Simona Stašová: Proč jsem si vzala Itala?

30. července 2011 | 07:47

Kdo měl slavného rodiče, nezřídka si stěžuje, že vyrůstal v jeho stínu. Simona Stašová (56) by to nikdy neřekla. Vliv své maminky, herečky Jiřiny Bohdalové (80) by asi spíše označila za vlídné světlo. A štěstí prý měla Simona i na tatínka, významného českého vědce.

Jednou jste řekla, že máte těžší duši než maminka. Stále to platí?

„To už je asi nějaký pátek, co jsem si troufla se takhle vyjádřit. Čím je člověk starší, tím má dušičku lehčí, alespoň u mě to tak je.“

Jak to myslíte?

„Už si nemohu dovolit pěstovat si tíhu a utápět se v problémech, jenom aby se něco dělo, aby člověk na plný pecky cítil, že žije. To je výsada mládí, že si nadělá problémy i tam, kde neexistují. Dnes už moje trable procházejí velmi řídkým sítem a věřte, že skoro všechny propadnou. Zůstanou jen ty skutečné, kterých není zaplať pánbůh moc.“

Takže jste se přiblížila mamince?

„Ano, velmi. Ráda mámu pozoruju, jak se staví k životu, jak miluje život, jak řeší problémy, jak nezištně pomáhá lidem, kamarádům kolem sebe. Jak ví, kam dát svůj čas, jak se nikdy nenudí. Jaká je s ní sranda. Máma si bolístky nepěstuje, protože jich v mládí měla opravdu hodně. Tou těžkou duší si prošla, aniž by si to musela vymýšlet. A jestli jí dnes někdo závidí její vitalitu a životaschopnost, musel by jí taky závidět to všechno před tím. V životě existuje rovnováha.“

Co jste od maminky odkoukala?

„Řeknu vám nejdřív, co jsem neodkoukala – kulinářské umění. Pro tenhle druh odpočinku nemám dost trpělivosti, byť vařit musím každý den pro syny. Proto rádi chodíme každou neděli na pořádný oběd k Jiřince.“

Jaké jídlo od ní máte nejraději?

„Svíčkovou, šunkafleky a tvarohové koláče. Jiřinka ráda uvaří, my se pořádně napapáme, pokecáme a zase přes týden můžu vařit ty svoje rychlovky – špagety na tisíc způsobů, saláty na tisíc pět set způsobů a kuře na milión způsobů. Když se to tak vezme, v podstatě jíme i zdravě. Já sama mám sklon být při těle, což řeším jediným způsobem, který na mě funguje. A to je nepapat.“

Všechno ostatní jste odkoukala?

„Všechno ostatní jsem z ní plus mínus načerpala za pochodu životem. Máma je jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě. Já tedy zase těch nejdůležitějších tolik nemám. V příštím životě ale chci velikánskou rodinu, po vzoru italské. Kdybych nebyla herečkou, tak bych chtěla být matkou osmi až deseti dětí. Něco jako Betty McDonaldová – Co život dal a vzal. Těšilo by mě mít kolem sebe vnoučata a pravnoučata a pozorovat život kolem sebe.“

 

Mezi vašimi syny je devět let rozdíl. Teoreticky jste jich tedy v tomto životě mohla stihnout víc…

„Mohla, ale nějak se to všechno zamotalo. Než se v tom našem bláznivém povolání stačíte uklidnit a v hlavě si všechno srovnáte, uběhne spoustu let a ty se už nevrátí. V tomto ohledu obdivuju Meryl Streep. Nejen jako herečku, která něco dokázala, ale i jako matku čtyř dětí, která to uměla skloubit dohromady. Ona to na začátku neměla lehké, ale byla natolik inteligentní a nesobecká, že vsadila na kartu rodiny a on jí to ten život vrátil. Já dnes sázím taky na kartu rodiny všechno, co mám, a on mi to ten život taky vrací. Jestli náhodou tady není to tajemství, jak žít.“

Z vašich interview trochu vzniká dojem, že vaše děti vyrůstají více v ženském než mužském světě. Je to pravda?

„Možná to pravda je, a já s tím nic nedělám. Mimo to moji synové mají své tatínky, Eusebia a Pavla, a mají skvělého dědečka Břetislava a mají moje bráchance, Dominika a Patrika, kteří často přijíždějí ze Stockholmu. A jeden z nich má dva syny Leonka a Vincenta ve věku mých dětí, teď už má čerstvě i Marlona, takže ono to s tím ženským světem u nás v rodině nebude až tak vážné.“

Vy sama se cítíte lépe mezi ženami, nebo mezi muži?

„Obdivuji spoustu žen, ale celou svou duší jsem nakloněná chlapům. To je můj svět.“

Proč mužům fandíte?

„Protože jsou rovnější a upřímnější. Nikdy mě nezradili. A když se jim něco nelíbilo, tak mi to řekli hned, žádný kličky a háčky a domýšlet se, co tím kdo myslel. Přímost, to je moje zkušenost s chlapy. Když jsem čekala svoje děti, pokaždé jsem si přála, aby to byl kluk, a podařilo se. Od té doby, co mám dva syny, tak tomu mužskýmu světu rozumím zas o něco víc. Oni mě vlastně vychovali do podoby, ve které jsem dnes.“

Váš tatínek je geofyzik, seizmolog. Choval v sobě někdy touhu, že jeho holčička bude taky vědkyně?

„Když jsem se narodila, přátelé mých rodičů řekli, že jejich potomek bude luštit rovnice na jevišti, a něco na tom je. S tátou si velmi rozumím a je to další z těch nejdůležitějších lidí v mém životě. Máme si pořád o čem povídat, voláme si každou neděli kolem páté odpoledne a strávíme spolu půlhodinku a probereme všechno, co se za týden událo. Tátovi bylo třiaosmdesát a na něm je vidět, jak se věk posouvá. Je stále v plné síle, fyzické i duševní.“

Pokud vím, stále pracuje. Nemáte o něj obavy? Neříkáte mu, aby se na to vykašlal a odpočíval?

„To bych si nedovolila! Ani by mě to nenapadlo. Táta není člověk, co má na nohou bačkory a sleduje televizi. Naopak. Teď pracuje na patentu Astro-vlivy na zemětřesné oblasti. Přišel na fantastické věci a baví ho to nesmírně.“

Jak se udržuje v kondici?

„Pořád běhá, každý den. Dnes už to tedy není běh, ale zrychlená chůze a do kopce pěkně pomalu a odpočívat a dolů zase zrychlit. Přijde domů, zapíše si, kolik kilometrů uběhl, jaký má čas, osprchuje se, uvaří si kávičku a zasedne k práci. Táta mi vždycky říká – musíš trénovat svaly a mozek! Pak ty nemoce nemají šanci. Můj starší syn Marek už to teď dělá každý den po něm.“

Co se vám líbí na mužské povaze?

„Už na konzervatoři jsem se zkamarádila s Michalem Hejným, to byl talentovaný mladý kluk, který se mnou trávil spoustu času a kterého pak na zkoušky na DAMU připravovala moje máma. Pamatuju se, jak dělal Chlestakova z Gogolova Revizora a byl tak autentickej, vynikající, že u nás doma v obýváku při větách … já jsem byl všude, všude! Polívku mi vozili až z Paříže… si sedl na opěradlo židle a spadl dozadu naznak, vyskočil, a pokračoval dál v monologu …odklopil jsem víko a ona ještě kouřila…! Takový krásný cvoky můžete najít jen v mužském pokolení.“

Kteří muži vás ještě ovlivnili?

„Moji velcí kamarádi i moje lásky z DAMU, které mám dodnes. Je to především Marcel Vašinka, se kterým se navštěvujeme, protože on bydlí v Mnichovicích a já tam mám pronajatou chaloupku. Pak je to moje velká láska Olda Kaiser. Je to kluk velká duše, mám ho moc ráda a ráda bych si s ním zahrála. Snad se to někdy podaří.“

Je pravda, že jste ho překřtila?

„Nevím, jestli je mu to příjemné, ale pokaždé, když se vidíme a nebo si napíšeme, tak mu říkám ty můj Mastroiani. A pak s námi byl ještě Tonda Procházka, který je už řadu let v plzeňském divadle a píše úspěšné divadelní hry a je to náš český Neil Simon, a když byl na škole, miloval Jiřího Suchého a byl mu i podobný. Tahle parta kluků společně se mnou jezdila do Bulharska a do Rumunska a jezdil s náma ještě Honza Fišar, který je v divadle v Ostravě a hraje tam krásné velké role. Nikdo z nás se neztratil a to je pěkný.“

Měla jste italského manžela Eusebia Ciccotiho, na jehož adresu jste napsala, že ho máte vlastně stále ráda. Jak vůbec váš vztah začal a jak skončil?

„Manželé jsme byli osm roků, ale na našem vztahu je podstatné, že ještě neskončil. Víc to ale rozvádět nebudu.“

Jak tedy váš vztah začal?

„Potkali jsme se v Karlových Varech na studentském filmovém festivalu CILECT, který se ob rok střídal s tím hlavním, který se konal v tu dobu v Moskvě. Psal se rok 1985 a já tam jela představit film Pavlíny Moskalykové, kde jsem hrála hlavní roli. Byla jsem rok rozvedená s Pavlem Trávníčkem, bezdětná, volná a trochu smutná. A do toho se kolem mě točil černý fousatý kluk, který měl divný anglický přízvuk a představil se mně jako žurnalista, který se mnou chce udělat rozhovor o našem filmu.“

Udělali jste ho?

„Pořád a pořád se mě na něco ptal a moc krásně voněl. Já už v té době chodila druhým rokem na italskou ambasádu v Praze na italštinu a když začal pokřikovat na kolemjdoucí Italy, že za chvilku za nima dorazí na nějaký film, přišlo mi to srandovní a povídám mu, že bychom si mohli ten rozhovor doříct v italštině. No a dodneška jsme si ho ještě nedořekli.“

Když pominu osobní perpetie, co vám tento vztah dal?

„Prvně mi Eusebio dal fantastického syna, kterému bude v září 25 let. Dal mi dobrou znalost italštiny, takže v představení Římské noci v Divadle v Řeznické mluvím bez problému italsky a už si ani neuvědomuju, že je to cizí řeč. Dal mi lásku k Italům, k celé jejich zemi, takže Itálii považuju za svou druhou mateřskou zemi, kde bych mohla klidně žít.“

Prý jste musela být v minulém životě italskou toulavou kočkou. V kterém městě?

„Byla jsem kočkou v Římě, ale narodila jsem se na Sicílii. Jmenovala jsem se Reginella a našla si mě v Taormině Anna Magnani, která si mě odvezla do Říma. Pak jsem s Annou žila v Římě a poznala všechny její kamarády a kolegy. Vittoria de Sicu, Roberta Rosselliniho, toho jsem měla moc ráda, protože Annu miloval, Marcella Mastroianiho, Carla Pontiho, no a i Sophiu Loren, ale tu jsem neměla ráda, protože brala Anně role.“

Jak tedy bude vypadat vaše léto?

„Pojedu do Říma.“

Simona Stašová v Mužích v naději

Simona hraje v novém filmu Jiřího Vejdělka manželku Bolka Polívky, který se s chutí otočí za každou sukní.

„Není to velká role, ale je krásná a velmi potřebná. Takové mám ráda,“ říká herečka, pro kterou to byla druhá práce s Jiřím Vejdělkem. Poprvé hrála v jeho studentském filmu Sladkosti. „Hrála jsem tam s Gabrielou Wilhelmovou, se kterou jsme byly herecky na jedné vlně. Gábina už tehdy bojovala se zákeřnou nemocí a pamatuju se, že mi na zahradě domku, ve kterém jsme točili, řekla: Ty Simčo, z toho kluka bude moc dobrej režisér. Gábina za tři roky odešla do hereckého nebe a dnes shora sleduje Jiřího a jeho úspěchy. Určitě hodně rolí hraju za ni. Možná i tuhle, kdo ví?“

Očekávaný divácký hit, v němž dále hrají Jiří Macháček, Petra Hřebíčková nebo Eva Kerekésová, má premiéru 25. srpna.

Autor: Dušan Spáčil, evakk
Klíčová slova: stašová, rozhovor
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile