4°C
S Pavlou Saudkovou jsem se poprvé potkala u kopírky v jednom vydavatelství. Já jsem byla v prvním zaměstnání a dělala jsem se co nejdospělejší a co nejvíce jsem zakrývala svoje prsa, kdežto ona už dospělá byla a nosila rozverné culíky a velké výstřihy.
Mezitím uběhlo asi devět let, mnohokrát jsem dělala rozhovor s Mistrem Saudkem, při kterých Pavla vždy byla, ale až dnes jsem mluvila opravdu jen s ní. A je to dobře, protože až teď chápu její lásku a toleranci, bez které žádný opravdový vztah být nemůže, a dokážu pochopit i touhu po dalším a dalším dítěti. Pavla je velice zajímavá žena zajímavého muže.
Jste jednou z nejtolerantnějších žen, jaké znám, manželovi tolerujete zálety, a dokonce i děti s jinými partnerkami. Byla jste taková vždycky, nebo jste se to naučila až s Janem?
Ještě na začátku vztahu s Janem jsem určitě takhle tolerantní nebyla. A přiznávám, že i teď mívám občas slabé chvilky – ale ne moc často. Velkou roli v tom, že moje žárlivost otupila, hrají děti. A pak samozřejmě i vědomí toho, že Jan může kdykoli s kteroukoli jinou ženou odejít, aniž bych to nějak ovlivnila. Ale on se zatím vrací. Tenhle pocit je fajn.
V jednom rozhovoru jste přiznala, že se s Janovým harémem těžce vyrovnáváte, možná i kvůli tomu, že on na sebe všechno práskne. Ještě se po těch letech trápíte?
Protože nejsem stroj, samozřejmě se mnou emoce někdy mávají. Na druhé straně za ta léta už vím, že Jan má rád realitu trochu barvitější, než jaká ve skutečnosti je.
Ženy často prohledávají partnerům telefon, Facebook nebo e-mail, udělala jste to někdy i vy?
Vezmu to napřeskáčku. Facebook Jan nenávidí a žádný profil, tedy ten skutečně jeho, nemá. Stejně tak není příznivcem e-mailové komunikace, takže ačkoli e-mail má, zprávy mu tisknu a předávám na papíře, taková je dohoda. Telefon, to je jeho doména, velmi často mi dává leccos přečíst, ale abych mu v něm šmejdila a něco hledala? Proč bych to dělala! Stejně na sebe všechno řekne.
Neptala jsem se. Cítím, že ženy potřebuje. Dávají mu energii, dělají ho šťastným i nešťastným, láká je a pak jim utíká. Tahle rozpolcenost je pro něj typická. Rozhodně ale ne každá žena, která vejde do dveří, skončí na prostěradle. Taková divočina to věru není...
Mluvíte o rozpolcenosti. Janovo vystupování je často označováno jako póza, jak dlouho vám trvalo, než před vámi sundal masku bonvivána? Nebo je opravdu takový i v soukromí?
Jan je úplně jiný, než ho znáte z médií. Zároveň to ale neznamená, že by přede mnou odkládal svoji masku pravidelně. Jsou ale chvíle, kdy se odhalí, a myslím, že po těch deseti společných letech je těch chvil víc a víc.
Nenapadlo vás, že byste si také pořídila milence?
Za těch deset let jsem Jana nepodvedla a nemyslím, že bych to dokázala v dohledné době. Říct, že se to nikdy nestane, možná bude znít velkohubě, ale zatím to tak cítím. Navíc brzy přibude třetí dítě, takže nebude čas na blbosti.
"Dáma neměla moc sebevědomí," prohlásil o vás kdysi Jan. Jste po těch letech s ním sebevědomější?
Moje sebevědomí tak trochu souvisí i s kilogramy, takže s tím stále pokulhávám. Ale prý to není na první pohled znát.
Samozřejmě. A byly i z mé širší rodiny. Každý může mít svůj názor a já nemám potřebu někoho přesvědčovat o tom, co je a co není správná volba.
Už nějaký ten pátek jste za Jana vdaná, změnilo se od té doby na vašem vztahu něco?
Kromě toho, že Jan občas žertem zmíní rozvod, je u nás všechno jako před svatbou. Jen děti jsou rády, že máme všichni stejné příjmení.
Jednou jste zmínila, že bez Jana nemůžete jet ani na dovolenou, pořád jste sama nikde nebyla?
S Janem si i po dlouhých letech vykáte, jak to vzniklo, že jste si nepotykali?
Je to Janův zvyk. Občas si ale i tykáme a je to poměrně legrační. Jenom onikání už bych asi nezvládla.
Jste novinářkou, fotíte, děláte manželovi manažerku a osobní asistentku, máte spoustu dětí a já si nedokážu představit, že máte čas odpočívat, zajít si s kamarádkami na víno nebo do kina. Jak vlastně relaxujete, abyste se nezbláznila?
Dělám, co mě baví. Ano, je to někdy moc. A protože jsem pořád v kontaktu s lidmi, relaxem pro mě je zůstat celý den doma a nikam nemuset. Na zbláznění se to zatím nevidím. Doufám…
Do kin právě vstoupil snímek Fotograf, který je inspirovaný životem vašeho muže. Byla jste se na něm už podívat? Jak se vám líbí Karel Roden v hlavní roli?
Byla jsem na premiéře a Karel Roden je v roli Jana excelentní. Myslím, že své postavě dal úžasnou dávku poetiky, a už si nedokážu představit, že by se v hlavní roli objevil někdo jiný. Samozřejmě jsme i já a Jan přemýšleli, kdo jiný by mohl tohle zahrát, kdyby se stalo, že Karel nabídku nakonec odmítne, ale nestalo se. Stejně jsme nic zásadního nevymysleli. A kdyby – režisérka Irena Pavlásková by si do toho jistě nenechala mluvit.
Mnozí o filmu mluví jako o veřejné pomstě Sáře, i sama bývalá Janova přítelkyně jej zkritizovala. Jak jejich spor vnímáte vy?
Jan tvrdí, že kvůli sporu se Sárou nebyl schopen fotit, už se to zlepšilo, nebo – jak Jan říká – stále jej živíte vy?
Protože je Jan velmi skromný, myslím, že bych ho i uživila, na druhé straně jeho slova jsou dost přehnaná. Stále pochopitelně vydělává víc než já, protože jak fotografie, které zachránil, tak obrazy, které maluje, mají velmi slušnou hodnotu.
Vy sama jste začala fotit saudkovským stylem, pokračujete v tom i nadále?
Ne ne, zběhla jsem ve chvíli, kdy jsem si troufla postavit si světla jinak, než bývá Janovým zvykem…
Fotce se tedy věnujete dál, ale našla jste svůj vlastní styl?
Myslím, že by bylo velkohubé říct, že jsem našla svůj styl. Spíš pořád hledám. Baví mě portréty lidí, s nimiž dělám rozhovory, ale zároveň velmi často pochybuji, jestli bych neměla vyklidit místo pro skutečné fotografy. Pro ty, co to zkrátka umí. Tak silná v kramflecích se rozhodně necítím.
Obávám se, že na to není možné se připravit. Jako člověk, kterému dělá dobře plánovat, jsem teď malinko vystrašená, protože s Matějem a Aničkou už máme zajetý režim, teď si ale budeme muset zvykat na něco nového. Navzdory jakémusi strachu se ale velmi těším, bude veselo, myslím…
Jste už "zasloužilou" matkou, tak čeho se bojíte?
Sama nevím. Naposledy jsem rodila před šesti lety, takže možná z porodu, tělo přece jen stárne. A pak s Matesem a Andulou už máme zajetý režim, jsou v mnoha ohledech příjemně samostatní, a teď se přidá mimino a všechno začne znova... Možná je strach silné slovo, spíš jsem měla použít obava nebo nejistota. A nebo jsem se neměla přiznávat vůbec. Každopádně jsem zvědavá, co přijde. I když zrovna včera mi kamarádka říkala, že dvě nebo pět dětí, to už je prý jedno.
Jak jste manželovi oznámila další přírůstek do rodiny a jak to přijaly děti?
Docela dlouho jsem vyčkávala, protože mě bavilo to tajemství. Ve čtvrtém měsíci to ale Jan poznal na mém těle sám. A děti od té doby pořád zjišťují, kdy už to bude. Snad je sestřička neomrzí po prvním týdnu…
Kojení je nejen pro dítě zdravé, ale i pro mámu velmi výhodné. Doufám, že zase vydržím dlouho, ale netrvám na obvyklých třech letech.
Partner je o 45 let starší než vy, když jste čekali dceru Annu-Marii, doufala jste, že neskončíte jako manželka architekta Kaplického. Jak Janův věk vnímáte s příchodem třetího dítěte?
Člověk nikdy předem neví, kolik má vyměřeno. Umírají i mnohem mladší lidé. A já věřím, že Jan má tak tuhý kořínek a tolik energie, že s námi bude ještě pár let. Přála bych si to. Tedy přála bych nám to.
Mám jedno dítě a je to zápřah, nedovedu si představit, že bych měla tři a ještě pracovala. Budete mít nějakou výpomoc, nebo zapřáhnete manžela?
I teď mi stále pomáhá moje maminka. Ale je pravda, že jsem si dala předsevzetí, že zkusím část práce odsunout na večer, až budou děti spát, a že se pokusím být odpoledne víc s dětmi a pro děti. Snad se to vydaří.
