2°C
Píšete zásadně holčičí témata. Co vás na ženském světě tak fascinuje?
Asi to, že ho žiju. Spisovatel pojmenovává věci, zážitky, zkušenosti... A já jsem žena. Píšu o tom, co se mě týká. Navíc mužům moc nerozumím. Možná to ani nejde, možná je to moje neschopnost.
Totéž říkají i muži.
Ale já bych jim někdy docela ráda rozuměla.
Mě učí poznávat mužský svět synové. Vy to máte těžší, když máte dvě holky.
Jediný recept na porozumění mužské duši mi dala babička mojí kamarádky, která byla skvělá hospodyně. Vařila, pekla, usmívala se a byla naprosto dokonalá, jenže její děda jí pořád něco vytýkal a hudral. A ta babička v klídku říkala: Jen si, dědku, hudrej, hlavně že seš zdravej. To je manuál k chlapům. Připadá mi, že slova mezi mužem a ženou moc nefungují. Muži myslí a slyší jinak. Nejlepší vzájemné porozumění je neverbální, erotické, sexuální, alkoholické a chuťové.
Takže by bylo ideální, kdybychom žily bez mužů a měly je jen jako milence?
To by se pánům asi líbilo, ale ženám s malými dětmi asi ne.
Vy žijete sama?
Ano, žiju sama, ale to neznamená, že nemám kamarády. Jen s nikým nebydlím, jestli máte na mysli toto.
Jak dlouho máte byt sama pro sebe?
Dcery odešly z domova před pěti lety. A je to báječný!
Musela jste si na to zvykat?
Byla jsem od první chvíle šťastná. Měla jsem dojem, jako by mi narostla křídla.
Holky vám vůbec nechyběly?
Vůbec, ale je to tím, že je mám. Pořád si voláme, navštěvujeme se a intenzivně se stýkáme. Kdyby to tak nebylo, určitě by se mi stýskalo.
Počkejte, chcete mi říct, že žít sama je opravdu ideální?
To je každého volba. Já miluju svobodu. I když je to ten těžší způsob života. Svoboda není snadná, ale je krásná, aspoň pro mě.
Dobře, tak v čem je to těžké?
Počkejte... Teď mě nic nenapadá (dlouho přemýšlí – pozn. redakce). Víte, já se vdávala brzo a první dceru jsem měla ve třiadvaceti. To je na dnešní poměry dost brzo. A mně vlastně v mládí chyběl nevázaný studentský život, tak si ho užívám teď. Dělám si, co chci. Neuklízím, nevařím, nenakupuju, nežehlím, byt mám zařízený podle sebe, chodím pozdě spát a pozdě vstávám... Poprvé v životě se starám jen sama o sebe.
Pořád ještě jste mi neřekla, jaká je nevýhoda toho, když ženská po padesátce žije sama.
Tuhle mi někdo řekl, že večer mi přece musí být smutno. Jenže není. Pořád někam chodím nebo pracuju... Dobře, bylo by fajn mít někoho, kdo by mi vyměnil žárovku v lustru u stropu. Jenže podle mé zkušenosti a podle toho, co vidím kolem sebe, by to stejně bylo na mně. Takže by nesvítila jako teď. S tím rozdílem, že bych se kvůli tomu s někým hádala.
Více se dočtete v aktuálním vydání magazínu Blesk pro ženy, které je od dnešního dne k dostání ve vašich novinových stáncích.
