máme rádi. Co je pro mě velký úspěch: jede i osmnáctiletý Lucián, to je největší bomba. Jede s přítelkyní Anežkou, takže máme ještě o jednoho víc.
Lucián je plnoletý, a tak jedna puberta je už za vámi, že?
Puberťák už není, to už odfrčelo. Myslím, že děti jsou nejvíc nesnesitelné tak od třinácti let. Lucián se přehoupl do dospělosti, i když tak trochu v uvozovkách. Najednou je partner, je to o hodně lepší, než to bylo. Puberta se teď bude týkat Štěpánka, tomu je deset, cítím, že za rok za dva to už bude velký fičák.
A jak se projevuje, že se váš nejstarší syn zamiloval? Nejí, nespí?
Je to velký milovník. S Anežkou bydlí u nás, pořád jsou spolu, až si někdy říkám, aby se neokoukali. Máme radost, Anežka je hodná holka. Na byt ještě nemají, oba studují. Pamatuji si, že když jsem byla malá, na základce měly holky zakázané návštěvy. To byl za nás trend, mně to negativně uvízlo v hlavě. Tohle bych dětem nikdy neudělala, protože domov je stejně tak jejich jako můj. Takové to: Neexistuje, aby sem někdo chodil… Opravdu se to dělo. Osmdesát procent mých kamarádek nesmělo mít návštěvy.
Sama jste prošla tolerantnější výchovou?
Proti jiným v té době jsme s mamkou víc kamarádily, nebyla přísná dominantní matka. Fyzické tresty u nás neexistovaly a moje děti je taky neznají. Občas mi máma něco zakázala. Ve škole jsem měla problémy s pozorností, pořád jsem povídala, nedávala jsem pozor, mívala jsem poznámky. Dostala jsem poznámku: Když Benešová řekne, všechny spolužačky s ní jako stádo ovcí půjdou klidně i do sklepa. Mamka dodnes vzpomíná, že na tu poznámku musela nějak reagovat na třídní schůzce, ale nevěděla, co má říct.
Vaše děti také nedávají ve škole pozor, nebo jsou tiché, klidné, vzorné?
Tichý, klidný a vzorný není nikdo. Největší mimoň je od základky Lucián. Je velký flegmatik, nechává věci vyhnít do poslední chvíle, má všechno na háku. Je složité donutit ho, aby se soustředil a udělal něco do školy. Ale zase je pohodář, není nervák.
Kdo je hlavou rodiny?
Říká se, že muž je hlava a žena je krk, který s ní otáčí. Tak asi tak bych to řekla. Hlava je Tomáš a doufám, že i on to tak cítí. Chlap by měl cítit, že je chlap. Ale samozřejmě nejsem typ ženy, která by se nechala řídit. Snažíme se domlouvat. Není to tak, že bych na něj křičela a on mě poslouchal, na to je velká osobnost. Zásadnější věci řeší on coby chlap, běžné věci já.
Je vůbec možné, abyste byli někde spolu sami – a udělali si romantickou chvilku?
Teď jsme byli tři dny na festivalu v Karlových Varech a myslím si, že jsme si to oba dva moc užili. Dokonce se nám ani nechtělo chodit na večírky, byli jsme jenom chvilku. Byli jsme spolu, chodili jsme do kina, viděli pět filmů, chodili jsme na jídlo, na víno. Tři dny nám bohatě stačily, řekli jsme si plno věcí, na které není jindy čas. Dokonce jsme se tři dny po kolonádě vodili za ruku!
Jak dlouho jste manželé?
Dvanáct let. A na výročí Tomáš nezapomíná, to si pamatuje. Jdeme na večeři, někdy třeba i něco dostanu. Říká: K dvacátému výročí dostaneš novou kuchyňskou linku na chalupu. Říkám: Ježíš, to je až za osm let! Musím čekat. Nebo mi říká: K padesátinám ti koupím nové auto. Nevím, jestli se mám radovat. Je to až za deset let.
Dostáváte i dárky, nebo jenom sliby?
Tomáš rád dává praktické dárky. Když se to hodí do domácnosti nebo to jezdí nebo to něco řeže, ale z toho má největší radost on. Musím ho nasměrovat na holčičí dárek. A musím mu říct konkrétně: líbí se mi šaty v té a té výloze. A paní prodavačka ví, že tam dneska přijdeš (směje se). Nebo si v katalogu zakroužkuju šperky. Sám by to vybírat nechtěl, ale dojde pro to.
Loni jste oslavila kulatiny začínající čtyřkou. Jak jste to nesla?
Narozeniny byly úžasné, hodně veselé, ale není mi jedno, že je mi čtyřicet a víc, to bych si lhala do kapsy. Snažím se si to nepřipouštět, ale vím, že jsem někde v půlce. Ta představa není úplně příjemná. Taky rodiče stárnou. Nemůžu říct: Čtyřicítka je parádní!
Člověk se snaží líp jíst. Jsem ráda, že už nekouřím, že jsem přestala před šesti lety. Kouřila jsem dvacet let. Ve čtyřiceti by člověk měl tyhle věci omezit. Neopíjet se do rána. Dřív to šlo. Do školy, do konzervatoře, jsme šli rovnou z tahu. To bylo běžné. Dneska to už nechápu, už to nejde.
A kromě toho kuřáci a pijáci stárnou rychleji.
Určitě. To poznáte na kolegyních, které celý život kouří. To si vždycky říkám: No jejda! Od padesáti a výš to už máte v obličeji, je to znát. U chlapů se řekne, že stárne a vypadá zajímavě, ale ženská nic moc. Vrásky u chlapů nikdo neřeší. V tomhle mají výhodu, proto si starší chlap může dovolit mladší ženskou. Opačně to bije do očí, do toho bych nešla. Abych měla vedle sebe mladšího chlapa a vypadala vedle něj staře, to radši budu mít staršího, abych vypadala dobře já. Některé kamarádky chodí s mladšími muži, tím si ubližují. První věc, která každého napadne hned mezi dveřmi: Ježíšmarjá, ta vedle něj vypadá staře! Lepší mít nějakého pěkného staršího a být ta princezna.
Na co vás ulovil manžel… Tehdy, před lety, v Brně?
Asi byl vtipný. Měl zvláštní druh humoru, který jsem v té době neznala, to mě bavilo. Je to už dvanáct let. Možná byl ještě vtipnější než dneska. Tenkrát byl bezdětný.
To se to vtipkuje…
Bezdětný brněnský intelektuál. Samozřejmě jsem vycítila, že je velmi spolehlivý a tolerantní. Že je to muž pro život.
Máte někdy chvilku, kdy si říkáte, že už nemůžete, že se z toho všeho zblázníte?
To víte, že ano. Hlavně když se nabalí práce a člověk nestíhá. Ale ten pocit brzy odejde, umím si to rychle přehodit do pozitiva. Je to chvilkové, ne že bych se v tom pocitu zmítala několik dní. Člověk se zamyslí nad tím, co je priorita. Říkám si: Hlavně, že jsme zdraví. Všechno se dá řešit, jen nesmíte zpanikařit.
Čas pro sebe patrně musíte doslova krást.
Sama vidíte. Vběhnu do kadeřnictví, děláme rozhovor, mám tady děti. Chodím jednou za měsíc sem do kadeřnictví, jinak nikam nechodím, ani cvičit. To radši jedu s dětmi ven, na výlet, rádi výletujeme. Nebo jdeme někam na oběd. Bavilo by mě dělat jógu, občas s ní začnu, po třech hodinách tam přestanu chodit. Teď jsem se dokopala, že každé ráno dělám pozdrav slunci.
Čím zaručeně uděláte manželovi radost?
Když uvařím dobrou večeři a přijde návštěva, on vždycky říká, že by návštěva měla chodit denně, protože vařím o hodně líp. Ještě bych mu udělala obrovskou radost dvěma věcmi: kdybych začala jezdit na snowboardu a kdyby se ze mě stala motorkářka. To by fakt chtěl. Pořád říká, že snowboard nebo motorku dostanu teď v srpnu k narozeninám. Dokonce ji pro mě už měl, ale prodal ji, protože jsem nezačala jezdit. Snowboarďačka, motorkářka – a byl by spokojený. A občas dobře uvařit.
Aha. Tak jsme narazili na váš velký problém.
Měla jsem v Doktorech z Počátků jezdit na skútru, neuměla jsem ani zastavit, všichni se mi smáli. Jako řidička aut jsem dobrá, na motorce se bojím. Mrzí mě to. Tomáš říká: Koupil bych ti jakoukoli motorku, ukaž si (směje se). Jezdil sám, teď už jezdí i Lucián, dostal od Tomáše papíry k osmnáctinám. Trošku trnu, ale Tomáš z toho má radost. Luciánův biologický otec (herec Filip Blažek – pozn. red.) je taky motorkář, jsou v přesile. Tak hlavně, aby mě Tomáš nevyměnil za nějakou mladou motorkářku (směje se). Pak bych se rychle musela začít učit, třeba v padesáti.
