4°C
Které okurky máte nejradši?
Musí být hodně kyselé, pálivé, ne ve sladkokyselém nálevu, které jsou běžně k dostání. Ty bych sice snědla, ale nechutnají mi.
Řekl bych, že i tato maličkost vypovídá o vašich kořenech.
Možná že máte pravdu. Tak já v tom vyrůstala, babička dělala neuvěřitelné nakládané okurky. Bráchové od mámy, i máma, ségra… No asi si je začnu nakládat i já.
Co ještě zbožňujete?
Jéé, toho je strašně moc…
Povídejte…
Už jen třeba to, že skončila, tedy aspoň doufám, ta neuvěřitelně dlouhá a vleklá zima a vyšlo sluníčko. Jo, zní to jako klišé, ale vůbec se nedivím, že spousta lidí měla deprese. Vždyť to počasí a tma tomu jenom nahrávala! Než jsem nabalila sebe a dítě, tak bylo půl dne pryč.
Když mám chuť na společnost, jdu, ale není to příliš často. Tohle by do mě asi málokdo řekl, ale jsem spíš samotář. Mám ráda svoje pohodlí. Ale od narození Alžbětky už vlastně sama nikdy nebudu. Miluju ji, a přiznám se, že se mi kolikrát ani nechce odjíždět na natáčení nebo na představení do divadla, protože stačí půlhodinka, a už mi chybí.
Kdo ji hlídá?
Buď přítel, když má čas, anebo jeho máma. Jednou jsme vyzkoušeli i hlídačku, což je kamarádka z práce od mého partnera, která se stará i o autistické děti, ale bohužel si našla stabilní práci, takže ji nemůžeme dál využívat. Ta byla taky skvělá. Zařídí se to zatím pokaždé, v tomhle nemáme problém. Jedinej problém je ten, že já jsem bez ní taková nesvá. Zkrátka máma.
Neuvažovala jste o tom, že byste scenáristům Vyprávěj řekla, aby ji vkomponovali do děje?
Tohle ani omylem. Nepřichází v úvahu, abych své dítě dávala do prostředí, které je podle mého názoru určené jen pro dospělé. Když jí bude třináct čtrnáct, bude mít svůj rozum a přijde za mnou, že by tohle chtěla dělat, aspoň si to vyzkoušet, proč ne. Ale takhle malé dítě chce mít svůj klid, svoje prostředí, a ne v zaprášeném ateliéru mezi cizími lidmi sedět v koutku a poslouchat dokola „Stop! Klapka, jedem znovu!“ Už několikrát jsem točila s malými dětmi, a stejně tvrdím, že to není dobře.
Tak například malý batole, tří- čtyřměsíční miminko, absolutně nepřichází v úvahu. Sama za sebe můžu říct, že jsem se kolikrát bála dát Alžbětku do náruče i partnerovi. Vystresovaná z toho, aby se jí, nedej Bože, něco nestalo. No a při představě, že bych ji dávala do ruky nějaké cizí paní? Rozhodně ne…
Živíte se profesí, která vyžaduje i tvrdé lokty. Vy sama je máte?
Svým způsobem ano. Já hodně snesu, a řekla bych, že jsem poměrně vstřícná, protože lze vykomunikovat všechno, ne, že ne. A hlavně slušně. Pokud to přejde do neslušné formy, ozvu se. Nejsem sprostá, ale dokážu si říct svoje. Pokud s někým pracuji a jsem slušná, totéž vyžaduji i od nich. Ale nejsem ten „loktař“, který by dnes a denně uzurpoval druhé… To jsem nikdy nedělala, nedělám a dělat nebudu. Ale v pořádku, je to dotyčného věc a ať si každý dělá, co uzná za vhodné.
Vraťme se k seriálu Vyprávěj. Dost mě překvapilo, že jste hrála babičku…
Je to nevěrohodné, že?
V záběru s vaší seriálovou dcerou bych spíš uvěřil tomu, že ona je vaší matkou.
Víte, já mám bohužel velmi mladý obličej…
Bohužel?
(smích) Bohužel pro tuto seriálovou roli. Samozřejmě že maskérky se snaží dělat, co můžou, ale stejně nejsou peníze na to, aby nám například pořídili latexové masky. Nežijeme v Hollywoodu. Snaží se toho docílit účesem, volnějším oblečením a make-upem, ale pak se záběry kolikrát nasvítí tak, že ve finále nikdo nepozná, že máme na obličeji vystínované vrásky. A na druhou stranu, jak by se oproti nám museli líčit například herci jako pan Skopal nebo paní Freimannová, kteří zastupují ještě starší generaci?
Měla jste šanci do natáčení vůbec vstupovat? Říct, že by bylo vhodné hlídat, aby to bylo věrohodnější, co se vzhledu postav týká?
Samozřejmě že můžeme říct svůj názor, ale co by se stalo? Všechny by nás museli přeobsadit. Celou generaci herců, která seriál odstartovala. K čemuž, myslím, už nedojde, protože točíme už několikátou sérii a pro diváka by bylo zcela nepochopitelné, že ze dne na den má v zažitých rolích někoho úplně jiného.
Dobře? (smích) Děkuju… Já jsem v Praze už hrozně dlouho, od svých devatenácti let. Je mi 34, čili patnáct let, a myslím, že to už je docela dlouho na to, abych češtinu zvládala obstojně. Je to jen mluvením. Od okamžiku, co jsem sem přijela poprvé, jsem mluvila jen česky. Tedy, abych byla přesná, na tom úplném začátku jsem se spíš snažila, než mluvila. (smích) Jde o zvyk.
Čím si vysvětlujete, že se spousta z vás, dívek narozených na Slovensku, umělecky uplatnila až tady v Praze?
Je to o trhu práce – a ve chvíli, kdy se tady dobře uvedete a takříkajíc chytnete, máte práci. Nehledě na to, že slovenské herečky jsou, řekla bych, temperamentnější tak nějak jinak. Možná to je jeden z důvodů, proč čeští režiséři obsadí často Slovenku. Ale jinak je to samozřejmě individuální.
V čem?
Máme jiné rysy. Přece jenom pocházíme z oblasti, odkud je jen kousek do Maďarska, vedle na Ukrajinu, a ten temperamentnější a v něčem živelnější původ se zkrátka pozná.
Měla jste po příchodu do Prahy v hlavě, že se tady usadíte napořád?
Ne, to vůbec. Nejsem člověk, který si dopředu dělá plány. Jsem typ, který jde tam, kam ho to zrovna táhne. Nebo s tím, za kým mě to táhne. Ale není to tak, že by byl obrazně řečeno každý týden nebo měsíc jiný tah, to ne. Až takový blázen rozhodně nejsem. (smích) Žiju spíš podle toho, co mi život právě přichystá. Neumím toho hodně, ale rozhodně tomu vévodí fakt, že neumím plánovat. Jo, s malým dítětem je to blbý, protože plánovat musíte, takže já se tady s malou paní Seidlovou (její dcera, pozn. red.) to plánování každý den učím.
Najít domov. Za tu dobu jsem se nesčetněkrát stěhovala z jednoho podnájmu do dalšího. Počítala jsem to – za patnáct let jsem se stěhovala dvanáctkrát! Peněz moc nemáte, musíte to pořád nějakým způsobem lepit, ale je to zkušenost. Mně trvalo hodně dlouho, než jsem si pořídila svůj první byt, a teprve když jsem se do něj nastěhovala, cítila jsem se svým způsobem svobodná a šťastná zároveň. Samozřejmě že mi s jeho pořízením hodně pomohli rodiče, ale konečně jsem tady po těch patnácti letech měla své vlastní zázemí. Takže nejtěžší bylo najít si to svoje místo.
Rodina vám nechyběla?
Řekla bych, že to je stejná zkušenost. Máma, táta, ségra… Zpočátku to bylo docela těžký, ale člověk si zvykne na všechno. Jasně že mi tady schází, nemůžu zavolat, že se za hodinku zastavím na kafčo nebo že zítra přijdeme s Betynkou na oběd… Tohle bylo a je svým způsobem těžký. Na druhou stranu si myslím, že mi to rozhodně prospělo k samostatnosti.
Uvažovala jste někdy o návratu domů na Slovensko?
Ne, takhle jsem zatím nepřemýšlela. Nebo lépe řečeno, okolnosti mě nedonutily tak přemýšlet. Pokud bych si například našla slovenského partnera, tak ano, třeba by moje životní cesta směřovala zpátky na Slovensko. Ale zatím to tak není, a upřímně, ani to neplánuji.
Pracuje v reklamní agentuře, věnuje se reklamě… Myslím ale, že není vůbec podstatné, kde a co dělá, ale jaký je.
Jaký je?
Jako táta naprosto senzační.
A jako váš životní partner?
Totéž. Nemůžu si stěžovat.
Co svatba?
Já bych se nebránila a myslím, že když spolu mají dva lidé dítě a milují se, mělo by se to tímto způsobem zpečetit. Ne že bych nějak přehnaně lpěla na tom úředním papíru, to ne, ale na druhou stranu mi to k ucelené rodině tak nějak patří.
Bavili jsme se o tom několikrát, ale víceméně nezávisle a tak nějak nenásilně. A navíc tohle je věc, s níž by měl přece jako první přijít právě on.
Počkejte, na svatbu je zapotřebí vždycky dvou.
Ale muž je ten, který má udělat ten první krok. No a už víte, že já tak nerada cokoliv plánuju. (smích) Berte to tedy tak, že svatba možná jednou ano, ale rozhodně teď není na programu dne. A není důvod. Jsme šťastní, máme se rádi, máme spolu krásnou dcerku, je vážně úžasná… No teď už se zvolna dostává do období, kdy začíná pořádně zlobit, takže někdy je to pořádnej zápřah, ale zaplať pánbůh, že je zdravá.
Po kom z vás dvou má takový temperament?
No její tatínek je taky trochu švihlej, takže má z čeho brát. (smích) Od maminky i od tatínka má docela slušnou dávku šílenství. Myslím, že jsme oba s partnerem dospělí, ale rozhodně ne takoví ti rozvážní. Řekla bych, že jsme zkrátka sví.
Čili obyčejní, normální.
No tak ono to „normální“ zní taky podezřele. Když někdo o sobě řekne, že je obyčejný a normální, občas tomu vážně nevěřím. Nevím… je těžké mluvit o sobě, to byste mě musel znát.
Na mě až tak moc nezáleží… Byla bych ráda, aby moje dítě bylo zdravé, to je pro mě alfa a omega všeho. Aby dcerka byla veselá, měla trochu svou hlavu, a když tohle bude a já i u toho mateřství budu mít práci, která mi přinese radost… Nemám žádné mety typu, že bych chtěla hrát v Národním divadle.
Vážně nechcete?
Ráda bych, proč ne? Ale to neznamená, že tam opravdu hrát budu nebo že bych do Národního každý den telefonovala. (smích)
