2°C
Lucie, minulý pátek jste si v pražské Troji vzala hokejistu Tomáše Plekance. Proč právě tady?
„Původně měla být svatba v Kanadě. Ale naši dědečkové a babičky nechtěli tak daleko cestovat, tak se všechno přesunulo sem k nám. V zámoří dokonce zůstaly i původně vybrané svatební šaty, takže jsem si pořídila jiné. A proč Troja? Je to moc hezké a klidné místo.“
Když jste se zmínila o šatech - jejich volný střih akorát podpořil spekulace o vašem těhotenství. Čekáte miminko?
„Nezlobte se, ale tyhle spekulace nebudu komentovat. Až k tomu budu chtít něco říci, udělám to.“
Proč tak zarputile odmítáme mluvit o rodině i manželovi?
„Nikdy jsem nemluvila o svém soukromí a budu v tom pokračovat. Děkuju za respektování.“
- 19
FOTOGRAFIÍ
Po svatbě se přesunete zase zpátky do Kanady?
„Tomáš tam pracuje, takže se tam asi podíváme.“
Co si berete na tu dlouhou cestu?
„Klapky na oči do letadla, ty nandám a hned usnu. Nic jiného vlastně nepotřebuju. No a pak někdy kufr, pokud ho nezapomenu, a taky pas. Pro ten se ale většinou vracím.“ (směje se)
Co vám v Kanadě nejvíce chybí?
„Sem tam mi chybí dabing. U nich se nedabuje nic. Všichni mluví perfektně anglicky a francouzsky a namlouvat potřebují jen animované Pixarky.“
Kde se vlastně cítíte doma?
„Tam, kde jsou lidi, které mám ráda. Tak to prostě je.“
Manželství je jako vsadit si v ruletě na červenou, nebo černou. Úspěšnost je 50 na 50…
„Je to tristní statistika, ale co s tím naděláte. Nikdo snad nevstupuje do vztahu, aniž by mu věřil.“
Čeho se v životě nechcete vzdát?
„Svobody cestovat, svobody rozhodnutí v jakékoli situaci a práva na názor, který se někomu nemusí zamlouvat.“
Říká se, že kus svobody přinášejí peníze. Máte na pár let vyděláno?
„I kdyby ano, neumím si život bez práce představit. Svobodu podle mě najdete tehdy, když můžete dělat to, o čem jste už v dětství snili. Což se mi stalo.“
Když jste před dvaceti lety vplula do vod českého showbyznysu, přemýšlela jste o důsledcích, které to může mít?
„Ne. Hlavní motivací byly dopisy od cizích lidí, které budu dostávat do schránky na své jméno. (směje se). To jsem si jako malá moc přála. To, že na ně budu každý týden, víc než dvacet let odpovídat a posílat fotky, mě ani ve snu nenapadlo. Ale baví mě to čím dál víc.“
V tom, čeho chcete dosáhnout, máte systém, nebo je to spíše otázka náhod?
„To, co jsem si v životě přála, za mnou přichází, ale pomaličku. To, o čem jsem ani nesnila, tedy ceny typu Slavík, přicházejí nečekaně. V životě jsem si nepředstavovala svou budoucnost ve zpěvu. Ale člověk míní a život mění… a občas má dost smysl pro humor.“
Stává se, že vás nepoznají a musíte říct: Jsem Lucie Vondráčková?
„Tuhle v pražském metru se dva hádali a koukali na mě. Jeden říkal: Dyť to je ta... Farna. A ten druhý: Seš úplně blbej!? Vejmělková to je… Tak jsem řekla, že maj pravdu a byl klid.“
Působíte optimisticky – připouštíte si nějaké problémy?
„Spíš se ptejte, co si nepřipouštím. To by bylo kratší. Ale když něco řeším a nemůžu to ovlivnit, nechám podvědomí, aby mi samo řeklo, jak dál. Kdo si počká na jeho odpověď, ten se dočká.“
Je váš čas hektický?
„Dodržuju pravidlo tří. Tři důležité věci za den a ostatní beru jako bonus nebo příjemnou nadstavbu. Tak se dá zvládnout den bez spěchu. Pokud je těch důležitostí pět, máte už jazyk na vestě.“
Z čeho jste nejvíc unavená?
„Z cesty z centra Prahy do Holešovic. Jdu ji asi hodinu a půl, a pokud pálí slunce, je to palba. Jsem pak jak vybitá baterka mýho starýho telefonu. Ten se vybil, ještě když se nabíjel.“
Proč nejedete MHD?
„Jezdím hromadnou dopravou celý život, nemám s tím problém. Ale teď v létě chci vidět, jak všechno kvete. A tak víc chodím, než se vozím. I když někdy jsem pak fyzicky hodně unavená.“
Stojí vás to hodně úsilí stát nohama na zemi?
„Nevím, jestli vůbec u nás jde na zemi nestát. I když se vám v práci něco podaří, vždycky se objeví nějaký dobrák, který vám dá palicí do hlavy. Češi jsou tímhle přístupem svých bližních hodně zocelení a už se pak nikde ve světě neztratí.“
Která byla ta největší rána, že se vám až zajiskřilo?
„Jednou v divadle. Všichni mažou med kolem pusy, používají superlativy a usmívají se a pak jednoho dne přijdete a vaši roli zkouší někdo jiný, kdo ji moc chtěl. To herečce zlomí srdce, ale dá se to přežít a jste pak jak z ocele.“
Kdy se vám ještě stalo, že vás někdo hodně zklamal?
„Ten, kdo je vám nejblíž, má zároveň i největší prostor vás nejvíc bodnout do zad. Zná vaši Achillovu patu. Ale pokud se pak zvednete a jdete dál, jste silnější.“
Mluvíte teď o někom konkrétním?
„Samozřejmě, proč myslíte, že jsem taková hlava paličatá?“
Kdy jste naposledy brečela?
„Nejsem moc brečící typ. Spíš se s osudem přetahuju a diskutuju, než že bych se poddávala.“
Jak se diskutuje s osudem?
„Jedině činem. Osud mi kolikrát říkal ne, ale já jsem nebyla líná. Někdy se to vyplatí, zvlášť když vám někdo pořád dokola tvrdí, že to nejde. Nezpívej, hraj divadlo. Nehraj, dabuj… no a já mám ráda všechno, tak neposlouchám a dělám.“
Nezištně pomáháte ostatním, dětem i zvířatům. Pomáhá také někdo někdy nezištně vám?
„Fanoušci. Vždycky když vyjde něco vymyšleného, z jejich reakcí vím, že tomu nevěří. To je pro mě hodně důležité a dává mi to další radost do práce.“
Kde se vám daří úplně vypnout a zapomenout na starosti?
„V lese, u krbu, s kočkou na klíně, při grilování, při tanci.“
Bez čeho nemůžete fungovat?
„Bez pasu, knihy a nápadů.“
Co je vaše vášeň a radost?
„Tanec, cestování, knihy, láska.“
Kdybyste byla neznámý člověk, co byste udělala jako první?
„Ještě jednou bych jela na tábor. Jsem hodně táborákový a stanovací typ.“
V jedenatřiceti letech? Jako účastník, nebo jako vedoucí?
„Samozřejmě jako účastník. Vymýšlet bojovky bych neuměla. Já se radši bojím.“
Využila jste někdy vědomě své známé tváře?
„Jen když můžu protáhnout kamarády na akci, kam mám pozvánku sama. Jinak chtít výhody pro sebe neumím.“
Proč? Ulehčí to život…
„To se mi nezdá. Jednou jsem na snowboardu chtěla předjet ve frontě a hned mě odlifrovali na konec. U nás se na privilegia nehraje a je to dobře.“
Jaká vaše vlastnost vás štve?
„Hodně mě štve, že chodím všude brzo. A tím nemyslím včas, ale brzo. Třeba o 45 minut. Na druhou stranu se mi líbí, že když vstanu dřív, stihnu za den i nestíhatelné.“
Co vás dokáže opravdu rozčílit?
„Spíš rozesmutnit. Pes na ulici, co marně hledá pána.“
Čím si naopak děláte radost?
„Když vidím, že pána našel.“
Zejména muže zaujímáte nejen svým zpěvem a tancem, ale i půvabem. Jak si ho udržujete?
„To netuším. Jen vím, že když se cítím nejvíc pod psa, tak se usměju. To často dokáže divy.“
Spočítáte, kolik času trávíte po probuzení před zrcadlem?
„Ráno 4 minuty a pak se sem tam mrknu do výlohy, abych nebyla až moc rozvrkočená jako vrabčák, když třeba vyjdu z metra, kde fouká jako na Milešovce.“
Jak si rozumíte s módou?
„U mě vládne empír, šaty princesového střihu. Pak džíny a příjemný trika. To jsou mé evergreeny.“
Co je u vás na vrcholu žebříčku životních hodnot?
„Láska, rodina, zdraví, především mých blízkých.“
Měla jste někdy o něco z toho žebříčku velký strach?
„Měla. To pak zjistíte, že všechny desky a filmy na světě jsou vám úplně jedno. Všechno bych vyměnila za zdraví toho, koho mám ráda.“
PhDr. Lucie Vondráčková
Narozena: 8. 3. 1980 v Praze
■ Dcera hudebníka Jiřího Vondráčka a textařky Hany Sorrosové. Má mladšího bratra Davida.
■ Poprvé se objevila před kamerou v devíti letech v seriálu Území bílých králů.
■ V roce 1993 se stala moderátorkou dětského pořadu Marmeláda.
■ Excelovala v muzikálu Excalibur, Tajemství a v Letních shakespearovských slavnostech jako Desdemona. Často si ji do svých projektů obsazují i zahraniční produkce – Joan of Arc, The Wrong Mr. Johnson, Last Holiday.
■ Plynně hovoří anglicky, francouzsky, německy, španělsky. V roce 2006 dokončila Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy s titulem PhDr.
