Stanislava Jachnická (48): Jsem totální hysterka! | Pro ženy | Blesk.cz

Stanislava Jachnická (48): Jsem totální hysterka!

2. ledna 2014 | 09:00

Na první pohled ji možná nepoznáte, ale jakmile promluví, budete mít jasno. Stejně jako můj sedmnáctiletý syn, který ji zaslechl v divadle, vytřeštil oči a vykřikl: Phoebe! Ne, tohle není slavná postava ze seriálu Přátelé, ale herečka Stanislava Jachnická.

Máte dvě děti, jste spoustu let vdaná, a nikde žádné skandály… To jste tak vzorná?

Řeknu vám to takhle. Když potkám své kolegy ze školy, vždycky si dáme pusu a sem tam zajdeme na skleničku. Kdybych byla slavnější, někdo by to mohl vyfotit a byl by z toho skandál. Takhle je to normální setkání dvou lidí.

Váš muž není z herecké branže. Je to výhoda?

Asi ano. On je preciznější a techničtější, a jakmile je přesvědčený, že má pravdu, tak mě o ní potřebuje přesvědčit. Já jsem flegmatik, kterému je to jedno. Když řeknu něco, s čím druhý nesouhlasí, pustím to z hlavy a přestanu to řešit. A navíc můj muž si pamatuje všechno do detailů, já téměř nic.

Nemělo by to být obráceně?

Asi ano, ale on si pamatuje úplně všechno od začátku našeho seznámení. Všechno, co jsem mu kdy řekla nebo vyprávěla, kdežto já mám co dělat, abych si zapamatovala, jaké je jeho oblíbené jídlo.

Stanislava Jachnická
Ale asi mu to nevadí, když jste spolu už dvacet let…

Nějaké krize byly, ale jak člověk pracuje na sobě, tak pracuje i na manželství. Připadá mi, že v dnešní době lidé vzdávají vztahy moc brzo. Zvlášť ze začátku. Místo aby se snažili, nepřekousnou to. A my jsme se zatím přes všechno překlenuli. Utéct z manželství je jednoduché, těžší je ho ustát.

Dokážete si i po tolika letech říct něco hezkého?

Ano, dokážeme, a když se cítím vyrovnaná a v pohodě, tak o nás lidé říkají, že působíme jako ideální pár. Až budu nervózní, budu nepříjemná.

Děláte hysterické scény?

Celé rodině! Řvu na celý barák, nadávám, občas mi uklouzne i ošklivé slovo, a vyžaduju absolutní pořádek i tam, kde by to tak přísné být nemuselo. Děti honím a musí uklízet od rána do večera. Když se vrátím z představení, klidně je kvůli nádobí vytáhnu v noci z postele. Jsem schopná křičet už v chodbě, jen co otevřu dveře. Naštěstí to není tak často.

Co na to váš manžel?

Zrovna nedávno mi řekl, abych zůstala taková, jaká jsem, i s tím, že jsem protivná. To mi závidí i kolegyně a kamarádky, které zažily moje výstupy, a přesto jim můj muž vypráví, jak jsem krásná a úžasná.

Jak reaguje, když vám bouchnou saze oběma?

Křičíme oba dva, takže je to trošku Itálie. Já pak potřebuju chvíli na nabrání dechu, ale stačí mi půlhodina a zase normálně fungujeme.

Máte dceru na vysoké škole. Nechtěla být herečkou?

Zkusila to, ale nebyl to její obor. Je založením vědkyně, studuje biologii, chce spasit svět… A mě fascinuje, když má někdo v mozku něco jiného než divadlo a umění. Já už třeba nic jiného ani nemůžu začít dělat. Nic jiného totiž neumím. Těžko začnu ve svém věku vést účetnictví nebo programovat počítač. A syn je zatím na víceletém gymnáziu, tak se uvidí.

Jste ten typ tolerantní a kamarádské maminky, nebo držíte pevně otěže?

To záleží na tom, jak moc jsem momentálně vyrovnaná. (smích) Právě teď jsem tolerantní, ale před premiérou, nebo když přijdou stresy, to jsem hysterka. Ale totální.

Stanislava Jachnická
A fungují děti bez řečí?

Podle mě samozřejmě ne dost, ale musí vyndávat nádobí z myčky, chodí se psem, věší prádlo, sem tam něco uvaří… Musí fungovat, když chodím do práce. Přece nebudu všechno dělat sama!

Děláte si i čas sama pro sebe?

Dělám. Loni jsem odjela do Santiaga de Compostela, kde jsem šla pěší pouť. Sama! Když jedete na rodinnou dovolenou, je to sice hezké, že všichni dohromady relaxujete, ale na druhou stranu se pořád o někoho staráte, děláte kolektivní rozhodnutí ohledně jídla a programu… Potřebovala jsem být sama, nikoho neřešit a nic neplánovat.

Takže dámská jízda s kamarádkou?

Vůbec ne. Žádná kamarádka, komunikujete jen s ostatními poutníky. Čtrnáctidenní bezpečné dobrodružství, kdy nevíte, kde budete spát, co budete jíst. Zodpovědnost jen sama za sebe. Bylo to nádherné. Letos se takhle budu učit v Londýně angličtinu. A taky sama.

Říká se, že během pouti do Santiaga se člověk o sobě spoustu dozví…

Na to jsem taky byla zvědavá. Někteří mi říkali, že se určitě vrátím úplně jiná, prý se možná zblázním, odjedu od rodiny… Nic takového se samozřejmě nestalo. Když jsem tam byla, snažila jsem se s nikým si ani moc nepovídat, jen se soustředit na to, co mi tahle cesta, která je pro některé lidi velký duchovní zážitek, má přinést. A došla jsem k tomu, že pro mě je ideální naopak vůbec nemyslet. Umět uvolnit mysl, nedržet v ní spoustu zbytečností a být tady a teď.

Vrátila jsem se srovnanější?

Hlavně jsem se vrátila nadšená. Pochopila jsem, že tohle je můj směr. Aspoň jednou za rok být sama a starat se sama o sebe. Žádné děti, ani manžel, ani kamarádka. Zkrátka být naprosto svobodná.

Stanislava Jachnická
Co já vím, tak pouť do Santiaga je docela fyzicky náročná. Zvládla jste ji v klidu?

Já si dokonce dala ještě další etapu, protože tu první jsem ušla už za týden. Samozřejmě, že mě bolely nohy, ale po týdnu se to zklidnilo. Nejhůř na tom byla kolena, ale když jsem šla z kopce pozadu, tak se to dalo zvládnout dobře. Měla jsem jen desetikilový batoh, a tudíž jen pár věcí, které jsem si denně musela přeprat.

Co říká na vaše samostatné dovolené váš muž?

Toleruje to. Přece jen už jsme spolu spoustu let a on ví, že to není jen nějaký rozmar, ale že cestování vždycky bylo mým snem. Cítí, že mě to naplňuje a potřebuju to.

Stanislava Jachnická
U vás je zvláštní, že lidé znají jen váš hlas…

Ani ne, ale vždycky to probíhá podobně. Třeba u prodavaček vidím, jak se jim změní pohled, a já si říkám: „Á sakra.“ Je jim to trapné, ale nakonec nevydrží a zeptají se: „Promiňte, nezlobte se, nejste vy náhodou…“ Nevím, proč se stydí a omlouvají, já když něco nevím, tak se taky zeptám, a pro mě je to příjemné. Ale abych nebyla namyšlená. Většinou zjistí, že jsem to já, ale stejně nevědí, jak se jmenuju. 

Prostě máte slavnější hlas než obličej.

Ovšem pokud nepotkám fanoušky Ulice. Ti mě poznávají i podle obličeje. Ale také neznají moje jméno. Jen se ptají, jestli jsem herečka.

Říká se, že o herecké role je pěkný boj. Zvlášť mezi herečkami. Jak to funguje?

Řeknu vám to takhle: kdykoli jsem se urputně o něco snažila, většinou to nedopadlo. Chodila jsem do divadel, psala dopisy režisérům, aby mě obsadili – a nic. A pak najednou přišla rovnou nabídka na roli. Já si říkala: „Jak to, že mám roli? Vždyť jsem nebyla ani na konkurzu, nesnažila jsem se…“ Takže si myslím, že věci přicházejí možná podle toho, jak si to člověk zaslouží, nebo prostě jak to má být. Každá věc má svůj čas, a já si klidně počkám. Ale ještě jsem pořádně nepřišla na to, jak to funguje. Někdy vám vyjde, když poctivě investujete, a jindy to jde samo od sebe.

Neštve vás, když se snažíte, a nevyjde to?

Pracovně už jsem asi zvyklá, protože když jdete na dvacet konkurzů a vyjde vám jeden, nemůžete se pokaždé zhroutit.

Stanislava Jachnická
Vystudovala jste tanec, ale pohyb vás neživí…

No, vystudovala, to se tak nedá říct. Chodila jsem do lidušky, pak tancovala jazzdance ve Vysokoškolském uměleckém souboru. Dokonce jsme jezdili do ciziny a natáčeli klipy k písničkám, ale já vždycky chtěla být herečka. Jen jsem se to styděla někomu říct. Všichni mě totiž brali jako tanečnici.

Téměř všichni herci říkají, že hrát chtěli vždycky…

Nedá se to vysvětlit, to prostě máte uvnitř. Třeba když jsem se kdykoli podívala do zrcadla – klidně i ve výtahu nebo na záchodě –, tak jsem se nedívala, jak jsem hezká, ale zkoušela jsem mimiku. Nebo před rande jsem si všechno představovala a v duchu i režírovala. Co se bude dít, jak se mám tvářit, jak to dopadne…

Režírujete si takhle budoucnost i dneska?

Ve svém věku už vím, že všechno je, jak má být, a nemůžete si dopředu nic vysnít. Tedy můžete požádat vyšší moc, aby vám to bylo umožněno, ale stejně to dopadne, jak má.

Autor: MAJ