2°C
Jak se mu to povedlo?
Nebudete tomu věřit, ale bylo mi tehdy pětačtyřicet a bylo to poprvé v životě, kdy jsem byla ulovena. Co si budeme namlouvat, většinou je to tak, že žena se rozhlédne, uvidí, zacílí… A už jede. A s Jurajem to bylo obráceně. Měl prostě jasno, šel si za svým tvrdě a naprosto mě strhl s sebou. Nakonec on mi to řekl jasně: Miláčku, já nemám tolik času. Já musím vědět, co chci, a rychle.
Jak proběhlo balení?
Potkali jsme se při natáčení Habermannova mlýna, míjeli jsme se na úzké lávce, kde mě tak elegantně obešel a mimochodem mě políbil. Pak za mnou přišel do karavanu a prohlásil: Abychom to neprodlužovali, zítra jdeme na večeři.
Sebevědomý chlap, který ví, co chce. To je sexy.
Naprosto. Já si najednou připadala jako vyděšená patnáctiletá holčička, která se zmohla jen na odpověď, že nic nebude.
A ta večeře?
Celý den jsem si říkala, že jdu poprvé na skutečné rande s člověkem, kterého vlastně vůbec neznám. Nikdy jsem s ním nemluvila. Když už, tak jen pracovní připomínky. A já do té doby vždycky randila s někým, s kým to tak nějak vyplynulo.
Co jste řešila?
Co na sebe, a pak taky to, o čem si s tak chytrým člověkem budu povídat. Připadala jsem si jako Bridget Jones, když se chystala na schůzku s právníky a říkala si Čečna, Čečna, jen aby si připravila témata na konverzaci. Mohl nastat strašný trapas. Ale to jsem byla naivní…
Jak to?
Po deseti minutách hovoru jsem pochopila, že jsem měla věnovat víc času svému zevnějšku. Že jsem si měla vlasy víc nakadeřit, mejkap zvýraznit, a ne řešit, o čem budeme mluvit. Oba jsme totiž velmi výřeční. Jedno téma vyplývalo z druhého a snad s nikým mi hovor nikdy neplynul tak hladce jako s Jurajem.
Přiznal vám, jestli to bylo i pro něj okamžité vzplanutí?
On se asi díval už dřív. Byl tehdy bez stálého vztahu, navíc tíhne k těm baculatějším holkám, tak jsem ho zaujala. Chápete to, já, která celý život maskovala zadek pod sukněmi, a najednou hrál pro mě! To bylo nečekané překvapení (smích). Že něco tajíte, a pak zjistíte, že je to vaše plus.
Bylo takhle pohádkové i společné sžívání?
V podstatě ano. Když je někomu padesát a osmdesát, tak nemá cenu někoho předělávat, některé věci musíte vzít tak, jak jsou, a překousnout je. Nejtěžší je stát za Jurajem, i když s něčím nesouhlasím. Na veřejnosti mlčím a až doma mu řeknu, co se mi nelíbí. Ale nikdy bych nepodryla jeho autoritu.
Nebylo těžké vzdát se svobody?
Asi čtrnáct dní předtím, než jsem se potkala s Jurajem, jsem přijela asi ve dvě v noci ze zájezdu, nalila si dvojku vína, posadila se do křesla a říkala si, že jsem vlastně strašně spokojená. Nejsem si jistá, jestli se dá mluvit o štěstí, ale byla jsem hodně, hodně spokojená… A to není v dnešním světě málo. A vůbec jsem si nedokázala představit, že bych se musela někomu věnovat, něco uvařit, naládovat pračku… Neříkám, že jsem byla ráda, že jsem sama, ale byla jsem vyrovnaná a spokojená.
Tak to vůbec nechápu, že jste se vrhla po hlavě do vztahu.
Jednak to s Jurajem přišlo jako blesk z čistého nebe, jednak jsem v té době ztratila maminku, se kterou jsem byla hodně spjatá. A najednou mi přišel do života člověk s tak výraznou autoritou. Jako by se s maminkou vlastně prolnuli.
Jak fungoval Juraj, když žil sám?
Měl staromládeneckou domácnost a uměl všechno. Sám si vařil, pral, staral se o sebe, byl absolutně emancipovaný. Teď po pěti letech už je to jinak. Ale já za sebou nemám desetiletí manželství, které ženu unaví, takže jsem na to vlastně natěšená.
Měla jste mladší partnery… A teď o třicet let staršího. V čem je to výhoda?
Juraj ve mně vzbuzuje respekt, je moudrý, zkušený, a to mě fascinuje. A pak – pro staršího chlapa vždycky budete mladší. On moje vrásky neuvidí tak rychle, protože v porovnání s jeho na tom vždycky budu líp.
Byly pro vás padesáté narozeniny něčím přelomové?
Bála jsem se jich, protože to „-sát“ na konci zní prostě jinak. Jenže celý rok byl tak rychlý, tak pracovní, tak zmatečný, že jsem neměla vůbec čas zaregistrovat, že mi je padesát. A najednou je rok pryč a nic převratného se nestalo. Nějak jsem tu ztrátu mládí nestačila oplakat.
Říkáte, že jste macík. Jak to máte s váhou?
Rozkývaně. Pohybuju se plus minus sedmnáct kilo a momentálně se vrhám na dietu. Jíst pětkrát denně a málo. Vynechat šampáňo, vínko… Nejsem na katastrofální váze, ale je to ten horší scénář.
Více se dočtete v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy.
