2°C
S bývalým manželem, režisérem Milošem Formanem, jste se seznámila ještě na střední škole. Jaké to bylo, zaujmout v osmnácti místo po Janě Brejchové?
Prý jsem jí byla v mládí podobná, i když ona byla hezčí, takže je možné, že jsem Miloše zaujala právě proto. Padla jsem mu do oka na koncertě bigbítových kapel v Lucerně, kde jsem zpívala s kapelou Cristal a on tam hledal adepty do svého filmu Konkurz. Tenkrát tady jméno Forman nikdo neznal, a když mě pozval k sobě, vůbec se mi nechtělo. Bydlel provizorně v jedné pronajaté místnosti se spoustou knih a obrazů a vůbec netlačil na pilu. Nejdřív mě bral na večeře a do společnosti a seznámil mě taky s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem.
Svatba ale nakonec přece jen byla…
Otěhotněla jsem poměrně záhy a do roka jsme se brali. Po svatbě jsem ale zůstala dál u rodičů, protože se dvěma dětmi jsem s ním v jedné místnosti žít nemohla. Miloš se zabýval hlavně svou prací, která pro něj byla vždycky důležitá. Jezdil do zahraničí na festivaly a já byla s dětmi doma.
Vy jste na tom ale s kariérou taky nebyla tak špatně?
Vtip je v tom, že moje angažmá v Semaforu má na svědomí taky Forman. Film Konkurz byl vlastně o fiktivním konkurzu zpěvaček do divadla Semafor. A mě si tam pak nechali nastálo celých šestadvacet let.
Kde jste se naučila zpívat?
Od dětství jsem chodila do Kühnova pěveckého sboru, ale taky jsem od mládí ráda malovala. Studovala jsem střední uměleckoprůmyslovou školu, obor aranžérství–výstavnictví. I když jsem se potom tolik let živila zpěvem a hraním, považuju se hlavně za výtvarnici.
Tak mi ale řekněte, jak se hrající výtvarnice stala hospodyní Václava Havla?
Václava jsem znala ještě z dob, kdy se kamarádili s Milošem. Po letech jsem ho pak náhodou potkala v jedné restauraci. Bylo to v době, kdy už byl prezidentem. Protože jsem v té době měla stále méně rolí v divadle, napadlo mě se ho jen tak z legrace zeptat, jestli by pro mě nebyla nějaká práce na Hradě. Měla jsem štěstí. Bylo tam zrovna místo správce rezidence v Královské zahradě, kde předtím bydlel prezident Husák. V době, kdy jsem tam nastoupila já, byl „domeček“, jak se mu říkalo, využívaný jako kulturní centrum. Pak se tam nastěhovali Václav Havel s Olgou a já, protože jsem to tam už znala, jsem jim mohla pomáhat při stěhování. Později jsem tam pracovala jako správce a občas jsem i vařila.
A co měli Havlovi nejraději?
Olga jedla málo a Václav si rád zašel do restaurace. Občas ale bývaly v rezidenci pracovní obědy se zaměstnanci a Václav mě jednou poprosil, jestli bych jim byla schopná uvařit nějakou polévku. Nabídla jsem čínskou s kuřetem a skleněnými nudlemi. Chutnala jim, a Václav mi šel dokonce do kuchyně poděkovat. Měl však jednu výhradu – a to, jestli by ty nudle nemohly být příště trochu kratší. Zeptala jsem se, jak dlouhé by měly být. Václav se zamyslel a řekl: „Asi čtyři centimetry.“ A tak jsem je příště stříhala nůžkami podle pravítka.
A jak jste s Havlovými vycházela? Byli opravdu tak rozdílní?
Opravdu byli. Václav, to bylo sluníčko. Byl moc hodný, nenáročný a otevřený všem. Olga byla přísnější, ale spravedlivá.
Slyšela jsem, že jste dokonce vařila čaj pro britskou premiérku Thatcherovou…
To za mnou Václav jednou přišel a povídá: „Máme tady nějaký anglický čaj? Má sem odpoledne přijít na návštěvu paní Thatcherová.“ Protože žádný v kuchyni nebyl, rozjela jsem se domů pro krabičkový English Afternoon Tea, který jsem pak také servírovala venku v zahradách. Kdyby to věděla ochranka, asi by se zbláznila.
Další část rozhovoru si můžete přečíst v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy.
