Není to tak dávno, co jste oslavila narozeniny, jak to probíhalo?
Velice poklidně, protože už z toho mám trochu depresi. Ve čtyřiceti jsem si říkala, že je to ještě legrace, ale teď už se snažím zamaskovat, že není, ale je to těžké to zamaskovat. Manžel mi tedy letos připravil takovou retro party s omezeným počtem přátel, protože únor je ten nejhnusnější měsíc a spousta přátel ho tráví někde v teple. Tančili jsme v rytmu disko a strašně jsem si to užila.

Zmínila jste tu čtyřicítku, byla pro vás tedy nějak výrazně přelomová?

Říká se, že do čtyřiceti člověk život jen studuje a od čtyřiceti ho žije. Něco na tom bude, protože mám takový pocit, že už mě nic nepřekvapí. Jako když téměř do konce přečtete knihu, zavřete ji a pak už čerpáte jen z toho, co jste přečetla. Pořád vás tedy může konec překvapit, ale není to moc pravděpodobné. Čtyřicítka mi dala naopak takovou vnitřní sílu, díky níž jsem schopná smířit se s tím, že mládí už je pryč, ale moji synové mi dávají pocit, že budu mladá pořád. Ovšem pohled do budoucnosti, kde už vidíte jen padesát plus, to není nic, na co bych se extra těšila.

Máte dva syny a manžela, takže tím pádem máte proti sobě mužskou přesilovku. Musela jste si na něco těžce zvykat?
Že nikdy nebudu nakupovat sukýnky. Když přijdete do obchodu s oblečením, je hodně velký rozdíl ve výběru pro holky a pro kluky. Klučičí sekce je nejen o mnoho menší, ale také depresivnější. Není tam žádná barevná pestrost a je mi z toho úplně smutno. Začala jsem přemýšlet, že snad přijdu s kolekcí pro kluky, chlapi by mě nebavili, ale pro chlapečky už mám v hlavě vymyšleno. Jinak bych je ale nevyměnila za nic na světě, protože jsem ženská a oni jinak objímají a jinak pusinkujou, je v tom jiná energie, než kdybych měla nějakou princeznu. Ne že bych ji nechtěla, strašně moc, ale jsem na to už stará a nemám na to už energii. Možná jednou, až se zblázníme s manželem, kluci odrostou a bude nám chybět ten mrňous, tak si nějakou holčičku adoptujeme.

Vám tady do žil proudí vitamin C, abyste se uchránila od chorob, které kluci nosí ze školky. Nosí ještě jiné nelibé věci, které vás rozčilují?
Chodí tam zatím jenom Maxik, toho mladšího si nechávám ještě doma do tří let. Pan doktor mi řekl, že děti si do tří let budují imunitu a není dobré dávat je do takových hromadných dětských kolektivů, kde na ně útočí všechno možné. Chodím s ním na cvičení nebo na plavání, a to je jediný kolektiv dětí, se kterým se vídá, a jinak si ho hodně vymazluju doma a užívám si ho. Maxik chodí do školky a já si ji nemůžu vynachválit. Funguje v ní montessori systém, mají tam malý kolektiv, ale moc hezký a on si domů nepřinesl ani jediný zlozvyk. Má talent na keramiku, hezky kreslí a zpívá a roste mi z něho takový malý chlapík. Když přijde ze školky, tak je velice důležitý a všechno dělá sám. Opravdu si nenosí žádná sprostá slova, jsem z toho mile překvapená, ale možná to všechno přijde ve škole a bude drzý, ale zatím je zlatý.

Dáváte si pozor, aby z nich nevyrostli mamánci, kteří budou ve svých partnerkách v životě hledat zase maminku, která se o ně bude starat?
Je to strašně těžké vychovávat děti. Snažím se je vychovávat s láskou. Jsem přesvědčená, že nejdůležitější je prostředí, ve kterém vyrůstají, a to se jim snažíme udělat harmonické a bezpečné. Když se cítí v bezpečí, tak se i jinak chovají. Umím pohladit, ale umím i zakřičet, a když se nechovají dobře, protože oni jsou to fakt čerti,

máme doma místnost, kam je posílám, aby se vyvztekali. Když se uklidní, mohou se vrátit. Když něco udělají dobře a třeba i z vlastní vůle, tak je pochválím a dostanou odměnu, ale občas nezabírá nic jiného než pěkně plácnout přes zadek. Takže jestliže se říká, že by se nemělo trestat, křičet, musí se nebít, tak to u nás neplatí. Každé dítě má jinou náturu a některému to můžete v klidu vysvětlit a pochopí, jiné potřebuje silnější podnět. Naštěstí se k tomu nemusím uchylovat moc často.

Máte za sebou také premiéru filmu Vybíjená. Bylo to těžké, vrátit se do role herečky?
Spíš stresující, protože to není jako na focení, kde přijde tým lidí, pracujete celý den a pak jsou z toho tři výstupy. Na filmu pracuje obrovský ansámbl a vy se najednou cítíte hodně odpovědná, protože pokud něco zkazíte, tak to musí opakovat všichni s vámi – a to je hrozně nepříjemné. Jinak jsem se na natáčení hodně těšila, během něj jsem se uvolnila a spadla ze mě tréma, protože mi to nikdo nedával nijak najevo a spousta herců se přeříkávala víc než já, tak jsem se utvrzovala v tom, že na tom nejsem tak špatně.

Vy jste tam měla několik ne úplně lehkých scén, jako je třeba porod. Sama jste kluky rodila císařem. Jaké to bylo, poprvé ho zkoušet prožít?
Nebylo tak hrozné hrát porod jako mít mezi nohama Geňu. To byly dvě věci, které se nedají zkombinovat. Myslím, že jen za to bych si zasloužila Oscara. Měl neustále nějaké hlášky, takže se natáčení muselo několikrát zastavovat, protože jsem se místo porodu chechtala jako blázen. To bylo poprvé, co mě pan režisér pokáral, protože většinou mě chválil. Když jsem četla scénář, věděla jsem, že mě budou během natáčení čekat určité výzvy, ale mě to baví, posouvat si hranice. Čím těžší úkol dostanu, tím lépe.

Máte už třeba nějakou další nabídku na natáčení?
Dostala jsem dokonce dvě, ale jednu jsem odmítla, ne proto, že by se mi to nelíbilo, ale časově bych to nestíhala, a s druhou nabídkou ještě váhám, protože mám ještě další projekty. To tak bývá, když má člověk čas a touží po tom, tak to nepřijde, a v okamžiku, kdy se mu to nejméně hodí, přijdou hned dvě. Já jsem se ovšem rozhodla, že nejdůležitější jsou pro mě teď kluci.