Žárlíte někdy na manžela?
Určitě. Samozřejmě kolem něj poletují různé ženy. Ale důvěřujeme si a ani nejsem ten typ, že bych ho sledovala a hlídala. Když se mnou bude chtít být, tak se mnou bude. Když nebude chtít, můžu ho připoutat klepety, ale stejně ho u sebe neudržím. Velkorysost ve vztahu se vyplatí. Aspoň u mě to tak je.

Lezete si občas na nervy?
Abych řekla pravdu, tak nelezeme. My se tomu sami divíme. Miloš je hodně velkorysý a v pohodě a já se snažím o to samé. Dáváme si pozor, abychom si vzájemně dávali prostor na to, co nás baví. Nenutím ho, aby mě zabavil, když třeba zrovna nemám co dělat. Určitě je to podezřelé, nechci prodávat naši image jako úplně dokonalou. Ale nám to prostě takhle vyhovuje.

Váš manžel je starší o třicet čtyři let. Napadá vás někdy, že s největší
pravděpodobností jednou zůstanete sama?
Naopak musím říct, že znám několik případů, kdy byl mezi manželi takto velký věkový rozdíl, ale nakonec zemřela partnerka dříve... Jinak ale s takovým vědomím vůbec nemůžete žít. Představovat si konec do vztahu opravdu nepatří. Nevím… Musela bych si udělat asi nějaké hradby kolem srdce, abych nebyla zraněná. Ale to asi nejde.

Uvědomujete si občas věkový rozdíl?
To, že věkový odstup asi není úplně zvykem, nám nevadí. V mém životě není zrovna „normálnost“ nějakou metou, které bych chtěla dosáhnout. Chápu, že to pro lidi může být pohodlnější, když žijí tak, jak to mají i sousedi, ale mě můj život baví takhle.

Překročila jste čtyřicítku. Štvou vás přibývající roky?
Člověk projevy stárnutí zaznamenává a není to příjemné. Říkáte si: „Tak ještě tohle bych brala, ale pak už bych to zastavila.“ V tomhle je ale výhoda, když je partner starší. Manžel mě oslovuje „holči“ nebo „holčinko“, takže mám stále pocit, že ve mně pořád vidí mladé děvče, jako když mě poznal. I když samozřejmě už žádné děvče nejsem. Ale je to příjemné a asi si díky tomu připadám mladší, než jsem. Legrace je, že shodou okolností hodně Milošových vrstevníků má ještě o mnoho mladší ženy, než jsem já. I tady v Čechách. Takže kolikrát jsem u stolu já ta stará manželka… Člověk to musí brát trochu s humorem. Snažím se ale třeba cvičit, abych se udržela v kondici. Nakonec to pak dělá tu kvalitu života v pozdějším věku, když se člověk udrží  pružný a soběstačný.

O vašem muži je známé, že se budí až pozdě odpoledne. Pořád to tak je?
Stále je to tak. Pořád se ještě nedospal. Překvapuje mě, že se ještě někdo diví, že usnul tak pozdě. Já jsem si už za těch šestnáct let zvykla.

Máte společnou ložnici?
My bychom v podstatě mohli mít jednolůžko. Já vstávám a on jde spát. Když vidím jeho způsob života, víc mě to motivuje k tomu, že chodím spát pravidelně ve stejný čas. Nechtěla bych si rytmus takhle přehodit.

Život se slavným režisérem je ale určitě výhodný v tom, že nemusíte „řešit“ každou korunu. Znamenají peníze opravdu svobodu?
Určitě. Člověk může žít životním stylem, jaký se mu líbí. Je to příjemné, to nebudu zastírat. Ale na druhou stranu zase vidíte, že i když lidé mají všechno, přesto je to může dohnat k depresím. Nedostatek pohonu nebo motoru se o něco snažit může být velkým negativem. Je to individuální záležitost.

Baví vás luxus, utrácíte třeba ráda za značkové oblečení?
V tomhle má manžel velkou výhodu, protože posedlá značkami opravdu nejsem. Spíš mám takový svůj styl, který se postupem času vyvíjí a víc směřuje k pohodlnosti. „Utrácilka“ ve smyslu, že bych zaháněla frustrace na 5. avenue, ale nejsem.

Pohybujete se mezi světově proslulými hvězdami. Jak se liší od „obyčejných“ lidí?
Řekla bych, že když tyto osobnosti poznáte trochu více, zjistíte nakonec, že jsou to normální lidé. Jen jejich životní styl je jiný. Nepovažuji se ale za součást této společnosti. Většinu času jsme v Connecticutu. Zvlášť ze začátku ale pro mě bylo zajímavé vidět velké společenské akce a podobně. Jsem hrozně ráda, že jsem to zažila, ale na druhou stranu už jsem byla fakt docela „vyvečírkovaná“, takže teď si zas užívám klidu a rodiny. Nevím, třeba se to ještě vrátí, až kluci odrostou. Ale myslím, že spíš už ne.

Navštěvují vás někdy doma celebrity?
Taky, ale my opravdu tím, že nebydlíme v Hollywoodu, žijeme možná až trochu nudný život. Když někdo přijede, jdeme spíš někam na večeři nebo si uvaříme doma a vykládáme, pustíme si nějaký film. Nepořádáme žádné opulentní večírky a hostiny a mně to opravdu takhle vyhovuje.

A jak vnímají vaši synové, že mají slavného tátu?
Nepřipadá jim to nějak výjimečné. Spíš jsou trochu nervózní, když se je někdo začne na tátu ptát. Mám pocit, že to vnímají stylem: Nás nechte, my si chceme udělat svůj vlastní prostor. Já to naprosto respektuji, že se neprožívají a že nemají pocit, že je jejich situace nějak výjimečná. Možná je to i tím, že jsou dvojčata a že mají takový svůj svět. A je to hezké.

Projevuje se u kluků už puberta?
Hlásí se v tom směru, že mi dali vědět, že jsem naprosto nejtrapnější, když se snažím být vtipná. Proto se snažím svůj humor omezovat na minimum. Ale myslím si, že je to takové láskyplné. Já vím, že už je čas, kdy se musí od mámy odtrhnout. Vztahy máme ale dobré, což je důležité.

Je vám to líto, když mají takové poznámky?
To víte, že jo. Říkáte si, že musíte být tím nejlepším rodičem. A představujete si, že přece vy jste ta moderní, která jim rozumí a nepeskuje je. Ukazuje se ale, že taková věc, jako je skvělý rodič, ve věku mých synů neexistuje. Tak se aspoň snažím, aby mě akceptovali i s mými chybami.

Mají podobné připomínky i na vašeho muže?
Zdá se mi, že si o nás všech dospělých, bydlí tam s námi ještě moje maminka, myslí, že jsme taková trochu divná parta v druhé půlce domu. S Milošem ale mají společné zájmy. Společně třeba sledují basket, hrají šachy. Občas nás vezmou na milost.

Trávíte i vy s manželem hodně času?
Ano. Výhodou je, že máme společné zájmy. Líbí se nám podobné knížky, oba sledujeme politiku. Máme společné přátele, takže je pořád o čem diskutovat, koho probírat. Trávíme spolu hodně času, ale když mám třeba chuť jet za kamarádkou, nemá s tím Miloš žádný problém, což je fajn.

A když si vyrazíte, děti hlídá maminka?
Ano.

Není z kluků někdy unavená?
Ono to není zase tak často. Většinou jsem s dětmi doma. Navíc ji to hrozně baví. Naučila se anglicky a udělala si řidičák. Je pyšná, že je taková samostatná. Když my jsme s Milošem v Čechách, tak tam bývá i s tatínkem, aby nebylo úplně všechno jen na ní.

3x o Martině Formanové: * Vystudovala scenáristiku na FAMU. * S Milošem Formanem se seznámila v Americe. Tenkrát ho odvážně poprosila, aby se vyjádřil k její diplomové práci. * Mají dvojčata Andyho a Jimmyho. Společně žijí v americkém Connecticutu.

Tatínek tedy přelétává z Čech do Ameriky. Neovlivnilo to nějak vztah vašich rodičů, když jsou každý jinde?
Oni jsou rozvedení. Ale vlastně ani jeden z nich se znovu neoženil a neprovdal. Speciálně když se vidí po delší době, tak bych naopak řekla, že se na sebe těší. Vycházejí spolu moc hezky. Je ale pravda, že když spolu tráví více času, vrací se jim pak různé spory z minulosti. Jinak je to ale hezké a já jsem ráda, že spolu takhle vycházejí. Rodinné vztahy jsou důležité.

Chystáte v blízké době nějakou novou knížku?
Už je skoro hotová. Ale ještě nemám název. 

Co vlastně říká na vaše knížky manžel. Je kritický?
Řekne mi své připomínky, které zvážím a občas je i akceptuji. Někdy to ale necítím tak, jak si on myslí, že by to bylo lepší. Knížky ovšem čte a musím říct, že je vlídný. Jeho reakce na první kapitoly Skladatelky voňavého prádla, které četl ještě před tím, než jsem vůbec věděla, že to bude knížka, mě ve psaní hrozně povzbudily. Samozřejmě si ho nesmírně vážím a je hezké slyšet pochvalu od někoho, ke komu mám úctu. Takže mě to se psaním nakoplo.

Čte vás i maminka?
Jo, i sestra. Všem to nacpu, všichni musí povinně.

Chválí vás?
Nebyla jsem zrovna nejlepší studentka. Podařilo se mi ale v životě slušně uchytit, a tak jsou pyšní už na to.

V knížkách píšete i o svém životě. Jaký je právě teď?
Musím říct, že si to hrozně užívám. Když se ohlížím zpět, vidím sice, že všechny roky byly hrozně zábavné, barvité, se spoustou vzrušení, ale taky to bylo období obrovské nejistoty. Vůbec jsem netušila, jak se můj život bude odvíjet. Jestli se nějak dokážu postavit na vlastní nohy, uspět v životě. Pak přišel strach, jestli budu mít dítě. V mnoha základních věcech můj život pořád postrádal spoustu odpovědí. I když se pořád veselilo, tak někde v pozadí jsem neustále slyšela tlak, že by možná bylo dobré taky myslet trochu do budoucna, a ne jen na to, kam se půjde večer. Jsem hrozně ráda, že odpovědi na tyto otázky už mám.Teď si svůj život opravdu vychutnávám.