4°C
Můžete mi říct, jaká je myšlenka vaší výstavy?
Základní koncept mé výstavy je v propojení emocionality a sexuality a ostatních věcí, které se na to vážou, jako jsou iracionalita, manipulativnost, romantika, tendence k dramatizování, která je mnoha ženám vlastní.
Jaký máte vztah k mužům?
V průběhu let se ten vztah trochu formoval, ale teď je naprosto v pořádku a myslím, že nikdy nebyl lepší. Ale ono je to také hodně o tom, jaký má člověk vztah k sobě samému, čemu se brání, co nedokáže přijmout, co si odpírá a co chce potlačit. Ta zpětná vazba, kterou svým chováním vzbuzujeme v okolí a u mužů, je vyvolávána námi. Tlak na ženu je v dnešní době hodně velký. Měla by se nějak chovat, oblékat, vypadat, chovat a pak buďto není dost ženská, nebo naopak moc. Ten tlak je ale i na muže. A teď si to přeberte.
Podle vás by tedy měla být jaká?
Svobodná! Tím samozřejmě nemyslím nezadaná, ale svobodně myslící a chápající.
Myslíte si, že takovou ženu dokážou muži přijmout?
Snad ano. Občas se mi zdá, že spousta z nich bohužel ještě ne. Ale nechci je podceňovat a zobecňovat. Záleží to na více faktorech – kulturních, regionálních, výchově...
Co mužům na takových ženách podle vás vadí?
Možná se někteří mohou cítit trochu ohroženi. Na tuhle otázku však neexistuje jednoduchá odpověď. Myslím si, že spousta mužů dokonce takové ženy chce, jen je otázkou, zda to dokážou vydýchat, protože patriarchát má pořád značně silné kořeny, a to nechci znít jako radikální feministka, protože nejsem. Feminismus totiž považuji za samozřejmost, to, že žena je kreativní, chytrá a rovnoprávná bytost.
Muži si ovšem občas tu rovnoprávnost špatně vykládají, že?
Ano, třeba v platech v některých oborech stále ještě rovnoprávnost není. Ovšem rovnoprávnost neznamená, že by se u mužů mělo vytrácet gentlemanství. To je myslím důsledek současného zmatení rolí. Je třeba, aby muži pochopili, že žena je svobodná, rovnoprávná, ale na druhou stranu je křehká a je nutno ji podporovat, milovat a chovat se k ní s náležitou úctou. To však platí i obráceně směrem od žen k mužům. Došlo tady k velké restrukturalizaci modelů chování mužů a žen a v dnešní době je na každém z nás, který model si vybere a v kterém chce žít. Jen mě mnohdy mrzí, že stále lidi překvapuje, pokud si ženy vyberou model jít si svou cestou.
V čem mají ženy největší handicap?
Paradoxně si osobně myslím, že v mateřství, protože ať už máte jakkoli slibně našlápnutou kariéru, tak v okamžiku, kdy odejdete na mateřskou, je po kariéře. Tři roky se staráte o dítě a jste závislá na muži. Ale nemyslím to čistě z kariérního hlediska. Ono to s sebou nese i to, že se výrazně oslabí rodinný příjem, což může znesnadnit partnerské soužití opět značným způsobem. A tak dále. Proto si také myslím, že v dnešní době tolik žen mateřství odkládá, cítím to i sama na sobě.
Vaše práce je maličko provokující, je to záměr?
Slýchám to, ale nemyslím si to, já osobně si myslím, že realita je mnohem více šokující – v době, kdy máte porno absolutně neuvěřitelným způsobem dostupné, dále to, jak celkově fungují média. Přijde mi, že lidé mají neustále umění na piedestalu, kdy je skrz génia umělce sdělováno nějaké poslání, a tudíž je to něco, kde by se neměla objevovat perverze, sexualita s všechny podobné věci, které se v člověku naprosto přirozeně odehrávají, ale jsou společensky oficiálně trochu mimo konvence. Umění by mohlo přinášet prostě trochu hlubší pohled na odvrácenou stránku lidského prožívání a uvádět tyto věci do souvislostí, aby se s nimi mohl člověk nějak popasovat a vyrovnat. Vezměte si v současné době reklamu a média obecně, není nic nenormálního na tom, v kteroukoliv denní dobu natrefit na vyobrazení nahoty a je to naprosto normální (otázka je, jestli je to tak správně), a pak jsou lidé šokováni u umění, že tam je realisticky vyobrazená vagina, tak to je pokrytectví.
A ještě větší paradox je v tom, že mnoho žen nikdy nevidělo ani tu svou vlastní vaginu...
Ono se na ni totiž hrozně špatně kouká, ne že by byla tak ošklivá, ale je špatně dostupná.
Spousta žen si ale myslí, že je ošklivá, a stydí se za ni...
Ona není krásná pro nás ženy, ale pro muže ano. Pro mě to bylo hrozně zajímavé, modelovala jsem ji čtyři měsíce, vnímala jsem ji jako zvláštní řasnatou věc, jako z moře. Záleží také na interpretaci, jestli zvolíte realistickou podobu, nebo jen piktogram.
Slyšela jste o té americké umělkyni, které můžete poslat fotografii své vaginy a ona vám ji vymodeluje jako šperk?
To mi už třeba přijde trochu provokující, ale z míry mne to nevyvádí, v umění se s genitáliemi pracuje už nějaký ten pátek. Nemyslím si ale, že bych chtěla nosit na krku svou vaginu, to už by bylo na mne asi moc.
A kde berete modely na ty své vaginy?
Ptá se mě na to hodně lidí. Je to kombinace archetypů a základní anatomie.
Proč tedy zrovna vagina zabudovaná v srdečním svalu?
Prostě mě to tak napadlo, připadalo mi to dost trefné. Sexualita a emoce. Ovšem netušila jsem, že zrovna na tuhle moji práci bude tolik ohlasů. Je pro mě důležité, aby moje práce měla ještě další rozměr, baví mě ten vyjadřovací jazyk v kombinaci symbolů a adekvátní umělecké formy.
Máte nějaké ženské idoly, například v rodině, třeba maminku?
Maminka jistě, ale to nebyl idol, to je něco, co je vám dáno. Když se vrátím zpět k tomu vztahu k mužům, a tak vůbec, myslím si, že jsem normálně poznamenaná – asi jako každé druhé dítě – tím, že jsem z rozvrácené rodiny a vyrůstala jsem bez otce. Člověk tím pádem prosákne tou jednostrannou výchovou, aniž by vlastně chtěl. Moje maminka byla vždycky naprosto svobodná, svéhlavá a paličatá a dělala si, co chtěla. U nás jsme vůbec samé ženské v rodině, mám ještě sestru a ta má také dvě dcery a je u nás běžné, že si žena udělá všechno sama, přivrtá, namontuje a nikdy nežádáme nikoho o pomoc. Takže na to narážím i v soužití s manželem, protože já bych normálně automaticky šla a udělala si vše sama a nechápu, že by bylo třeba právě to „ženské“, nechat si pomoct v těchto situacích od muže.
Jak dlouho jste vdaná?
Čerstvě asi rok a půl, ale předtím jsem měla devítiletý vztah.
Takže jste vystřelila z devítiletého vztahu a hned se vdávala?
V podstatě ano. To se tak občas stává.
Děti tedy ještě odkládáte, ale chcete rodinu?
Děti budou, dávám tomu tak rok, maximálně dva. Možná déle, ještě si chci chvíli modelovat.
Máte ještě jiné touhy, které si chcete před dítětem splnit, třeba cestovatelské?
To ani ne, jsem přesvědčená o tom, že s dítětem můžete klidně cestovat, ale horší je to s koncentrací na práci. Modelování je zdlouhavá činnost, nedá se dělat dvě hodiny denně.
Takže je to taková umělecká sobeckost?
Naprosto, ale ta sobeckost je už teď mnohem menší. Člověk stárne a přehodnocuje priority. A mám manžela, který chce děti. V předchozím vztahu jsme o dětech nikdy nemluvili, byli jsme oba dost workoholici, takže se nám to, že to neřešíme, docela hodilo. Teď mám ale úžasného manžela, který děti chce, takže se situace změnila. Já je chci samozřejmě také, myslím si, že by byla škoda se ochudit o tak významnou životní zkušenost.
Manžel je také umělec?
Ano, fotograf a kameraman a velice vizuální člověk, takže to je úžasné, že společně neustále hodnotíme vizuální vjemy a jejich interpretace. Velice ráda si povídám o své práci, sdílení této oblasti života je pro mne ve vztahu asi stěžejní. Pokud bych žila s někým, kdo to se mnou nemůže sdílet, asi by ze mě zešílel nebo já z něho. Potřebuji konzultovat své nápady, stejně jako partnerovy vize a projekty.
Takže si do své práce necháte mluvit?
Mluvit ne, jen potřebuji tu zpětnou vazbu. Nesnáším ukazovat své dílo dřív, než je hotové. Dřív mi to vadilo proto, že jsem se bála kritiky. Teď to nemám ráda proto, že lidé pak přijdou o ten efekt překvapení. Když to vidí v procesu, tak pak přijdou o onen prvotní vjem, který vás má okouzlit a vtáhnout do díla a zprostředkovat vám nejryzejší kontakt s obsahem, a tudíž možnou katarzi.
- 10
FOTOGRAFIÍ
