Za poslední rok se toho u této mladé křehké herečky změnilo hodně. V soukromí po sedmi letech vyměnila jednoho režiséra za jiného, v pracovním životě se pak stala členkou téměř legendárního Dejvického divadla. Nás zajímalo, jak se sžila s oběma svými novými láskami, jakým pokušením nejčastěji podléhá, nebo to, jestli už nepomýšlí na založení rodiny.

Nedávno v televizi běžel film Ženy v pokušení, ve kterém hrajete postavu Laury. Jak na natáčení vzpomínáte?
S radostí. I když to bylo náročné období. Točilo se v září a všichni měli oprašovací zkoušky v divadlech a já do toho zkoušela Julii, vstávala ve čtyři ráno a jezdila do Mladé Boleslavi. Ale stálo to za to a byla to moc hezká práce.

Kdy naposledy jste byla ženou v pokušení vy?
Každý den se nějaké pokušení najde.

Vaše postava odpustí své matce, že jí svedla partnera. Vy sama dokážete odpouštět?
Jak co a jak kdy. Někdy dokážu odpustit relativně velké věci, a naopak se peru s drobnými malichernostmi a hloupostmi.

Ve vaší filmografii nejsou jen střelená Laura nebo Rafťáci, kteří vás proslavili, ale i spousta princezen. Bylo vaším snem si nějakou tu princeznu zahrát?
To tedy rozhodně bylo! Jako malé jsme tahaly se sestřičkou a sestřenkou šaty po mamce a babičce, nosily jejich lodičky a dávaly si punčochy na hlavu, abychom měly dlouhé vlasy. No prostě jsem v podstatě byla princeznou i v normálním životě, jen se to zveřejnilo tím, že mě někdo v takovém kostýmu natočil. 

Princezny, to jsou krásné šaty a šperky. Jak to ale máte s módou v civilním životě? 
Oblékám se podle nálady, počasí i práce nebo finanční situace. Když mám dostatek peněz, utrácím za oblečení ráda, ale nemám problém šetřit, nakupovat v sekáči a nosit oblečení po kamarádkách.

Je něco, co byste si na sebe nikdy nevzala?
Vzhledem k tomu, že jsem herečka, nosím kvůli rolím i věci, které by mě samotnou nikdy nenapadly. Jen v civilu nemám ráda umělohmotné materiály a "kousavé" svetry.

Jste v něčem marnivá?
Ráda utrácím za jídlo. Na tom se snažím nešetřit a snažím se kupovat zdravé a kvalitní potraviny, které jsou bohužel stejně drahé jako nové lodičky.

Co pro vás znamenají šaty a dáte vůbec na první dojem?
Vyloženě šaty pro mě znamenají ženskost, rafinovanost, sebevědomí, sex-appeal a vzdušnost. A první dojem na mě nedělá oblečení, ale vůně, charizma a energie lidí.

Vídáme vás v seriálu Všechny moje lásky, kde hrajete mladou maminku. Jak se vám postava Míši hraje?
Hraje se mi moc dobře a užívám si ji, protože na place je velká zábava. Míša je mi blízká hlavně tím, co se týká vztahu k mámě. Milují se, zároveň si ze sebe umí udělat srandu a pošťuchovat se. A jedna od druhé se učí.

Jak se vám hraje s miminkem?
Naše miminko Elenka je jedna z nejnadanějších "mladých" kolegyň, jaké jsem dosud poznala. Je skvělá, hodná, šikovná a nádherná. 

A nepomýšlíte už na založení rodiny?
Asi jako každá žena-potenciální maminka na založení rodiny v budoucnu pomýšlím.

Na začátku roku jste změnila angažmá. Z Městských divadel pražských jste přesídlila do Dejvického divadla. Jak jste se do tohoto legendárního souboru dostala?
Jak na mě oni přišli, nevím. S některými z nich jsem občas točila a jednoho dne mi zavolal pan Krobot s nabídkou na hostování ve hře Racek. Takže jsem začala nejprve hostovat a pak po nějaké době jsem byla oslovena na angažmá. A mám z toho radost.

Jsou pravda všechny pověsti, které o Dejvickém divadle kolují?
Nevím, jaké pověsti myslíte. Pověstí koluje o všech divadlech spousta. Upřímně řečeno, jsou mi trochu jedno. Dávám na svůj dojem a hlavně na cit a intuici. Kdyby to bylo legendární divadlo, ale byli v něm mně nepříjemní lidé, asi bych tam nešla. Je pravda, že tohle divadlo má prostě "něco". Oni sami nevědí, co to je, ale všichni se vzájemně drží a podporují.

Herečka Lenka Krobotová kdysi řekla, že ne každý může v Dejvickém divadle hrát, protože jejich humor ne všichni ustojí. Už jste zapadla mezi vtipálky?
Myslím, že postupně zapadám. To je proces při každém příchodu do nového souboru. Je pravda, že tady jsou velmi výrazné osobnosti a ustát jejich trefný a někdy až drsný humor stojí hodně sil. Ale je to jako s otužováním, ze začátku máte pocit, že to nedáte, ale pak se začínáte na tu spršku těšit. 

Máte těsně po premiéře hry Zásek, kterou režíroval Ivan Trojan. Jak se vám na ní pracovalo?
Hra je o lidech, s nimiž se zastavil výtah, a musím říct, že se na ní pracovalo dlouho, intenzivně a nezapomenutelně. Byl to takový porod, zrod, napojení i spojení a poznávání. To všechno to pro mě bylo.

Měla jste vy sama někdy zásek?
No v mozku ho mívám dost často, ale ve výtahu naštěstí nikdy.

A teď trochu k vašemu soukromí... Než jste se dala dohromady s partnerem Pavlem Khekem, dlouho jste se potkávali v několika divadlech. Je pro vás osudovým mužem?
Je.

Jste spolu více než rok, už máte za sebou proces zvykání si jeden na druhého?
Ano.

Co je pro vás ve vztahu nejdůležitější?
Láska, pokora, úcta, trpělivost, vášeň, pochopení, něha, komunikace a ticho.

Je o vás známo, že ráda cestujete. Co máte na cestování nejraději? 
To je zvláštní, že říkáte, že je to o mně známo. Pro mě bylo cestování nově objevenou vášní. Dřív jsem se hrozně bála kamkoli jen vyjet, natož vyletět, ale naučila jsem se to a našla v tom velkou zálibu a svobodu. Na cestování miluji lidi, baví mě je potkávat, sledovat, poznávat nové mentality, nové filozofie, nová náboženství. Je to nesmírně obohacující a zajímavé.

Napadlo vás někdy, že byste chtěla žít jinde?
Ne, to ne. To mě nikdy nenapadlo. Baví mě se vracet sem. A vyhovuje mi naše zeměpisná poloha.